Bojujeme proti špatné krizi

19. 1. 2012

KD│ Standard & Poor's má pravdu. Nemluvím o ratingovém hodnocení Francie, ale o jeho důvodech. Evropa netrpí nadměrnými rozpočtovými deficity, ale výraznými rozdíly ve výkonnosti jednotlivých států, napsal Wolfgang Münchau.

Zatím o tom nikdo neinformoval, tak bych zde rád ocitoval hlavní argument S & P: "Jsme také přesvědčeni, že dohoda (evropských hlav států a vlád z 9. prosince) příčinu krize zčásti podceňuje. Je založena na předpokladu, že současná finanční krize plyne především z nezodpovědné fiskální politiky na periferii. Z našeho pohledu jsou však finanční problémy eurozóny důsledkem rostoucí vnější nerovnováhy a rozdílů v konkurenceschopnosti mezi jádrem eurozóny a tzv. periferií."

Jinými slovy, snížení ratingu bylo provedeno, protože Evropa bojuje se špatnou krizí. Nikdo ve spolkové vládě, zdá se, toto odůvodnění nečetl. V opačném případě by Angela Merkelová a Wolfgang Schäuble nepřišli s nesmysly, které následovaly po oznámení Standard & Poor's. Merkelová ve výsledku vyzvala ke spěchu ve věci fiskálního paktu. Schäuble řekl, že ratingové agentury nezohlednily, co všechno již bylo uděláno pro konsolidaci. A v tom to přesně je. S & P říká, že celá konsolidace se míjí se skutečným problémem. 

S & P říká, že nejdůležitějším problémem je evropská protikrizová politika. Není to žádná rozpočtová krize. Je to krize soukromého sektoru. Samozřejmě, že vznikly rozpočtové schodky. Ale příčinou byl soukromý sektor a banky, jejichž ztráty musely být převzaty státem. Španělé ještě lépe než Němci dodržovali všechna evropská rozpočtová  pravidla, a přesto dnes mají větší problém než my.

Ekonomické nerovnováhy nelze vyřešit pomocí měnové politiky

Problém s eurozónou pochází z toho, že se jednotlivé ekonomiky ve svěrací kazajce měnové unie od sebe navzájem vzdalovaly. Toto tvrzení má mnoho důležitých důsledků. Prvním je, že současná jednostranná politika úspor problém nevyřeší, spíše naopak. Jih Evropy nyní upadá do těžké recese, což ekonomické nerovnováhy posílí a bude následovat další snižování ratingů.

Druhý důsledek se týká role Evropské centrální banky. Kdyby to prostě byla dluhová krize, může ECB problém vyřešit nebo alespoň zmírnit. Krizi nerovnováhy měnovou politikou vůbec řešit nelze. Máme tak málo času - času na vyřešení základního problému - ale pokud nechceme tento čas využít, pak z toho nakonec vůbec nic nebude.

Proč politika bojuje se špatnou krizí? Domnívám se že proto, že se to snadněji komunikuje. Kdo má představu o platební bilanci? Ani většina politiků se v tom ve skutečnosti nevyzná. Rozpočtoví hříšníci jsou nicméně rychle identifikovatelní. Bojuje se se špatným problémem, protože se s ním bojuje jednodušeji. 

Kdo chce porozumět podstatě krize, bohužel asi nevystačí jen s tím, že se bude zabývat platební bilancí. Jedním z jejích hlavních součástí je výkonová bilance. Hrubě zjednodušeně řečeno, skládá se ze sumy rozpočtových deficitů (nebo přebytků) a deficitů a přebytků soukromého sektoru.

Španělsko v roce 2007 vykázalo schodek deseti procent ekonomického výkonu. Ve stejné době mělo přebytek státního rozpočtu. To znamená, že soukromý sektor je po čertu zadlužen. Německo však mělo přebytek na běžném účtu ve výši osmi procent. Státní rozpočet byl mírně v mínusu. To znamená, že soukromý sektor má velký přebytek. Přebytek znamená, že více našetřil než investoval. Ve Španělsku investoval více než našetřil. O ekonomických nerovnováhách se hovoří tehdy, pokud jsou velké a trvalé. To platí i pro tento případ.

