O preferencích a omezené universálnosti

23. 1. 2012 / Jiří Jírovec

Alexander Bačkovský to tak trochu schytal, když se článkem O jedné metodě myšlení a psaní pustil do textu Daniela Veselého Odvrácená tvář Václava Havla a do jisté míry káral i můj pohled na Václava Havla ZDE .

Mě Bačkovského článek nepopuzuje, protože mi umožnil mnohé pochopit. Například to, že je opravdu proti logice věcí, aby jeho autor psal cokoli o Václavu Havlovi:  

  (Jírovcova) poněkud zvláštní výzva, abych sepsal cosi o Václavu Havlovi, má kořeny v četných bulvárně pojatých životopisech a článcích. Jde proti logice věci. A ukazuje na malé rozlišovací schopnosti autorovy pokud jde o chápání komplexity a hierarchizaci věcí.

Poslední věta je rovněz zcela pravdivá. Od člověka, který pustne v ontarijském maloměstě, kde se občas promenují černí medvědi po ulicích, se dá těžko něco očekávat. 

Pan Bačkovský má pravdu i v tom, že netřeba házet perly sviním:

  Nebudu se naopak pouštět do hlubší analýzy Havlova způsobu formulování vidění světa a jeho postojů, neboť o nich pan Veselý i pan Jírovec citují jen z kontextu vytržené "důkazy". Tato metoda citací, jež ale citacemi nejsou, se stala velmi populární v mnoha médiích.

Pro mě je ovšem velmi cenné poučení, že

  Havlovy preference a Havlovo chápání mravnosti je (tedy) jiné než chápání pana Veselého.

 [...]

Pan Veselý předkládá svůj názor, že mravnost je jedna, univerzální, a je to ta, která je jím viděna. Oporu hledá u autorů, kteří mají pramalou zkušenost či vědecký zájem a znalost východního bloku, a jsou většinou aktivisty uvnitř západní civilizace.  

[...]

Nevím o tom, že by takto vystupoval Havel, který přísně dbal, aby z jeho vystupování univerzálnost nečišela, šlo o jeho vidění řádu věcí.

[...]

(Podle Alexandra Bačkovského) měl Havel jiné priority chápání problematiky Iráku, Afganistánu i Kosova než neslučitelnost jakýchsi údajných univerzálních mravních hodnot s vojenským zásahem. Neboť jeho vidění, zdá se mi, se opíralo o reálnou jím nějak definovanou mravnost činu v konkrétním okamžiku.  

Tohle zní tak dojemně, že by člověk až slzu setřel. Tedy kdyby za vším nebyly geopolitické hry. Připomínám znova smlouvu z Rambouilett, která nebyla napsána tak, aby smířila obě strany. Byla sestavena tak, aby ji Miloševič nemohl podepsat (Americká vláda musela přesvědčovat kosovskou stranu, že to tak bude). Miloševičovo odmítnutí pak otevřelo cestu k vojenskému zásahu. Stejné platí o zdokumentovaných žvástech GWB o tom, že Husajn může odchodem z Iráku zabránit válce. Podle některých medií to byl Husajn ochoten udělat.

Je pravda, že jsem si všiml, že Havel vskutku pravidla nějaké universality nesleduje, ale já vůl jsem si myslel, že to je špatně. Se správnými nastavenými preferencemi můžete kázat vodu a pít víno.

Bačkovský ovšem postuluje v podstatě universální pravidlo, totiž že nic není universální. Vše závisí na preferencích a chápání morálky každého z nás.  To je velmi významné, protože tento postoj vylučuje možnost kritizovat kohokoli za jakékoli preference a jakoukoli nemravnost. 

Tím, že Havel  preferoval geopolitické hry USA v Iráku - a ostatně kdekoli jinde -- mohl, bez újmy na svém mravním profilu, obdivovat Madeleine Albrightovou, přestože ta veřejně prohlásila, že 500 000 mrtvých dětí v Iráku byla přijatelná cena.

Jenže jak to pak je s lidskými právy? Jsou a nebo nejsou universální? Pokud ano, tak Havel ošklivě selhal, když kritizoval jen tam, kde mu to neškodilo. Pokud nejsou, pak můžeme díky preferencím ospravedlnit rasismus, mučení lidí a cokoli jiného.

Pan Bačkovský ovšem naznačuje existenci dalšího universálního pravidla, které určuje, jaké preference je lepší nemít.

Jistý Adolf Hitler měl nepochybně rovněž svoje preference a na jejich základě mohl ospravedlnit válku za suroviny i území, která Německo při kolonizaci světa propáslo. Kdyby zabil jen 500 000 židů v koncentrácích, tak mu to možná prošlo. S šesti milióny to trochu přeťápl a taky válku prohrál, takže se to, preference sem, preference tam, považuje za zločin.   

Pokud pan Bačkovský zůstává na půdě universálního poučování, lze mu těžko něco vyčítat. V jeho textu ale jsou některé nejasnosti a svým způsobem i zarážející pozorování:

  Před válkou se Havlova rodina výrazně zasloužila o posílení národní kultury i průmyslu, byla jednoznačně americky modernistická. Bylo logické, že Václav Havel vystupoval ovlivněn touto rodinnou i sociální tradicí.    

