Už to začíná...?

4. 7. 2012 / Jan Čulík

čas čtení 4 minuty

Před nedávném jsem zde zveřejnil varování, že Česká republika nemá v současné postupně se destabilizující situaci v Evropě v občanstvu západních zemí strategické spojence. Argumentoval jsem, že by měli čeští politikové věnovat podstatné částky na rozšíření center českých studií v (západních) zemích, v nichž se rozhoduje a bude rozhodovat o osudu České republiky, a to nikoliv proto, že bych chtěl peníze pro svůj "obor" (já sám zanedlouho z univerzity stejně budu odcházet), ale proto, že jsem byl za posledních dvacet let svědky, jak obrovský kulturní, sociální, ekonomický a strategický přínos to má pro Českou republiku, když se to dělá dobře.

Jak vyplývá mj. z italského filmu Román o jednom masakru, uvedeném na letošním karlovarském filmovém festivalu, ale i z jiných zdrojů, není možno praktikovat takovou zahraniční politiku, že se bude lézt kamsi nejvlivnější mocnosti, kdysi Rusku, nyní Spojeným státům. Film Román o jednom masakru šokujícím způsobem dokazuje, že když jde do tuhého, určité elementy vládních struktur jsou ochotny pro udržení svého vlivu spáchat jakékoliv zločiny. Film Román o jednom masakru je o tom, že v roce 1969 spáchali italští pravicoví extremisté ve spolupráci s některými činiteli NATO a činiteli z americké administrativy atentát v jedné milánské bance, při němž zahynulo čtrnáct nevinných lidí a mnoho dalších bylo zraněno. V té době se konalo v Itálii mnoho levicových protestů a stávek a pravice se obávala, že by se Itálie mohla stát součástí komunistického bloku. Proto bylo rozhodnuto obětovat "na záchranu země" životy nevinných občanů. Atentát měl vést k zrušení demokratických svobod a vytvoření autoritářského pravicového státu, který by byl pevně včleněn do Severoatlantického společenství.

Mnoho let upozorňuju na to, že pro stabilitu a bezpečnost České republiky nestačí pouze lézt kamsi Spojeným státům. Spojené státy či jiné západní země jsou jako všechny ostatní země, jejich vlády prosazují jen svůj vlastní, sobecký zájem. Shodou okolností se sobecký zájem USA koncem osmdesátých let shodoval se zájmy tehdejších československých občanů a došlo tak k svržení autoritářského komunistického režimu. Avšak kdyby bylo v zájmu USA bombardovat české území z bezpilotních letadel, jako to dnes činí v Afghánistánu a Pákistánu či na různých místech Afriky, Američané by neváhali to udělat.

Mezinárodní politika je sobecká a platí v ní, jako ve veškeré politice, politický handl: "Co nám máte za svou bezpečnost nabídnout?" V takové situaci je samozřejmě osud menší země, jako je Česko velmi nejistý a vytvářet vlastní, bezpečnou zahraniční politiku je velmi složité. O to víc je dnešní a budoucí situace ČR nebezpečnější, protože Česko nemá v čele své zahraniční politiky inteligentního, zkušeného, mladého a schopného činitele. Sedlák Schwarzenberg prostě není dost chytrý, kromě toho je starý. Děsivým způsobem opakuje jen staré stereotypy, je otiskem doby před pádem komunismu a novějšího strategického myšlení není schopen. Česká republika na neexistenci inteligentní samostatné zahraniční politiky může děsně doplatit. Měla by si vytvářet strategické spojence mezi menšími zeměmi Evropské unie, ať už z Východu, ale zejména ze Západu, s Holandskem, Dánskem a skandinávskými zeměmi.

Proč mě nečinnost a indolence českých politiků v rychle se zhoršující mezinárodní situaci děsí? Británie dnes oznámila, že v případě, že Řecko vypadne z eura, zruší své závazky vůči Evropské unii a zakáže Řekům vstup do země.

Považuji za šokující, že při první známce krize se vlády západních zemí (jako první Británie) okamžitě začnou chovat sobecky a zapomenou na veškerou lidskou solidaritu i na lidská práva. Jak dlouho to bude trvat, než bude zakázán vstup do západních zemí třeba i Čechům? Jak se na to připravíme a jak tomu budeme předcházet a čelit?

Už to začíná. Vraťte se k Remarquovi. Přečtěte si, jak ve třicátých letech dvacátého století, kdy Hitler začal pronásledovat židy, uzavřely evropské státy své hranice a odmítaly prchající židy vpustit do svých zemí. Hitler by je rád deportoval, nikdo je však nechtěl, přestože by tito lidé byli pro jakoukoliv zemi obrovským hospodářským a kulturním přínosem (Izrael má rekordní počet Nobelových cen).

0
Vytisknout
22109

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2012