Naši Muslimští bratři

10. 7. 2012 / Uri Avnery

Každý dnes již ví, proč jsme zakotvili v Palestině. Když Bůh instruoval Mojžíše, aby se před faraónem hájil a požádal jej, aby dovolil jeho lidu odejít, řekl mu Mojžíš, že pro tento úkol není vhodný, protože "mám neobratná ústa a neobratný jazyk." (Exodus 4, 10 - CEP). Ve skutečnosti, v hebrejském originálu, Mojžíš Bohu řekl, že má "těžko v ústech a ztěžklý jazyk". Měl mu říci, že je rovněž těžký na uši. A tak když mu Bůh řekl, aby vzal svůj lid do Kanady, vzal svůj lid do země Kanaánské a strávil zde předepsaných 40 let - právě dostačujících k dosažení Vancouveru -- bloudíce sem a tam po Sinajské poušti. A tak jsme zde, v zemi Kanaánské, obklopeni muslimy.

Po celá desetiletí jsme moji přátelé a já varovali, že pokud budeme váhat uzavřít mír, povaha konfliktu se změní. Já sám jsem napsal snad tucetkrát, že jestliže se náš konflikt transformuje z národního v náboženský zápas, vše se změní k horšímu. Sionisticko-arabský boj začal jako střetnutí mezi dvěma národními hnutími, která se více méně zrodila ve stejnou dobu - jako odnož nového evropského nacionalismu. Téměř všichni původní sionisté byli přesvědčení ateisté, inspirovaní (a pohánění) evropskými nacionalistickými hnutími. Používali náboženských symbolů zcela cynicky – aby mobilizovali Židy a jako propagační nástroj pro ostatní.

Arabský odpor vůči sionistickému usidlování byl také v podstatě sekulární a také nacionalistický. Byl součástí zvedající se vlny nacionalismu napříč arabským světem. Pravda, vůdcem palestinského odporu byl hadži Amin-Al Hussejni, Velký jeruzalémský muftí, ale on byl současně jak národní, tak náboženský vůdce, používající náboženských motivů k posílení národních cílů.

Předpokládá se, že národní vůdcové jsou racionální. Oni zahajují války a oni uzavírají mír. Když jim to vyhovuje, dělají kompromisy. Navzájem spolu hovoří. Náboženský konflikt je zcela odlišný. Když je do záležitosti vsazen Bůh, vše se stává extrémnějším. Bůh může být soucitný a milující. Ale jeho stoupenci všeobecně takoví nejsou. Bůh a kompromis se dost dobře navzájem nesnášejí. Obzvláště ne na posvátné půdě Kanaánské.

Znáboženštění (jestliže bude hebrejsky mluvícímu Izraelci dovoleno, aby sem vložil toto anglické slovo) izraelsko-palestinského konfliktu začalo na obou stranách. Před řadou let historička Karen Armstrongová, bývalá jeptiška, napsala veskrze provokativní knihu („Bitva o Boha“) o náboženském fundamentalismu. Ukázala na překvapující skutečnost: křesťanská, židovská a islámská fundamentalistická hnutí jsou si velice podobná.

Ponořujíc se do historie fundamentalistických hnutí v USA, Izraeli, Egyptě a Iránu, zjistila, že se zrodila současně a prošla týmiž stádii. Protože je velice málo podobnosti mezi čtyřmi zeměmi a čtyřmi společnostmi, nemluvě o třech náboženstvích, je to pozoruhodný fakt. Nevyhnutelným závěrem je, že existuje něco v časování naší doby, která podnítila takové ideje, něco nikoliv zakotvené v nedávné minulosti, co je fundamentalisty glorifikováno, ale zakotvené v současnosti.

V Izraeli, začala budoucí válka v roce 1967, kdy armádní vrchní rabín, Šlomo Goren, přišel k nově "osvobozené" Západní zdi a foukal zde na svůj šofar (náboženský beraní roh). Ostražitý Ješajahu Leibowitz ho nazval "šašek s šofarem," ale v celé zemi to vyvolalo hlasité ohlasy.

Před šestidenní válkou bylo náboženské křídlo sionismu nevlastním dítětem hnutí. Pro mnohé z nás bylo náboženství tolerovanou pověrou, na kterou jsme se dívali opovržlivě a kterou politici používali jako výhodný a účelový prostředek.

Drtivé vítězství izraelské armády ve válce vypadalo jako božský zásah a do života se probudila náboženská mládež. To bylo jako splnění Žalmu 118:22: "Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kamenem úhelným." Zadržovaná energie náboženského sektoru, živená po léta v jejich separovaných ultra-nacionalistických školách, explodovala. Výsledkem bylo osadnické hnutí. Spěchali obsadit každý vrcholek na okupovaných územích. Pravda, mnozí osadníci tam spěchali, aby postavili své vysněné vily na ukradené arabské půdě a těšili se ze své definitivní „kvality života“. Ale v jádru toho podniku stojí fundamentalističtí fanatici, kteří jsou připraveni žít drsný a nebezpečný život, protože (jak to vyřvávali křižáci) „Bůh to chce“.

Celý raison d'être osad je vyhnat Araby ze země a změnit celou zemi Kanaánskou v židovský stát. Mezitím jejich úderné oddíly provádějí pogromy proti arabským sousedům „a“ pálí jejich mešity.

Fundamentalisté nyní mají široký vliv v naší vládní politice a jejich dopad vzrůstá. Například již několik měsíců je země v jednom plameni poté, co Nejvyšší soud rozhodl, že pět domů v osadě Bet El musí být strženo, protože byly postaveny na soukromé arabské půdě. V zoufalé snaze zabránit potyčkám Benjamin Netanjahu slíbil vybudovat na okupovaných územích místo toho 850 (osm set padesát) nových domů. Takové věci se dějí neustále.

