Ještě pár poznámek k filozofii přírodních věd Borise Cveka

20. 8. 2013 / Vladimír Wagner

Když Boris Cvek uveřejnil svá stručná skripta k přednáškám z filozofie přírodních věd, chtěl jsem hned reagovat, ale z časových důvodů jsem se k tomu nedostal. Předběhl mě tak Karel Köcher, který ve svém příspěvku ty nejpodstatnější kritické poznámky už uvedl. Přesto bych si dovolil k jeho komentářům přidat ještě některé další, které považuji za neméně důležité.

Historie filozofie přírodních věd není filozofie přírodních věd

  Za hlavní nedostatek v souhlase s Karlem Köcherem považuji, že se nejedná o přednášku věnovanou filozofii přírodních věd a problémům, kterým se věnuje, ale o přednášku z historie filozofie přírodních věd. A to ještě v pojetí poměrně velice svérázném. Pokud přednáším o některém oboru lidské činnosti, tak je určitě užitečné a zajímavé dát jako úvod přehled historie oboru nebo zpestřit výklad historickou poznámkou. Ovšem, nikdy se studenti nenaučí daný obor při přednášce o jeho historii.

Jestliže se například mají seznámit se strukturou hmoty popsanou v Standardním modelu částic a interakcí, je určitě zajímavá a poučná historie objevu kvarkového modelu. Pokud se studentům dobře vyloží, určitě dokáží pochopit, proč uznání existence kvarků bylo pro tehdejší fyziky tak náročné. Proč se snadněji mezi nimi prosadila představa Murraye Gell-Manna, že je kvarkový model pouze matematickou konstrukcí umožňující popis hadronů a samotné kvarky nejsou reálnými částicemi.

A představa George Zweiga, že kvarky jsou reálnými částicemi, která, jak se později ukázalo, byla mnohem blíže realitě, u velkého počtu fyziků narazila. A jeho práce nebyla publikována a stala se nejcitovanější nepublikovanou prací. Dokáží pak porozumět i tomu, proč nakonec Nobelovu cenu za pochopení systematiky hadronů obdržel Muray Gell-Mannn a proč pochází současné označení kvarků od něj. Ovšem reálné pochopení Standardního modelu, jeho filosofie, dopadů a nástrojů, které jsou s ním spojeny, studiem historie jeho objevu nedosáhnou. Pro zájemce velice pěkné povídání o historii Standardního modelu napsal kolega Jiří Hořejší. Aby však student mohl se Standardním modelem pracovat, musí absolvovat přednášku o něm a ne o fyzicích, kteří podíleli na jeho formulaci a potvrzování jeho pravdivosti.

Stejně tak není podstatné pro přijetí reality Higgsova mechanismu ve Standardním modelu při popisu elektroslabých interakcí to, jakými peripetiemi se k němu došlo, kým byl rozpracován, kdo k němu přidal ty či ony části, na jakém zařízení a kým byly nakonec potvrzeny jednotlivé jeho předpovědi. Podstatné je, že popisuje objektivní realitu našeho vesmíru a jeho předpovědi, včetně existence Higgsova bosonu, byly experimentálně potvrzeny. A že byly při tomto objevu využity vědecké metody, které nám poskytla i filozofie přírodních věd. Podstatné je tedy pochopení a poznání tohoto mechanismu, které umožňuje pochopit, popsat a předpovídat fungování reálného světa, ve kterém se nacházíme. Historie spojená s Higgsovým mechanismem a Higgsovým bosonem bude podstatná při rozhodování, kdo a zda dostane případnou Nobelovu cenu za tento fyzikální objev. Pro studenty, kteří se mají naučit fyziku Standardního modelu tak, aby ji dokázali využívat, historie jeho objevu není podstatná. Podstatné je naučit se samotný Standardní model. Pokud někoho z čtenářů zajímá poslední přehled objevů učiněných na urychlovači LHC, včetně stavu s dokazováním existence Higgsova bosonu, populární povídání je ZDE.

Problémem skript i přednášky navíc je, že pojetí historie přírodních věd v podání Borise Cveka je poměrně svérázné a nestandardní. Jak už poznamenal Karel Köcher, není opravdu běžná představa prezentovaná Borisem Cvekem, že to podstatné z filozofie přírodních je její historie a ne problémy, kterými se zabývá, tedy jejich podstata a řešení. Podle Borise Cveka tak není podstatná metodologie vědy, problémy verifikovatelnosti hypotéz a cest, jak verifikace provádět. Nejen já si však myslím, že pro analýzu kritéria smysluplnosti výroků, pochopení a použití metod experimentálního testování hypotéz a ověřování teorií i řešení problémů s různými typy neurčitostí, kterými je každé měření ovlivněno, opravdu není relevantní historie toho, jak se k příslušným poznatkům a metodám došlo.  

