Krize? Krize respektování sakrálního významu duševní práce!

21. 1. 2012 / Zdeňka Petáková

Sakrální versus profánní v duševní práci

Snad téměř každý z nás by si rozvzpomněl na samé počátky své duševní práce, na první dětská přemítání, pozorování a otázky. Tehdy jsme zažívali čiré potěšení z poznání, hledání a nacházení těch nejprostších souvislostí, zažívali radost z objevování schopnosti komunikovat, z prvních možností rozumět, chápat a být pochopen, z prvních pocitů vzájemnosti nesených slovní komunikací. Údiv a úcta k těmto lidským schopnostem, pokora a vděčnost k jejich existenci není z přirozených důvodů dětmi vyslovována, ale jsem přesvědčena, že jako malí lidé jsme ji cítili a silně prožívali.

Jak šel čas a rostl vliv výchovy a vnějších požadavků na výkon, tyto -- s velmi mírnou nadsázkou -- takřka sakrální pocity byly nahrazovány a zcela nevybíravě zatlačovány, posunovány k hrubě utilitárním motivacím k duševní práci. Tato negativní transformace motivací směrem k té nejnižší, nejprimitivnější profánnosti proběhla -- jednoduše řečeno --v průběhu vstupu a začleňování do skupinových mocenských struktur, v průběhu začleňování do boje o moc v tom nejširším slova smyslu.

Oficiální vzdělávací procesy a jejich nemilosrdné hodnocení výkonu, odměňování za poslušnost a trestání za nevyhovění požadavkům, vybroušené takřka k sadismu, sledovaly a využívaly každý náš krok ke tvorbě a potvrzování "úřední" pozice v kolektivu. Tak jsme byli vedeni ke konkurování místo ke spolupráci, rozdělováni na úspěšné a neúspěšné, každý byl nucen být neustále ve střehu v tom boji všech proti všem.

Výše vylíčený tradiční "školní" přístup k věci si neseme do našich dospělých životů. Přitom tahle koncepce viny a následného trestu, která prolíná celým naším civilizačním okruhem, jednoduše v praxi nefunguje. Neboť předlouhá řada lidských bolestí a strastí, zachycená v dějinách "velkých" i osobních, nebyla zaviněna chybou v rozhodování jedinců.

Zpomalme ten rychlík do nikam

V souvislosti s "krizí" probíhá zesílené prokopírování soutěživosti, vymezené v moudře vedených společnostech nejvýše pro postpubertální muže, do rytmu života celé společnosti. Je přirozené, že tento vypjatý rytmus může vyhovovat mladším a ambicióznějším, ale pro většinu společnosti se nehodí. Eroduje přirozeně solidární vztahy mezi lidmi, ve výsledku vyhraněná soutěž ústí až v poruchy fyzického či duševního zdraví.

V posledních několika letech se rychle vynořila historicky ojedinělá bezprecedentní kolaborace duševně pracujících s mocí. Většina se už bojí jakkoli vybočit, bezmyšlenkovitě se veze v duchu doby nebo nesouhlasí pouze mlčky. To platí pro všechny duševně pracující, kteří přístupem k výkonu profese svým způsobem ovlivňují směřování naší civilizace, včetně ekonomů a technických profesí. O politicích a žurnalistech nemluvě. "Nových disidentů" je hrstka.

Je s podivem, že i duševně pracující, tradičně považovaní za moudřejší část společnosti, přijali tento diktát výkonu a adorace vítězů soutěže, která však z pohledu stárnutí dnešních silných, výkonných vítězných borců má vítěze pouze krátkodobé. Je s podivem, že dovolujeme, aby tolik času z životů lidí nadaných k duševní práci zabraly ponížené prosby o financování odborné činnosti, psaní podrobných výkazů a dlouhá řada průběžných i následných kontrol.

Jsme jako žáby ponořené do pomalu se ohřívající vody? Kolik metrů čtverečních obydlí, vozů, zahraničních cest, diplomů z vysokých škol, pojištění či úspor, pochval od šéfa, povýšení, prestiže potřebujeme k naplňování maloměšťáckých, spotřebních, infantilních představ o nás samých? Kolik méně výkonných, nemocných, unavených kolegů či kolegyň potřebujeme vidět za sebou?

Nevymlouvejme se na to, že se nedá nic dělat -- že musíme sloužit bankám, státu, zahraničnímu kapitálu, obavám z budoucnosti... Nikoli. Velkou měrou sloužíme sami své chamtivosti, zbabělosti, malosti.

Takže?

Přejme vycházejícím hvězdám jejich minuty slávy a buďme shovívaví k ukvapenostem mládí, bez nervozity, že naše síly odcházejí a budeme zastíněni. Ocení ten laskavý přístup, klid a rozvahu, a pošlou ho jako mravní závazek zas o generaci dál. (Úctu ke stáří snad netřeba připomínat.) Nebojujme s vrstevníky, překonejme soutěživost o pozici ve skupině, ať je naší biologickou daností či čímkoli jiným. Trochu se vykašleme na hmotné výhody a pečujme zas o duši. A pomáhejme si navzájem. Právě tohle by mohla být odpověď době.

Ač zní obyčejně, jde o velkou výzvu. I poslání.

Vraťme se na začátek a buďme lidmi -- v tom pravém slova smyslu.

0
Vytisknout
3164

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2012