Čtyři slunce: Bohdan Sláma natočil nepokrytě náboženský film

30. 6. 2012 / Jan Čulík

Na první pohled překvapením, ale ve skutečnosti zřejmě docela logickým vyústěním jeho dosavadní práce je nejnovější film režiséra Bohdana Slámy Čtyři slunce. Jeho dosavadní filmy argumentovaly, spíše formou jakýchsi debatních filmových prohlášení, že by se člověk měl vzdát modly konzumerismu, technologie a peněz, které ho ničí, a věnovat se navzdory všemu pěstování toho jediného, co má v životě smysl: lásky, autentických mezilidských vztahů, vlastní kultury a národního dědictví, které je konzumeristickou globalizací ohroženo.

Slámův nejnovější film Čtyři slunce se posunul dál za toto základní Slámovo poslání. Výchozí bod filmu zůstává stejný: je to neuspokojivá existence v našem každodenním světě, kde slepě a zoufale mlátíme kolem sebe a nerozumíme ničemu. Na rozdíl od předchozích Slámových filmů je však ve Čtyřech sluncích silné intuitivní vědomí něčeho dalšího, paralelního, mystického, co existuje mimo nás a jen někteří z nás k tomu mají přístup. Ani oni tomu nerozumí a ostatní svět je má za blázny.

Čtyři slunce se odehrávají v typickém slámovském prostředí - na menším městě či vesnici kdesi v severních Čechách - na tamějších zahrádkách, v panelákových bytech, ve škole. V ohnisku příběhu je paneláková rodina asi osmatřicátníků. Rodiče jsou Jára (Jaroslav Plesl) s manželkou Janou (Anna Geislerová) a dvěma dětmi, z nichž problémem je dospívající, asi patnáctiletý Véna. Rodina se potýká se všemi typickými problémy a projevy obyčejné rodiny v dnešní České republice. Otec Jára čte levity dospívajícímu Vencovi (něco obdobného nalezneme i v prvním celovečerním Slámově filmu Divoké včely) a většinou se s ním nedorozumí, tak je vůči němu agresivní. Venca se dopouští záškoláctví a je pod záporným vlivem starších kamarádů, kteří do něho lijí alkohol a učí ho kouřit marihuanu. Otec mu jeho chování vyčítá, ale - jak na to poukáže Vencům učitel - Venca jen napodobuje zmatek a iracionální chování svého otce. I ten neustále kouří marihuanu a za to ho také velmi brzo vyhodí z jeho odlidšťující montážní práce u běžícího pásu. Rodina pak žije jen z příjmu manželky Jany, která pracuje na poště a v důsledku stresu se tam utrhuje na zákazníky.

Pozoruhodnou, velmi dobře zahranou postavou je potrhlý mystik Karel (Karel Roden). Je to citlivec - má schopnost poznávat, která místa v přírodě i v bytech jsou nabita zápornou nebo kladnou energií. Hned na začátku filmu Jára zasazuje na zahradě strom. Karel ho varuje, aby ho nezasazoval tam, kde plánuje, prošetří citlivě celou zahradu a doporučí k sázení jiné místo. Obdobně Járovi a Janě doporučuje, aby doma nespali ve své ložnici, ale v obýváku. Jára Karlovy výstřelky víceméně trpělivě toleruje, avšak stále víc si myslí, že je Karel potrhlý blázen. Tak to také po většinu filmu vypadá, zejména když Karel přijde jednoho dne s prohlášení, že ho volá Mistr a že se s Járou musejí dát na cestu. "Kam jedeme?" ptá se Jára. "Nevím," odpovídá Karel, který předtím vybral z domácnosti, v níž žije s vedoucí místní pošty, která ho živí, veškeré jejich úspory.

Bláznivá cesta automobilem skončí v jiném městě v nějakém hotelu, kde se Jára opije s jakýmisi ženami, možná prostitutkami, kteří ho oberou za všechny peníze. Mozartovo Ave, verum corpus je náhle útočištěm pro Járu v nezáviděníhodné situaci. Zpívá ho u skla okna hotelového pokoje, kde ho ženy opustily. Později, v silné sekvenci, slyšíme jeho plnou sborovou verzi.

Cesta "za Mistrem" však pokračuje. Karel nařizuje odbočit a pak s Járou jde pár stovek metrů zahrádkářskou kolonií. Najednou už nemůže dál a klesne u plotu. Posílá "za Mistrem" samotného Járu. Kam? "Dostane se ti znamení." "Dáš Mistrovi tento kámen a dostaneš jeho."