Ideologizace vědy je velice špatnou cestou

  Pokud by byla prezentace historie filozofie přírodních věd jako úvod k samotné přednášce o ní, tak to je v pořádku. Přednáška o filosofii přírodních věd pak může být pro studenty nejen přírodovědných a technických oborů velice přínosná. Umožňuje pochopení principů vědecké metodologie a osvojení vědeckých postupů pro experimentální testování hypotéz. A umožňuje také pochopit a odlišit, co jsou vědecká fakta a co jejich filozofické interpretace. Například právě třeba u kvantové fyziky jsou pak studenti schopni odlišit trvalou platnost vědeckých faktů a různorodost a proměnnost jejich filozofické interpretace.

Já osobně považují za velmi důležité, aby obzvláště v současné době nejen budoucí přírodovědci a technici byli seznámení s metodologií přírodních věd a dokázali pracovat s neurčitostmi hodnot získaných v měřeních, daných omezeními příslušných měřících zařízení, metod i statistiky na jedné straně. A na druhé straně pak uměli nakládat s neurčitostmi plynoucími s omezení vyplývajícími z použitých modelů, teorií a různých zjednodušení. A dokázali tak vědeckými metodami ověřovat platnost různých svých hypotéz a předpokladů.

Z toho ohledu pak považuji za značně nešťastné vyznění textu skript, které navozuje dojem, že není podstatné, zda byly vědecké poznatky získány korektně provedenými vědeckými metodami, zda teorie odpovídají pozorováním a popisují objektivní realitu našeho světa, ale to, jaká byla historie okolo nich a to, kdo a jakým způsobem je předkládá. Nevím, jestli přesně toto měl Boris Cvek na mysli, ale jeho skripta tak bohužel vyznívají.

Ještě silněji tento dojem plyne ze spojení s názory a navazujícími přednáškami Martina Škabrahy. Jeho představy jsou, že mnohem důležitější než dodržení vědeckých metod je pro správnost získaných poznatků důležitá "správnost" jejich ideologického zakotvení i ideologické názory příslušného vědce.

Tedy, že není důležité poznat, jaká je objektivní realita a jak funguje příroda, ale důležité je, aby mělo poznání správné ideologické zaměření.

Podrobněji se lze dočíst o těchto rozporech mezi pohledem v této oblasti mým a třeba kolegy Hynka Bíly na jedné straně a pánů Borise Cveka a Martina Škabrahy na straně druhé v diskuzi, kterou jsme na stránkách Britských listů už před čtyřmi roky vedli v reakci na příspěvek Jana Matonohy. Její jednotlivé části jsou ZDE (V.W.), ZDE(H.B.), ZDE(M.Š.), ZDE(H.B.), ZDE (H.B.) ZDE(B.C.), ZDE(V.W.), ZDE (M.Š.) ZDE(H.B.) a ZDE(V.W.).

Moje představa o přírodovědci je taková, že je to člověk, který chce poznat, jaká příroda opravdu je a jaké zákonitosti v našem vesmíru opravdu reálně fungují. Vždycky si při tom vzpomenu na staršího kolegu, který již dlouho pracuje na experimentu spojeném s určováním hmotnosti neutrin.

A když se ho novinář ptal, jakou by si hodnotu naměřit přál, odpověděl, že to není správná otázka. On se jen pokorně snaží určit, jakou hmotnost dala této částici samotná příroda. A se stejnou pokorou přistupoval k přírodě i Richard Feynman, kterého citoval Boris Cvek na konci svých skript. V tomto citátu říká, že je potřeba přijímat přírodu takovou, jaká je. I když se nám může v některých oblastech zdát absurdní. A k tomu, abychom poznali přírodu, určili její zákonitosti, prováděli vědecky správná a korektní měření a testovali různé hypotézy, musíme dobře znát vědecké metody a jejich základy a tím i filozofii přírodních věd.

Mám však dojem, že pojetí skript Borise Cveka spíše podporuje jiný pohled, u kterého není podstatné nalezení faktů o fungování přírody, vždyť podle něj ani taková neměnná a ahistorická fakta neexistují, ale prosazují se ta "ideologicky" správná. Pokud navíc po historickém úvodu nemá student přednášku o filozofii přírodních věd, neseznámí se se základy vědecké metodiky a přistoupí k tomu ještě mezery ve znalostech práce se statistikou a statistickými i systematickými nejistotami při měřeních, dostane se do situace, kdy není schopen porozumět měřeným hodnotám, předkládaným číslům a analýzám. Nedokáže provést interpretaci měření, ocenění jejich nejistot a srovnání s jinými experimenty či předpověďmi modelů a hypotéz. A skončí u ideologického pohledu a jeho prosazování místo skutečné vědecké analýzy a hledání reálného stavu věcí. Dovolím si uvést jako příklad toho, co mám na mysli, dva takové případy, na které jsem nedávno narazil. Jejich detailní rozbor je popsán ZDE a ZDE.

0
Vytisknout
2563

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2013