Vážné nebezpečí, jemuž nyní čelí všichni novináři

20. 8. 2013

Asi před dvěma měsíci se se mnou spojil velmi vysoký vládní činitel a tvrdil, že mi sděluje názory pana premiéra Camerona. Následovaly dvě schůzky, během nichž požadoval, aby Guardian vrátil, anebo zničil materiál, na němž pracujeme. Jeho tón byl ocelový, i když srdečný, ale obsahoval hrozbu, že i jiní lidé v britské vládě zastávají názor, že je proti nám zapotřebí drakoničtějšího přístupu.

Atmosféra přitvrdla asi před měsícem, kdy mi kdosi zavolal z ústředí britské vlády a řekl mi: "Tak už jste si pěkně vyhráli, teď chceme ten materiál zpátky!" Následovaly další schůzky s tajnými osobami z centra vlády. Požadavek byl pořád stejný: "vraťte nám Snowdenův materiál, anebo ho zničte". Vysvětlil jsem, že bychom nemohli ten materiál dál analyzovat a publikovat o něm další články, kdybychom tuto žádost splnili. Muž z vlády tomu nerozuměl: "Už jste debatu provedli. Víc už psát nemusíte."

V roce 2010 jsme začali spolupracovat po získání prvního souboru dokumentů z WikiLeaks s americkým deníkem New York Times. Měl jsem totiž velké podezření, že naše schopnost tento materiál analyzovat a vydat by byla v Británii vážně omezena, píše v deníku Guardian jeho šéfredaktor Alan Rusbridger. Ve Spojených státech totiž, navzdory jejich vlastním problémům s mediálními zákony a whistleblowery, mají nicméně svobodu tisku výslovně zakotvenou v psané ústavě. Je také, doufám, nemyslitelné, aby se nějaká americká vláda pokusila předem zcenzurovat nějaký sdělovací prostředek, který plánuje zveřejnit materiál důležitý pro významnou veřejnou debatu, ať je to pro vládu jakkoliv ztrapňující nebo problematické.

V neděli ráno byl na letišti v Heathrow cestou z Berlína do Rio de Janeira zatčen David Miranda, partner novináře z Guardianu Glenna Greenwalda. Greenwald je reportér, který zveřejnil většinu informací o státním špehování občanů. Jeho články byly založeny na materiálu, který prozradil americký whistleblower Edward Snowden.

Greenwaldova práce je bezpochyby pro západní vlády ztrapňující a problematická. Ale, jak ukázala debata v Americe i v Evropě, existuje silný veřejný zájem na to, co jeho články odhalily o tom, jaká má být správná rovnováha mezi bezpečností, občanskými svobodami, svobodou projevu a soukromím. Greenwald vznesl akutně naléhavé otázky ohledně toho, kdo má dozorovat výzvědné služby, o zneužívání tajných soudů, o pohodlných a tajných přátelských stycích mezi vládami a obřími korporacemi a o tom, do jak obrovské míry jsou nyní komunikace milionů občanů pravidelně zaznamenávány, analyzovány a ukládány.

V této práci Greenwaldovi pravidelně pomáhá David Miranda. Miranda není novinář, ale přesto hraje důležitou roli při pomáhání svému partnerovi v jeho novinářské práci. Greenwald má plné ruce práce s tím, že čte a analyzuje Snowdenův materiál, píše a jedná s médii a sociálními sítěmi po celém světě. Greenwald potřebuje Mirandovu pomoc. Jejich práce je nesmírným způsobem komplikována jistotou, že by bylo naprosto nemoudré, aby Greenwald (či jakýkoliv jiný novinář) považoval elektronickou komunikaci za bezpečnou.

V rámci práce na Snowdenových materiálech je mnoho lidí, pracujících pro deník Guardian, nuceno letecky hodně cestovat po světě a účastnit se osobních schůzek. Je to poslední dobou stále častěji jediný způsob práce, který je bezpečný. Brzo se vrátíme k tužce a papíru.

Mirandu zadržovali devět hodin podle oddílu 7 britského Zákona proti terorismu, který poskytuje policii obrovské pravomoci zatknout, prohledávat a vyslýchat lidi, kteří s "terorismem" vůbec nemají nic společného. Zatčené osoby nemají právo na právního zástupce a jejich osobní majetek může být zkonfiskován až na dobu sedmi dní. Podle tohoto zákona - který platí jen v přístavech a na letištích - neplatí žádné právní záruky, které platí na samotném britském území. Policie nikoho nemusí oficiálně zatknout a novináři a jejich materiál nejsou nijak chráněni. Tranzitní hala na letišti v Heathrow je opravdu nebezpečným místem.