Rozpočtové deficity v Evropě se však nevyvíjejí ani zdaleka tak dramaticky. Byly doby, kdy se pohybovaly stejným směrem. Pak se od sebe navzájem znovu vzdálily. Co se ale po zavedení eura opravdu brutálně rozcházelo byly bilance v soukromém sektoru.

Španělsko má proto má tak vysoký deficit běžného účtu, že měnová unie přivedla do země masivní příliv peněz a vytvořila bublinu na trhu s nemovitostmi. Německé přebytky nejsou ani tak výsledkem tvrdé práce, dobrého vzdělání a dobré hospodářské politiky,  jako spíše výsledkem dlouhodobě nízkých mezd, které v mezinárodním měřítku snížily německé jednotkové mzdové náklady.

Také chronické přebytky jsou problémem

Jak můžete řešit nerovnováhu na běžném účtu? Kdyby Španělsko nebylo v měnové unii, klasické řešení by bylo jasné: Devalvace měny, úsporná opatření vlády, případně snížení zadluženosti. I když s touto strategií nejprve upadnete do hluboké recese. Devalvace měny by však rychle obnovila konkurenceschopnost, a ta by se opět zvedla. V měnové unii devalvovat nelze. Můžete udělat to, co by se dalo nazvat reálným znehodnocením, přičemž po deset let zůstanete pod úrovní německých mezd. Ale při vysokých úrokových sazbách a slabé mezinárodní konjuktuře se to nedá ustát.

Také chronické přebytky jsou problém. V loňském roce vypracoval ředitel institutu Ifo Hans-Werner Sinn spolu s kolegou analýzu druhého [maastrichtského] cíle. (Dlouhodobé úrokové míry udržet na úrovni nepřesahující dva procentní body průměrné míry ve třech zemích s nejnižší úrokovou mírou - KD.) Za názvem se skrývá platební systém centrálních bank - prakticky infrastruktura přeshraničního evropského platebního styku.

Autoři zdůraznili jeden zásadní bod: Masivní reálné ekonomické nerovnováhy se promítají do bilance cílového systému. Tím pádem byly v rámci evropského mezibankovního obchodu skutečné nerovnováhy stále více financovány národními centrálními bankami. Poté mělo Německo koncem loňského roku v cílovém systému přebytek ve výši 463 miliard eur. To by za normálních okolností zůstalo bez jakýchkoliv následků. S celkovým kolapsem systému však vzniká riziko selhání.

Nesouhlasím se vším, co profesor Sinn ve svém textu navrhl. Ale rozhodující bod této analýzy je zcela správný. V trámoví Evropské měnové unie to praská. To, co lapidárně nazýváme dluhovou krizí, má hlubší kořeny v ekonomických nerovnováhách.

Dokud budeme bojovat proti špatné krizi, tuto krizi nevyřešíme. I kdyby teď ECB skoupila veškeré státní dluhy, krize by tím vyřešena nebyla. Ani eurobondy tuto krizi neřeší. Situace je nyní tak komplikovaná, že vyžaduje skutečnou ekonomickou vládu, která zasahuje téměř do všeho, dokonce i do trhu práce a strukturálních politik. Taková vláda by nastavila hlavní parametry pro celkovou hospodářskou politiku, včetně politiky na trhu práce. Dokonce i eurobondy by k tomuto balíku přirozeně patřily, ale byla by to jen jeho malá část.

Kdo teď tvrdí, že to není politicky možné, ten nakonec předpovídá rozpad eurozóny. 463 miliard euro už tu naráz nebude. Závazky vyplývající z druhého cíle skutečně staví ECB před požadavky Bundesbanky. Pokud euro exploduje, nezbude žádná ECB, která by splnění tohoto požadavku mohla vymoci.

Podrobnosti v němčině: ZDE

0
Vytisknout
3940

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2012