Jára nevěřícně pokračuje a najednou narazí na vrata, jejich pletivo tvoří obraz čtyř sluncí. Vejde do zahrady, kde se setká se starcem a stařenou. Hledá Mistra, obě postavy rezolutně popřou, že by někoho takového znali, a Járu ze zahrady vyhodí. Namátkou sebere pro Karla Jára ze země nějaký kámen.

Pak příběh pokračuje dál. Járova manželka je z frustrace svému muži opakovaně nevěrná s Vencovým učitelem, Venca to vidí a vede to k jeho naprostému odcizení v už tak víceméně rozvrácené rodině. Pro Vencu je to těžká rána: jeho vlastní matka ho opustila a Venca ji proto nenávidí. Jana je jeho nevlastní matka, které až do jejího poměru s učitelem, jehož Venca - právem - považuje za "debila", plně důvěřoval a byla mu oporou. Vencův svět se rozloží. Dívka, o kterou se ucházel, začne chodit s jeho starším kamarádem.

Film pokračuje dalšími a dalšími zápornými peripetiemi, postavy se bezradně a bezcílně, často jen ve vleku vlastních pudů, potácejí životem. Jana oznámí Járovi, že ho s dcerkou opouští - jenže učitel, který na ni měl čekat před domem v automobilu, na poslední chvíli odjede.

Karel obtěžuje Járu dalšími a dalšími mystickými výlevy. Jára mu sdělí, že žádný mistr mu žádný kámen nedal, v zahradě žádný Mistr nebyl, kámen Jára sebral kdesi jen tak, aby měl od Karla už pokoj. Scéna se odehrává za obrovského lijáku a větru na Járově zahradě - to jsou ve filmech Andreje Tarkovského základní motivy boží milosti. Vyhnaný Karel zmizí a už se na našem světě neukáže.

Tři mladí lidé, Venca, jeho starší kamarád Jerry a dívka, kterou Jerry Vencovi přebral, jedou kamsi automobilem. Venca sedí s dívkou v automobilu vzadu a začne ji líbat. Jerry přejede do protisměru a dojde k přímému střetu s protijedoucím náklaďákem. Jerry a dívka jsou v tom okamžiku mrtvi, Venca na jednotce intenzivní péče bojuje v přítomnosti svých rodičů Járy a Jany, které jeho zranění dalo znovu dohromady, těžce o život.

Ostrý střih a najednou jsme v nereálně oslepujícím slunečním světle v zahradě u čtyř sluncí, kde za stolem sedí starý muž i stařena, kteří Járovi popřeli, že by cokoliv věděli o Mistru, a mrtvým mladým lidem Jerrymu, jeho dívce a Vencovi krájí jahodový dort. "Jsem snad na drogách?" ptá se Jerry. "Nejsme mi náhodou všichni mrtví?" říká Venca. "Jezte a nestarejte se," odpovídá Mistr.

Tu podél plotu přijde na scénu mystik Karel - je zřejmě také mrtvý. Obrátí se na Vencu zcela nevybíravě. "Okamžitě vypadni," zařve na něj opakovaně. Venca se zvedne od stolu a opustí zahradu. "Jdu se vychcat."

Střih do nemocnice a vidíme detail pomalu se probouzejících Vencových očí. Film tímto záběrem končí.

Ve své knize Spiritualita ve filmu definoval Jaromír Blažejovský určité strukturní vlastnosti, které podle něho vytvářejí spirituální film. Cituje mj. názory nestora spirituálního filmu Andreje Tarkovského, podle něhož spirituální film přináší autentický, subjektivní umělcův obraz skutečnosti, "nikoliv konstrukci, metaforu, symbol. Spirituální film je něco nedělitelného, individuálního, amorfního." Dalším charakteristickým rysem spirituálního filmu je podle Tarkovského "čas, zachycený v konkrétních formách a projevech". Filmařovo dílo je jako socha, vytesaná do času. Dalším rysem je pasivita postav a intenzivní konkrétnost hmotného světa.

Mnohými svými rysy se Slámova Čtyři slunce této definici přibližují. Život, v němž se plácáme, se všemi chybami a samolibostmi, které pácháme na sobě a na druhých, je důsledkem našeho omezeného porozumění světu. Život je jinde - a zcela zjevně má - někde - mystickou dimenzi. Kde a jak funguje, to nevíme, jen citlivější z nás někdy zahlédnou její záblesk.

0
Vytisknout
7899

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2012