Monitor Jana Paula:

Eutanazie ano, či ne?

1. 5. 2012 / Jan Paul

čas čtení 8 minut

Dlouho jsem přemýšlel, zda mám jako čerstvě ocejchovaný moralista a navíc ještě sadista reagovat na ve své podstatě velmi uvážlivý, i když v jistém ohledu manipulativní text Miloše Kalába, který má samozřejmě na eutanazii také svůj názor, a je to tak dobře. A proč ho považuji za manipulativní? Až příliš z něho vyčuhuje to, že ti, kdo nesouhlasí s eutanázií jsou pouze cyničtí a k trpícím lidem necitliví moralisté, kteří v bublině teoretismu nevědí nic o tom, co je utrpení. A právě, jaký názorový prostor pak zbude odpůrcům eutanazie, když jsou předem odzbrojeni emotivním obrazem trpícího člověka, kterému oni nechtějí dopřát úlevnou smrt?

Nezlehčuji utrpení lidí, ale vedeme přece diskusi nad palčivým tématem, budiž, já třeba teď i s nálepkou moralisty. Avšak nevím, proč jsem hned škatulkován, proč bych měl nutně vidět svět a život černobíle jenom proto, že mám na konkrétní téma zatím svůj názor. Ostatně život není jen umírání, umírání je završením života, a eutanazie dle mého soudu v úctě ke všem nevyléčitelně nemocným není důstojné završení života. Co je důstojného na tom, když si člověk přeje, aby ho druhý zabil? V tomto okamžiku samozřejmě slyším argument, že utrpení v umírání také není důstojné, a mohl bych na něho alibisticky odpovědět otázkou : Cožpak utrpení k životu nepatří? A v tu chvíli budu nepochybně označen za cynika.

Pan Kaláb jde ještě dál, když poněkud účelově píše : "Oni ( míněno moralisté, pozn.aut.) sami jsou přesvědčeni o tom, že neexistuje nic takového, co by mohlo ospravedlnit dobrovolnou smrt. Tvrdí, že nikdo nemá právo vzít druhému jeho život, a to ani tehdy ne, když život člověka směřuje ke svému konci. Je to totéž, jako by prohlásili, že i v takovém případě je naprosto nutné nechat takového člověka zemřít v jeho utrpení. Patřím k lidem, kteří takový přístup považují za sadismus". Tak, a je to tady, jaký prostor pro diskusi s tím správným názorem zbude sadistovi? Jen obhajoba? Není složitá, byl bych sadista, kdybych utrpení těmto lidem přál, kdybych z něho měl potěšení.

Nemám z utrpení člověka radost, avšak jsem proti eutanazii i přesto, že s trpícím člověkem soucítím. Soucit s trpícím člověkem a neposkytnout mu na jeho žádost smrt jsou dvě zcela odlišné věci. Ano, rozumím panu Kalábovi, nehleděl jsem do úpěnlivě prosebných očí jeho slepého dědečka, který ho žádal o to, aby mu pomohl opustit svět, avšak není pravda, že se mi příčí představa, že by někdo chtěl opravdu zemřít. Dovedu si představit zoufalou situaci lidí, kteří si přejí eutanazii, avšak ani to zatím nezmění můj názor. Každopádně kdybych byl v podobné situaci, asi bych se na rozdíl od pana Kalába nezačal "vyvazovat ze sociálního kontaktu s ním" jenom proto, že mu opravdu nemohu pomoci.

Cožpak není sociální kontakt hlavně to, že jsem tomu člověku třeba jen na blízku, že ví, že není se svým utrpením sám, že ho mohu držet za ruku, hladit po vlasech a projevit mu svoji účast? To je snad málo? Projevit soucit, blízkost, a přesto nesplnit přání, ke kterému mě ani soucit neospravedlňuje? Nezasahovat do věcí, ke kterým mě ani soucit nezavazuje, neboť já jsem život tomu člověku nedal, proč bych měl mít právo mu ho vzít jenom proto, že si to přeje? Abych mu ulevil, abych byl humánní? Já jsem byl označen za moralistu, ale jiný moralista na to řekne : Odmítáš pomoc trpícímu člověku! To je myslím falešná morálka, to by byla ona nakloněná a kluzká plocha, na kterou by se lidstvo dostalo, jak píše pan Kaláb.

