Stát a samostatnost
20. 1. 2012 / Roman Rakowski
Chtěl bych zmínit jeden negativní důsledek občanské samostatnosti, za jejíž důsledky občan nenese žádnou zodpovědnost (alespoň prozatím). Za samostatnost bych dosadil princip podobný směru Do It Yourself. Ten je založen na samostatné tvorbě různých předmětů nebo situací, které mohou tvořit jedinci či organizované skupiny. Jedná se o výčet předmětů od domácích vynálezů až po nejrůznější umělecké manifestace (od plakátů, zinů a časopisů po různé nástroje a umělecké artefakty). Koncepty jsou amatérsky realizovány, bez jakékoliv pomoci (orgánů, institucí). DIY je značné rezistentní a to z jednoho prostého důvodu: artefakty, které utváří, nejsou odborníky nijak hodnoceny. Podle aristotelského vymezování pojmů (rod a druhový rozdíl) je umělecký artefakt vymezen následovně: rod je kategorizován jako předmět utvořený člověkem a druhový rozdíl je označení uměleckou institucí, že se jedná o předmět hodný naší pozornosti (příklad jsem si vypůjčil z knihy Vysoké versus populární umění od P. Zahrádky, kde tímto způsobem definuje institucionalizované umění). Ale v případě DIY nejsou artefakty nikým označeny.
Pojmem DIY pouze ilustruji to, co dosazuji za samostatnost, která je v nebezpečí, protože se transformuje v pouhou životaschopnost, životaschopnost mimo ekonomickou sféru (dnes můžeme říci sféru veřejnou). Princip je snadný: pokud si chceš něco udělat, uděláš to bez potřeby státu, trhu, ekonomiky, vše tak říkajíc na koleně. Problém samostatnosti, jak jsem již naznačil, nastane, pokud bude zaměňována za samostatnou životaschopnost: jedinec je ponechán na pospas pouze svým možnostem seberealizace: stát nebude nadále suplovat a zastřešovat transcendentální jistotu. Díky tomu se stát (liberalismus) může vyvíjet bez sociálních hranic. Ovšem vždy musí na něčem participovat, v tomto případě na společnosti, které stát zaručuje. Netřeba zdůrazňovat, že stát udržuje mýtus, že je tomu právě naopak: jedinec svou sociální potřebou participuje na státu, čímž stát omezuje v kvantitativním růstu, který přeci jedincům zaručuje růst kvalitativní (Marcuse).
Když jsem text načal exkurzem do světa umění, použiji příklad s uměním komerčním. Komerční umění je v nemilé situaci, protože umělecké instituce, které mu zaručují druhový rozdíl, jsou zcela závislé na podpoře státu. A když stát rozhodne, že jsou tyto instituce samostatné (životaschopné), budou závislé zcela na sobě. Nezacházím do této krajní situace ledabyle: příkladem jsou různé plátky, které místo pěstovaní literární kritiky musí shánět finance (viz Salon, Štefan Švec: Případ Tvar). Stát velice rád tuto schopnost samopohybu využije jako argument, protože to dá rozum, že nebude financovat něco, co dotaci nepotřebuje. Dvě mouchy jednou ranou: stát se zbaví břemena "zbytečně" financovat a při jednom zlikviduje nepřítele, kritika. To znamená, že poslední zbylé dotace, které jdou na různé intelektuální časopisy, vernisáže, domy umění, budou z důvodu samostatného fungování, životaschopnosti omezeny a směřovány do zóny s větší perspektivou.
Tento přechod by se proměnil ve zkázu kritiky, která by znamenala absolutní konec financování všech uměleckých forem. Radikálnější kritici mohou namítnout, že forma umění, které nám je v domech umění předhazována, je už dávno zdiskreditovaná a nemá na současné myšlení žádný kritický dopad. To by znamenalo, že bychom nemohli nahlížet ani na soukromé sbírky např. děl z avantgardy (aktuální výstava Černá slunce, odvracená strana modernity 1927-1925 v Ostravském Domu umění). Poslední kritika, která by mohla pohnout s myšlením, by byla zakopaná někde ve sklepě. Pokud chápeme pohyb myšlení jako uvědomování, pak má i galerie smysl.
Jsem hluboký skeptik, pokud jde o scénář samofinancování: např. financování galerie čistě ze vstupu, který zdaleka nepokryje celé náklady na chod výstavy. A vyšší vstup být nemůže, protože na to lidé prostě nemají (sám čekám na neděle, kdy je vstup volný). Kde by také vzali na kulturní realizaci, když stěží zaplatí bydlení a jednou za měsíc si dopřejí jídlo bez náhražky. Představme si výstavu v praxi. Co vše je potřeba zařídit na tříměsíční chod? Nutno je zajistit místnost s klimatizací (teplo/chlad), zařídit osvětlení, financovat dopravu díla, zaplatit nespočet zaměstnanců, kteří se budou o vystavené kusy starat (ošetření, kontrola, dohled), zaplatit paušál za autorská práva, financovat propagaci, atd. Hádám, že tento součet nějaký vstup (veřejná samostatnost) stěží pokryje.
Výše zmíněné důvody slouží jako argumenty, proč by měla samostatnost zůstat od neoliberálního státu izolovaná. Síla pozitivní samostatnosti je tak velké, že může znehodnotit i poslední pozitiva, které nám v české kultuře zůstaly (plátky, kulturní místa). Proč by měl stát financovat něco, co samostatně funguje? Logiku tohoto podivného scénáře nebudu obhajovat, jen zmíním pár příkladů. Zástupcem státu v hlídání neřesti obchodních řetězců jsou neziskové organizace; zástupcem státu v hledání alternativ jsou politicky zaměřené neziskové organizace; zástupcem státu v odporu proti rasismu a xenofobii jsou radikální neziskové organizace; atd... Bude zástupcem státu ve financování kultury přirozená samostatnost, která se stane i svou zkázou? Kultura je natolik svázaná s drahou technikou (tiskařské stroje, drahé nájmy, doprava, zdroje tepla a světla), že dotaci k životaschopnosti potřebuje -- a pokud chod určité organizace nebude financován, pak zanikne.
Diskuse