Slámova Čtyři slunce byla pro mě nejlepším filmem karlovarského festivalu

10. 7. 2012 / Dominika Švecová

V Karlových Varech se letos promítaly nejméně tři filmy, které, každý z nich trochu jiným způsobem, pojednávají o umírání starých lidí a o tom, jak se s jejich postupným odchodem ze světa vyrovnávají jejich blízcí. Film Láska německého režiséra Michaela Hanekeho líčí příběh dvou starých manželů, učitelů hudby v důchodu poté, co manželka utrpí mrtvici a od té doby nezadržitelně spěje k smrti. Její milující manžel se o ni vzorně a láskyplně stará, až ji jednoho dne udusí polštářem, protože už nesnese pohled na její utrpení a na to, jak se propadá do imbecility. Na filmu Láska mě zaujalo, jak neuvěřitelně realisticky je příběh umírání staré ženy a vztahu mezi ní a jejím manželem tímto filmem vylíčen. Film je založen na analýze intenzivních vztahů mezi oběma manžely a jejich dcerou. Film byl nesmírně realistický. Potvrdil mou zkušenost, že takto to s umíráním skutečně je. Haneke má velmi dlouhé záběry. Ale když nad nimi přemýšlím, právě proto jeho film působí nesmírně autenticky.

Hanekeho Láska má zajímavou vazbu na film českého režiséra Bohdana Slámy Čtyři slunce.

Podobně jako ve Čtyřech sluncích je neuspokojivost lidské existence na této zemi, vyjádřená metaforou traumatického umírání učitelky hudby po mrtvici, pro režiséra vazbou nebo dokonce důkazem existence nadpřirozené dimenze bytí. Když je totiž učitelka hudby po smrti, objeví se ve filmu zcela zdravá v kuchyni, umyje nádobí a vyzve svého manžela, aby si obul boty a s bytu s ní odešel. Ještě v předsíni se na něho obrátí s otázkou: "Ty si nevezmeš kabát?" Muž si obuje boty, oblékne kabát a odchází z bytu za svou mrtvou manželkou.

Dalším filmem o těžkému údělu stárnoucího člověka je japonský snímek O mé matce režiséra Masata Harady. Poté, co zemře otec rodiny, syn se rozhodne, že se bude starat o matku, respektive touto péčí pověří svou dceru, protože on sám jako spisovatel je pracovně neobyčejně vytížen. Rodina je relativně rozvětvená, spisovatel sám má ještě dvě sestry a asi tři dcery. Na filmu je zajímavé, jak silně drží celá rodina při sobě. Často se scházejí k různým oslavám.

Syn jako spisovatel používá své rodiny jako zdroj materiálu pro svou prózu. Píše otevřeně o své rodině. Film zachycuje postupný pomalý úpadek babičky od smrti jejího manžela. Stařena začíná trpět výpadky paměti a pak se u ní stále více projevuje demence. Nerozpoznává lidi, utíká jim, opakuje pořád totéž. Babička neví, co říká, ale občas připomíná různé věci z minulosti, témata citlivá pro rodinu, třeba to, že když jejímu synovi bylo pět let, dala ho na starost milence svého muže. Pro syna jsou tyto návraty do minulosti citlivé téma a postupně se s tím musí pracně vyrovnávat. I když ví, že jeho matka se o těchto věcech zmiňuje v bludu, pro něho osobně toto trauma není vyřešené. Protože mu to stále dementnější matka často nyní připomíná, musí se s touto skutečností vyrovnat. V obdobné situaci jsou i ostatní členové rodiny, kteří mohou být z toho, co jim babička nezáměrně připomíná, docela zoufalí. Babička v rodině vytváří stresové situace, aniž by si to sama uvědomila, rodina však dokáže situaci rozumně a pokorně zvládnout a přijmout. Je až dojemné, že celá rodina má babičku nesmírně ráda navzdory tomu, že jim nevědomky vytváří stresové situace. Nikdy na ni nezanevřou a pořád ji uznávají a váží si jí, navzdory její pokračující demenci. Babička stále zůstává hlavním členem jejich rodiny. Rodina pro ni dělá všechno.

V jedné scéně jedou příslušníci rodiny na svatbu do Ameriky lodí a telefonují domů, kde se dcera stará o babičku, a najednou zjistí, že babička zmizela. Babička se vydala hledat svého syna na místní pláži. Ujme se jí nějaký muž a babičku odveze na zmíněnou pláž.