Vyvázaní ze sociálního kontaktu přece neznamená nesplnit přání člověka, který žádá druhého člověka, aby ho sprovodil ze světa, přerušení sociálního kontaktu znamená ponechat trpícího člověka opuštěného sobě samému napospas. Tam je pak ten prostor, kde člověk umírá psychicky dříve, než fyzicky, a to je nemorální. To není o tom, jak píše pan Kaláb, že tomu člověku zemřeli příbuzní i známí a on je ve své fyzické bolesti navíc naprosto osamocen, měl jsem na mysli případy, kdy takový člověk příbuzné a blízké má, a přesto je psychicky osamocen, protože se o něho nezajímají. Nejsem si proto vědom, že bych problém psychického utrpení bagatelizoval, měl jsem na mysli tyto případy, a není jich málo.

I zde je vidět, jak může být legalizace eutanazie problematická, neboť chápu, že tito lidé, zcela opuštěni a trpící si mohou přát předčasnou smrt. Avšak kde je chyba? V tom, že není povolena eutanazie, a nebo je chyba někde ve vztazích? Toho se bojím, že eutanazie bude další rychlá a snadno zneužitelná pilulka na problémy, které společnost neumí a možná ani není ochotná řešit. To, že kanadský tisk vyzval k výzkumné studii lidi, kteří trpí nesnesitelnými bolestmi déle než tři měsíce přes to, že berou léky, ještě nezakládá důvod myslet si, že zdravotnictví v tišení bolesti zcela selhává, a eutanazie je jediným prostředkem jak trpícím lidem pomoci.

Pan Kaláb popisuje příběh paní Sue Rodriguezová postižené Lou Gehrigovou chorobou, která ztrácí postupně kontrolu nad svými tělesnými orgány a při tom si plně uvědomuje svůj neodvratný konec. Obrátila se na Nejvyšší soud Kanady, aby mohla zemřít za pomoci jiného člověka, a soud její žádost zamítnul. Pan Kaláb to komentuje tak, že etici zvítězili, a tím odsoudili paní Rodriguezovou k pomalé kruté smrti. Zásadně nesouhlasím s tímto alibisticky krutým odsudkem pana Kalába, kterého si jinak velmi vážím. V jakém světě to žijeme, když budeme obviňovat nevinné lidi za původ nemoci, kterou paní Rodriguezové nepřivodili? Neboť co jiného než nemoc sama přivedlo paní Rodriguezovou k takovému požadavku?

Lidé, kteří žádají legalizaci eutanázie se prý ptají, jakou svobodu všichni máme, když nemůžeme rozhodovat o své vlastní budoucnosti. "Čí je to tělo, o němž rozhodujete?" ptala se soudců paní Rodriguezová, píše pan Kaláb. Nevím jakou budoucnost mají tito lidé (pro které mám i přesto plné pochopení) na mysli, vždyť chtějí jen ukončit své trápení, a jejich budoucnost po smrti je už ve zcela jiných rukách. Je bída, když člověku v závěru života zbude jenom tělo, o kterém chce rozhodovat. Na druhou stranu existuje řada případů lidí upoutaných celoživotně na lůžko, kteří svůj život přesto prožili šťastně, a mnoho z nich netrpělo o mnoho méně, než ti, kteří takovýto život chtějí ukončit.

Pan Kaláb píše, že názor etiků je ten, že lidé mají možnost odmítat potravu a vodu, a dosáhnou legálním způsobem stejného výsledku jako eutanázií. Pochybuji, že tento eticky cynický názor by mohl skutečný etik vyslovit. Každopádně odmítání potravy je něco zcela jiného, než eutanazie. Je mi líto, že pan Kaláb samoúčelně zjednodušuje i křesťanský pohled na problematiku eutanazie, pro něho jsou křesťanské argumenty o hlubším smyslu utrpení a osobním růstu v utrpení jen pouhá moudra, která nenapsal žádný umírající. Neztotožňuji se ani s tímto názorem, ale to je asi to jediné, co mohu dělat. Každopádně děkuji panu Kalábovi za možnost hlouběji se nad tématem zamyslet, a upřímně si odpovědět.

0
Vytisknout
6573

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2012