Mirandovo zadržení právem vyvolalo mezinárodní znepokojení, protože to potvrzuje dojem, že americká a britská vláda sice tvrdí, že vítají debatu o státní špehování občanů, kterou vyvolal Snowden, ale ve skutečnosti chtějí zastavit vlnu prozrazeného materiálu a chtějí se tvrdě pomstít těm, kdo materiál prozradili. Tento dojem je správný.

Poskytnu vám trochu informací o tom, jak obrovské překážky jsou vytvářeny lidem, kteří chtějí informovat veřejnost o tom, co mají výzvědné služby, vlády a korporace za lubem.

Asi před dvěma měsíci se se mnou spojil velmi vysoký vládní činitel a tvrdil, že mi sděluje názory pana premiéra Camerona. Následovaly dvě schůzky, během nichž požadoval, aby Guardian vrátil, anebo zničil materiál, na němž pracujeme. Jeho tón byl ocelový, i když srdečný, ale obsahoval hrozbu, že i jiní lidé v britské vládě zastávají názor, že je proti nám zapotřebí drakoničtějšího přístupu.

Atmosféra přitvrdla asi před měsícem, kdy mi kdosi zavolal z ústředí britské vlády a řekl mi: "Tak už jste si pěkně vyhráli, teď chceme ten materiál zpátky!" Následovaly další schůzky s tajnými osobami z centra vlády. Požadavek byl pořád stejný: "vraťte nám Snowdenův materiál, anebo ho zničte". Vysvětlil jsem, že bychom nemohli ten materiál dál analyzovat a publikovat o něm další články, kdybychom tuto žádost splnili. Muž z vlády tomu nerozuměl: "Už jste debatu provedli. Víc už psát nemusíte."

Během jednoho z těchto jednání jsem se otevřeně zeptal, jestli se vláda rozhodne potlačit články deníku Guardian o této věci právní cestou - tím, že požádá soud, aby Guardian odevzdal materiál, na němž pracujeme. Vládní činitel potvrdil, že pokud materiál neodevzdáme nebo nezničíme, vláda toto má skutečně v úmyslu.

Předběžná cenzura, která je v USA téměř nemožná, byla nyní v Británii explicitně a bezodkladně přímo na stole. Avšak moje zkušenosti s WikiLeaks - USB drive a první dodatek k americké ústavě - mě už na tuto chvíli připravil.

Vysvětlil jsem muži z britské vlády, jak funguje mezinárodní novinářská spolupráce a že v dnešní době využívají média z hlediska práva nejsvobodnějších zemí. Řekl jsem mu otevřeně, že vůbec nemusíme vydávat své články z Londýna. Už nyní je většina článků o americkém špehování výzvědnou agenturou NSA redigována a vydávána v New Yorku. A ví vůbec, že Greenwald žije v Brazílii?

Na muže z vlády to neudělalo dojem. A tak došlo v historii deníku Guardian k bizarním okamžikům - dva výzvědní experti z britského špionážního střediska GCHQ dohlíželi v suterénu deníku Guardian na zničení harddisků - aby nic ze Snowdenovy dokumentace se nedostalo do rukou čínských agentů, kteří by náhodou šli kolem. "Můžeme odvolat černé vrtulníky," zažertoval jeden z nich, když jsme na zemi zametali zbytky počítače MacBook Pro.

Britskou vládu to uspokojilo, ale byla to výjimečně zbytečně symbolická akce, vláda nepochopila o digitálním věku vůbec nic. My samozřejmě budeme dál trpělivě a systematicky analyzovat Snowdenovy dokumenty a vydávat o nich články, jen to nebudeme dělat v Londýně. Konfiskace Mirandova laptopu, telefonů, hard disků a fotoaparátu také nebude mít absolutně žádný dopad na Greenwaldovu práci.

Stát, který si buduje tak děsivý špehovací aparát, se bude tvrdě snažit zabránit novinářům, aby o tom informovali. Většina novinářů to ví. Ale jestlipak si uvědomují tu absolutní hrozbu novinářské práci, která spočívá v představě totálního špehování nad vším, co děláme - a že to nastane, není pochyb.

Ještě jsme do toho bodu nedospěli, ale už to nebude dlouho trvat a bude brzo nemožné, aby novináři využívali utajovaných zdrojů. Většina novinářské práce - ano, většina lidské činnosti v roce 2013 - za sebou zanechává příliš silné digitální otisky prstů.

Ti kolegové, kteří se posmívají Snowdenovi anebo tvrdí, že by reportéři měli důvěřovat státu, protože ten ví nejlíp, co je správné, se jednoho dne mohou dožít hodně krutého prozření. Jednoho dne se totiž octne pod útokem vlády jejich novinářská práce.

Ale aspoň dnes reportéři už vědí, že se musejí vyhýbat tranzitním halám na letišti v Heathrow.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
7951

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2013