Jakmile se syn o tomto vývoji dozví, vystoupí z lodi a jde babičku na tu pláž čekat. Začne si na pláži péci brambory, sedí na pláži a čeká na příjezd babičky, jako by na pláži měl být, přestože je to výplod babiččiny chorobné mysli. Syn pro matku udělá naprosto všechno. Film je o opravdu krásných mezilidských vztazích navzdory stresům, které přináší stárnutí a smrt.

Starý muž Štěpán ve snímku Ukamenování sv. Štěpána španělského režiséra Pere Vilá i Barceló nemá takové štěstí. Žije v bytě, ze kterého se ho jeho pravděpodobně nevlastní dcera snaží vyštvat. Hrdina pracoval jako restaurátor a má v bytě restaurátorskou dílnu. Byt je jeho kompletní svět, kromě nákupu z něho vůbec nevychází. V bytě má hrdina panoptikum, protože kromě množství zrestaurovaných soch má jako vzpomínku na manželku a dceru v okně jejich rentgenové snímky. Byt je velmi zanesený věcmi, mimo jiné v něm má vystaveny i předměty po manželce a dceři, jako by obě ženy s ním v bytě pořád žily. Přestože si údajně starý muž s manželkou nerozuměl, pořád ji zřejmě hluboce miluje, i když je mrtvá. Jednoho dne stařec objeví záznam jejího EKG a protože jí to reprezentuje, vymaluje ten graf na zeď v jejich ložnici, aby zintenzivnil její přítomnost.

Restaurátor se nikdy nesmířil, že mu manželka a dcera zemřely. Touží po tom, aby své dílo v bytě dokončil a mohl odejít za svými mrtvými, aby také mohl zemřít, protože jeho nevlastní dcera ho neuvěřitelně terorizuje.

Manžel učitelky hudby z Hanekeho filmu se s postupující nemocí své manželky vyrovnává tím, že přesně plní její přání a vžil se do jejího údělu, protože věděl, co ona chce. Právě proto ji nakonec vysvobodí, když ji udusí polštářem. Když však zemřela babička z japonského filmu O mé matce, její rodina tím byla zaskočena. Její syn, otec rodiny, všem poděkoval, jak hezky se o ni celá rodina až do posledního dne starala, a velmi dobře se s její smrtí smířili, protože pro ni udělali to nejlepší, co mohli.

Skotský smysl pro humor a pro vnímání skutečnosti

Skotský režisér Mark Cousins natočil snímek Co je to za film, když se jmenuje Láska? Cousins se vydal na tři dni do Mexika, tvrdí, že neměl vůbec nic plánovaného, nechtěl se tam jen tak nudit a přemýšlel, co tam bude dělat. Vymyslel si, že půjde ve městě do míst, která před devadesáti lety navštívil ruský režisér Sergej Ejzenštejn. Vytiskl si jeho fotografii, nechal si ji zalaminátovat a vydal se do ulic. Držel ji v ruce před sebou, vedl s Ejzenštejnem monolog, natáčel mobilním telefonem a všude chodil pěšky. Poté, co se setmělo, Cousins si dal na display svého mobilu zářivou Ejzenštejnovu fotografii, a mluvil na něho dál.

Ve filmu jsou dva vypravěči. Jeden je ženský hlas, který diváka uvádí do filmu a představuje hlavního hrdinu, jímž je Mark Cousins, který je druhým vypravěčem. Cousinsův komentář je velmi zábavný, baví diváka po celou dobu, co film běží. Cousins vede dialog se Sergejem Ejzenštejnem a uvádí ho do jednadvacátého století. ("Sergeji, vidíš tu malou věc, kterou má ta paní u ucha? To je mobilní telefon. A mobilní telefon je na to, abys mohl komunikovat s někým, kdo tu zrovna není.") Vidí různé věci a zkoumá je tím, že se na ně ptá. Vede sám se sebou vnitřní monolog, přemýšlí, jak Ejzenštejn přemýšlel, co viděl, v jaké době žil a co ho inspirovalo.

Film má několik vrstev, protože Cousins v něm o něčem mluví, ukazuje to, používá jako obdivovatel Ejzenštejna jeho montáže a jeho střihových technik. Funguje to perfektně.

Cousins svým filmem dokázal, že může hovořit o čemkoliv a ukazovat cokoliv, a přesto to dává smysl. Navazuje to na sebe, protože je to osobní, autorský film o tom, co zažil autor a co ho zajímá a čím prochází. Například byl Cousins v Rusku, tak ukazuje záběry z Ruska a sní o své tamější návštěvě. Pozoruhodný je Cousinsův pozorovací talent. Mobilním telefonem nemůže Cousins používat transfokace, ale vždycky diváka upozorní na to, na co si má v záběru dát pozor a na co se má zaměřit. Kdykoliv Cousins pozoruje nějakou akci, komentuje to a vede dialog s obrazem.