Ale nemylme se: po čistce země od ne-Židů bude dalším krokem změnit Izrael ve stát „halachy“ – v zemi, které povládne náboženské právo, se zrušením všech demokraticky zavedeních sekulárních zákonů, které neodpovídají slovu Boha a Jeho rabínů.

Nahraďte slovo „šaría“ za „halacha“ – obě slova znamenají náboženské právo – máte zde sen muslimských fundamentalistů. Obě práva jsou si pozoruhodně podobná. A obě pokrývají všechny oblasti života, individuální i kolektivní.

Od počátku Arabského jara vyzvedla neopeřená arabská demokracie muslimské fundamentalisty do popředí. Ve skutečnosti to začalo ještě dříve, když Hamas (odnož Muslimských bratrů) zvítězil v demokratických, mezinárodně monitorovaných volbách v Palestině. Výsledná palestinská vláda však byla zničena izraelským vedením a dohlížejícími americkými a evropskými subdodavateli. Minulý týden zjevné vítězství Moslimských bratří v egyptských prezidentských volbách bylo mezníkem. Po podobných vítězstvích v Tunisku a událostech v Libyi, Jemenu a Sýrii je jasné, že arabští občané všude favorizují Muslimské bratry a podobné strany.

Egyptské Muslimské bratrstvo, založené v roce 1928, je stará zavedená strana, která si získala značný respekt pro svůj vytrvalý postoj vůči opakujícímu se pronásledování, mučení, masovému zatýkání a příležitostným popravám. Jeho předáci jsou nedotčeni široce rozšířenou korupcí a obdivováni pro svou oddanost sociální práci. Západ je strašen středověkými ideami o strašlivých Saracénech. Muslimské bratrstvo inspiruje teror. Je vnímáno jako strach vzbuzující, vražedná, tajná sekta, připravená zničit Izrael a Západ. Nikdo si pochopitelně nedal práci studovat historii hnutí v Egyptě a jinde. Skutečnost nemůže být vzdálenější od této parodie.

Bratrstvo bylo vždy umírněná strana, i když mělo téměř vždy i extremistické křídlo. Všude, kde to bylo možné, se snažilo přizpůsobit se postupně egyptským diktátorům – Násirovi, Sadatovi a Mubarakovi – i když ti všichni se je snažili vykořenit. Bratrstvo je první a hlavně arabská a egyptská strana, hluboce zakotvená v egyptské historii. I když by to pravděpodobně popřeli, já bych řekl – soudě podle jejich historie – že jsou více arabští a více egyptští, než fundamentalističtí. Určitě nikdy nebyli fanatičtí. Za svých 84 let zažili mnoho vzestupů a pádů. Ale většinou byl jejich význačnou kvalitou pragmatismus, spojený s věrností zásadám jejich náboženství. Je to jejich pragmatismus, který charakterizuje i jejich chování v průběhu minulého roku a půl, které – jak se zdá – vedlo k tomu, že značný počet voličů, kteří nejsou obzvláště religiózní, je preferovalo před sekulárním kandidátem, který je zašpiněn svým spojením s bývalým korupčním a represivním režimem.

To rovněž determinuje jejich postoj vůči Izraeli. Palestina zůstává trvale v jejich myslích – ale to platí o všech Egypťanech. Jejich vědomí se trápí pocitem, že v Camp Davidu Anwar Sadat zradil Palestince. Nebo, což je horší, že záludný Žid, Menachem Begin, přiměl Sadata trikem k tomu, že podepsal dokument, který neřekl to, co si Sadat myslel, že říkal. Není to Bratrstvo, které způsobilo, že Egypťané, kteří nás nadšeně zdravili jako první Izraelce, kteří navštívili jejich zemi, se obrátili proti nám. V průběhu vzrušených volebních kampaní – čtyř v jednom roce – Bratrstvo nevyžadovalo anulování mírové smlouvy s Izraelem. Zdá se, že jejich postoj je – jako vždy – pragmatický.

Všichni naši sousedé se mění pomalu, ale jistě, v islamisty.

To není konec světa. Ale určitě nás nutí, poprvé, snažit se pochopit islám a muslimy.

Po celá staletí, islám a judaismus měli k sobě blízko a byli v vzájemně prospěšném vztahu. Židovští učenci v muslimském Španělsku, Velký Maimonides a mnoho jiných prominentních Židů byli blízko islámské kultury a psali některé ze svých děl v arabštině. To jistě něco znamená u dvou náboženství, která se nebrání vzájemné spolupráci. (Což, bohužel, neplatí pro křesťanství, které Židy netolerovalo.)

Chceme-li, aby Izrael existoval a prosperoval v regionu, který budou dlouhou dobu řídit demokraticky zvolené islamistické strany, měli bychom je nyní přivítat jako bratři, pogratulovat jim k jejich vítězství a usilovat o mír a smíření s volenými islamisty v Egyptě a dalších arabských státech, včetně Palestiny. Musíme určitě odolat pokušení, abychom se zasazovali u Američanů za podporu jiné vojenské diktatury v Egyptě, Sýrii a jinde. Pojďme si vybrat budoucnost, nikoliv minulost.

Pokud to neuděláme, raději se sbalme a vydejme se do Kanady, po tom všem.

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

Uri Avnery: Our Muslim Brothers ZDE

0
Vytisknout
4786

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2012