Po třech dnech "diskuse" s Ejzenštejnem uzavírá Cousins svůj film obecnějšími filozofickými úvahami. Na začátku filmu se vyskytují záběry divoké zvěře, jsou to zřejmě srnky kdesi ve skotských horách. Záběr je dlouhý a divák je znejistěn, neví, proč tímto záběrem film začíná. V této chvíli je film bez komentáře. Na závěr se film vrací k témuž záběru. Tentokrát i druhý komentář, ženský hlas, se ptá, koho její hlas reprezentuje. Film v této chvíli subjektivizuje. Cousins argumentuje, že na cokoliv se podíváme, to může představovat nás samotné.

V "sociální komedii" Andělský podíl, odehrávající se ve skotském Glasgow mezi mladými lidmi z deprivované části obyvatelstva, odsouzenými za kriminální delikty, a pak na skotské vysočině, představil režisér Ken Loach své hrdiny tak, že zároveň přesně definoval jejich sociální postavení ve společnosti. Kamera se soustřeďuje na čtyři delikventy, zabírá jejich tvář, když soudce čte rozsudek, odsuzující je k veřejným pracím. Jedna ze čtyř postav, zmatený mladý muž, který na samém začátku filmu spadne na nádraží opilý do kolejiště, poté, co s ním výpravčí stanice vedl přes místní rozhlas frustrovaný rozhovor, je jedním z největších zdrojů humoru tohoto filmu. Humor je postaven na skutečnosti, že hrdina chápe informace kolem sebe úplně jinak, než jsou myšleny. Takže když mu výpravčí frustrovaně nařizuje, aby ustoupil od kraje nástupiště, mladý muž ustoupí směrem do kolejiště a spadne do něho. Frustrovaný výpravčí křičí do mikrofonu: "Mluví s tebou Bůh, zatraceně vylez z kolejiště, za chvíli pojede vlak!" Jen, co se mladík z kolejiště vyškrabe, po kolejích opravdu přejede velkou rychlostí vlak.

Loach dokonale charakterizoval typy mladých lidí, pocházejících z deprivované britské underclass. Dal filmem najevo, že mezi těmito lidmi existují i silně inteligentní, talentovaní jedinci (hlavní hrdina Robbie), kterým ale společnost nedá šanci se realizovat, takže se dokáží vyšvihnout vlastně jen geniálně zorganizovaným podvodem a trikem. Loachův film je tak jedním z mnoha snímků, které na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech sympatizovaly s nezávislými a vzdornými jedinci, rebelujícími proti neefektivním, zkorumpovaným nebo dokonce zločinným vládním strukturám.

Obchod na konci světa

Japonský film Obchod na konci světa režiséra Tatsuyi Yamamoto pojednává o obchůdku jedné ženy v zapadlé vesnici kdesi na japonském pobřeží, kam sice jezdí pravidelný autobus, ale jeho jediní cestující jsou sebevrazi, lidé, kteří jezdí do vesnice, koupí si v obchůdku tradiční japonský rohlík a mléko a pak skočí z nedalekého útesu. Před skokem z útesu se sebevrazi zují a majitelka obchodu má polici plnou jejich bot. Nákup má symbolický význam, protože je to poslední útěšné jídlo pro sebevraha. Hrdinka, majitelka obchodu, to dobře zná, protože když byla malá, její otec také spáchal sebevraždu skokem z místního útesu. Hrdinka se na to dívala, byla svědkem jeho sebevraždy, ale byla malá a nemohla tomu zabránit. Pociťuje kvůli tomu vinu.

Když její otec skočil, hrdinka vzala jeho boty a odnesla je zpět do vesnice. O několik let později, poté, co jí zemře matka, která obchůdek vlastnila, pekla rohlíky a prodávala mléko, se octne hrdinka ve roli své matky: sbírá boty po sebevrazích, peče rohlíky a prodává mléko, které ji dováží duševně postižený mladík, potácí se odnikud nikam. Obává se, že stejně jako její matka má rakovinu, ale lékař jakoukoliv chorobu vyloučí. Její problém je spíš duševní, žena neví, co se životem, neví, co si má počít, ve vesnici jen tak živoří. Když se objeví jednoho dne matka s holčičkou, která se chce zavraždit, žena z obchůdku se jí v tom snaží zabránit, aby šla na útes, což se jí částečně podaří, protože pro matku s dcerou si přijede sociálka, jenže žena stejně nakonec spáchá sebevraždu. Žena z obchůdku se pak rozhodne s obchůdkem skončit. Když všechno sbalí a chce obchod zrušit, nalezne na útesu duševně postiženého prodavače mléka těsně před sebevraždou. Pochopí, že je to proto, že se rozhodla uzavřít svůj obchod, a tak se prodavače mléka snaží od sebevraždy odradit, což se jí nakonec podaří. Tím dochází ve filmu ke zlomu: ukazuje se, že funkcí jejího obchůdku není výlučně posílat sebevrahy na smrt, ale i lidi zachraňovat. Hrdinka si uvědomuje, že má moc osud sebevrahů změnit, a tedy i změnit vlastní osud. Záchranou duševně postiženého prodavače mléka se hrdinka dokázala osvobodit od své viny a dokázat si, že její role vůči bližním je pozitivní.

K tomu, aby se hrdinka dokázala zbavit své deprese, pocitu marnosti, bezvýchodnosti a zbytečnosti, musela projít traumatem z dětství znovu. Zjevně nezachraňovala před sebevraždou duševně postiženého prodavače mléka, ale svého vlastního otce. Tím, že se jí to podařilo, se zbavila tíživého pocitu ztráty smyslu života a našla důvod, proč dál žít.

Pozitivní poslání Slámových Čtyř sluncí

Sociální drama Bohdana Slámy Čtyři slunce, Bohdan Sláma na mě udělalo velký dojem. Film prokresleně, přesvědčivě a autenticky ukázal vztahy mezi jednotlivými protagonisty. Vysvětlil jasně, jak to mezi nimi funguje. Některé rysy jejich chování potvrzovaly, jiné vyvracely stereotypy. Vztah, který porušoval stereotyp, byl především vztah nevlastní matky (Ana Geislerová) s jejím nezletilým nevlastním synem Vénou. Véna na ni dal daleko víc než na svého vlastního otce. Ale i v tomto vztahu došlo během filmu k vývoji, kdy matka chtěla řešit neuspokojivou situaci nevlastního syna ve škole, a protože zrovna byla nespokojená se vztahem k vlastnímu manželovi, namísto toho, aby domácí situaci vyřešila, začala si s Vénovým učitelem a tím rodinnou krizi ještě prohloubila a Vénovi se oddálila. Zajímavé je, že byl Véna zjištěním, že jeho nevlastní matka spí s jeho učitelem, zrazen daleko víc než její muž.

Velmi pozitivní na Slámových filmech je, že jeho postavy nestagnují, procházejí vývojem, docházejí k poznání. Jára, otec rodiny ve Čtyřech sluncích se snaží, aby rodina fungovala, ale nemá vyřešený vztah k svému synovi Vénovi, jemuž neustále za něco nadává a snaží se ho nějak vychovávat a zakazovat mu to, co dělá sám, totiž kouření marihuany a alkohol. Otec tedy vlastní chyby na sobě nevidí, ale když je napodobuje jeho syn, snaží se to jen u něho změnit. Až když otec přijde o práci, dochází k proměně této postavy. Teprve tehdy si otec uvědomí, že je zbytečné, aby terorizoval svého syna. Naopak s ním jde do hospody, kde se s ním opije i zkouří. Otec to nedělá proto, aby se synovi přiblížil, ale proto, aby se dostal z traumatu ztráty zaměstnání. Snaží se najít cestu, jak se z toho dostat a chytá se každého stébla.

Mimo jiné se neúspěšně pokusí udělat ze spiritualismu přítele mystika Karla fungující byznys. Tyhle věci se ale nedají prodávat, proto pokus končí katastrofou. Dojde k přímému střetu mezi mystičnem a konzumerismem: Karel se v hospodě popere se štamgasty, kteří se chtějí v televizi dívat na fotbal a mají ji puštěnou tak nahlas, že přehlušuje všechno. Mystická seance ve vedlejší místnosti se nemůže uskutečnit. Dojde k humorné situaci, protože Karel, který má být spirituálně vyrovnaným, duchovním učitelem, se začne prát s místními fotbalovými fanoušky chtějícími sledovat televizi.

Když Járovi mystik Karel oznámí, že "Mistr volá", Jára se s ním bez protestů vydá na konec světa. Avšak po celém dnu jízdy nevědí kde vlastně jsou a kam dojeli. Jára si uvědomuje, že nemůže ani dát doma vědět, kde je, protože si nepamatuje manželčino telefonní číslo a Karel zahodil jeho mobil. Dospěje k názoru, že celá akce byla pošetilá, opije se, v opilosti se s někým vyspí a Karlovy peníze částečně utratí, částečně mu je ženská návštěva ukradne.

Když Járu druhý den Karel vyšle, aby za něj šel hledat Mistra, protože sám nemůže pokračovat v cestě, že mu slunce ukáže cestu, Jára dorazí ke kovovým vratům se čtyřmi slunci a osloví za nimi v zahradě starší manžele, že hledá Mistra a ti ho vykážou ven. Jára tak dospěje k názoru, že Karlova spiritualita je jen chiméra, ale nechce ho zklamat, hraje hru dál, sdělí Karlovi, že Mistra skutečně potkal a předá mu kámen, který našel kdesi na cestě.

Téma existence nadpřirozena ve filmu Čtyři slunce je nesmírně zajímavé. Podobně jako v Hanekeho Lásce je nedokonalost reálného světa, to, že v něm nikdo vlastně neví, jak řádně žít, náznakem či důkazem, že musí existovat mystická realita. Jenže, a to je inteligentně odpozorováno - Slámův film argmentuje, že pokud mystická dimenze naší existence skutečně existuje, je prostým lidským mozkem neinterpretovatelná a nezachytitelná. Nejvíc, čeho se nám může dostat, je pár nesrozumitelných signálů o tom, že "někde mimo" něco zřejmě je. Nevíme ale co a jak to funguje. Je to jako v té pohádce: "Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co." Někteří omezenější čeští kritikové namítají, že je film Čtyři slunce "o ničem". Naopak je toto svědectví snad tím nejhlubším, co je možno říci. Čtyři slunce byla pro mě z toho, co jsem v Karlových Varech viděla, nejlepším filmem na tomto festivalu.

Jiří Mádl hraje ve filmu Jerryho, asi dvacetiletého syna Járova přítele z mládí, který se v opilosti zabil při autonehodě. Jára má k Jerrymu také proměnlivý vztah. O Jerryho se stará, ale když mu začne Jerry tahat syna do hospody, a kouří s ním trávu, nepřeje si, aby se s ním jeho syn zaplétal. Jára se s Jerrym zase sblíží, když se spolu všichni opijí a zkouří. Jára se snaží Jerrymu bránit, aby jezdil v opilosti automobilem, protože je mu zjevné, že dělá totéž, co dělal jeho otec. Když se situace vyhrotí, Jarda zmizí s Karlem, matka chce utéci se snovým učitelem, hledá Járův syn útočiště v partě. V automobilu s Jerrym pak dojde k autonehodě a celý kruh se uzavírá. Jerry skončí mrtvý stejně jako jeho otec, takže se mu nepodařilo vymanit se z předurčení, aby znovu přehrál osud svého otce.

Mystickou, závěrečnou scénou je scéna v zahradě čtyř sluncí na zahradní hostině, kde, jak se ukáže, postarší manželé byli Mistr a jeho partnerka. Jsou to všichni mrtví z automobilu i mystik Karel, který mezitím zmizel ze světa, a ten přiměje malého Vénu, Járova syna (který je zároveň na přístrojích v nemocnici), aby ze zahrady odešel -- Véna se vrací do života.

Mystik Karel se po celý film chová jako šílenec, jako parodie sama na sebe. Je zaujatý svým mysticismem, ale pro všechny ostatní je to komická postava. Poslední scénou filmu se potvrdí, že Karel šílenec není.

Film je zajímavou studií lidí, postavených na přesvědčivých a reálných typech osobností. Jsou zabředlí v zarytých stereotypech života, přehrávají například stereotypy svých rodičů. Slámovy postavy jsou založeny na takovýchto lidech, ale zároveň režisér filmem ukázal, jak stereotypu uniknout. Některé postavy samozřejmě stereotypu neunikly, například Jerry, který pouze pasivně přehrál příběh svého otce. Naproti tomu hlavní hrdina Jára prošel vývojem a pochopil, o co jde. Když zjistil, že ho manželka podvedla s třídním učitelem jeho syna, nebral to jako naprostou tragédii. Kdyby zůstal u stereotypního jednání, zanevřel by na ni a bral by to jako osobní prohru. Jára se však snaží manželku získat zpět a rodinu zachránit. Uznal, že ho manželka začala podvádět, protože se choval neschopně. Snaží se to odčinit. Normálně ješitný chlap něco takového nedokáže. Autonehoda syna přivedla všechny dohromady. Oba manželé si uvědomili, že nikdo není neomylný a dokáží se ze situace poučit a napravit ji. V tom spočívá Slámův optimistický závěr.

0
Vytisknout
4483

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2012