Co znamená výraz americky modernistická rodina? 

Pohled Alexandra Bačkovského na historii šedesátých až osmdesátých let je jistě ovlivněn jeho preferencemi, ale mnohé vypadá jako čirý nesmysl.

  V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil Václav Havel k těm málo osobnostem československého veřejného života, které komentovaly stav věcí a které se velmi zasadily o to, že občané této země "neztratili důstojnost".  

[...]

Normalizační režim byl nepokrytě sovětským, příliš mnoho lidí mělo na paměti ne tak dávno odhalenou praxi sovětské vnitřní politiky, vč. táborů GULAGu. Část společnosti si připomenula zakrývaná fakta o působení Rudé armády v roce 45, jiná část české stalinistické období 1948-1955. Hlomoz sovětských letadel a tanků osmašedesátého byl slyšitelný, díry po kulkách na fasádě Muzea viditelné.  

Výrok, že občané díky Havlovi a několika dalším "neztratili důstojnost" je v podstatě absurdní, protože Havel v té době stejně nikoho nezajímal.  

Mluvit o sovětské moci (v období 1969-89) je nesmysl. Normalizace byla ve svých důsledcích poměrně úspěšným (česko-slovenským) pokusem uklidnit Kreml, že je situace pod kontrolou komunistické strany.   

"Bratrská pomoc" byla svým způsobem operetní show. Jak se hájí geopolitické zájmy ukázaly USA třeba v Panamě. Tam, kromě hlomozu letadel, létaly bomby a kulky nekončily ve fasádě budov ale v lidech.  Normalizační režim nebyl sovětský. Komunisté, kteří byli v roce 1968 na "nesprávné straně barikády", byli svým způsobem degradováni, ale pro naprostou většinu lidí byla normalizace spojena s tlakem podepsat souhlas s bratrskou pomocí. V obecnější rovině se populace dotkly změny v oblasti kultury. 

To, že se tehdejší moc snažila upevnit svoji pozici náborem nových členů a vyhozením určitého počtu lidí z jejich míst se nám tehdy zdálo "normalizačně" tvrdé až stupidní.  Jenže cožpak je dnešní upevňování moci jiné? Cožpak nejsme svědky neustálého odhazování vysokých státních úředníků a jejich nahrazováním politicky vhodnějšími jedinci?   

Pan Bačkovský pak píše o ruském a našem postoji k Němcům tak, že by se člověk mohl domnívat, že carismem a stalinismem zdevastovanému lidu bylo šumafuk, když je tam přijel zdecimovat Hitler.

  (Naše) národnostní i politické výhrady vůči Západu, vč. Německa, byly nesrovnatelně jiné povahy i kvality ve srovnání s dnešním nacionalismem, budovaným cíleně od sedmdesátých let normalizačním režimem.  

[...]

V Rusku nikdy nevznikla taková nenávist vůči Německu, jaká panuje v Česku dnes. Krutost feudálního carského režimu, občanské války, se, s nadsázkou řečeno, " příliš nelišily" od krutostí nacisty rozpoutaného válečného běsnění.  

V čem se dnešní česká nenávist proti Německu projevuje? Rozdíl mezi SSSR a ČR může snad být v tom, že první země přes obrovské ztráty nakonec vyhrála, kdežto my jsme se způsobem "o nás bez nás" dostali pod německý protektorát a naše vítězství prostřednictvím odsunu Němců (schváleného ovšem velmocemi) bylo odsunuto do kategorie zločinů proti Německu. Navíc německá ekonomická expanse je svým způsobem ten původní Drang nach Osten. 

V komunistickém Československu nebyl prosazován nacionalismus, ale internacionalismus. Toliko v roce 1968 se objevovaly hlasy po neutralitě. Vztah československého vedení k Západu byl nepochybně ovlivněn nepokrytým vměšováním téhož do vnitřních záležitostí suverénního státu a neochotou zrušit Mnichovskou dohodu od samého počátku.

Na závěr ještě pozoruhodný názor na diskusi v sedmdesátých letech:

  Společenská diskuse tedy byla v sedmdesátých letech zcela okleštěna strachem. Zaznívalo jen málo hlasů. Václav Havel nebyl uzpůsoben takovému prostředí. Neměl již mnoho silných oponentů, kteří jsou pro kvalitu diskuze nezbytní, neměl ono přirozené prostředí, ze kterého vzešel. Omezení vyplývalo i z faktu, že oponovat si navzájem uvnitř opozičního hnutí v nutné jednotě protiváhy proti režimu bylo těžké. Toto osamocení a zároveň vnitřně cítěná povinnost konat začaly VH vydělovat jako velmi viditelnou postavu.  

Mesiášským komplexem trpí mnoho lidí. Někomu je povinnost vnuknuta Bohem, jinému Prozřetelností a někomu vzejde z třídního původu. Diskuse ale může vést ke tříbení myšlenek jen tehdy, pokud jsou její účastníci připustit, že názor druhého může být lepší. Existuje byť jen jediný doklad toho, že Havel kdy připustil, že se v něčem mýlil?  Kde jinde by se měla odehrávat svobodná diskuse než v opozičním hnutí plném přesvědčených demokratů? A na ní by ona jednota "protiváhy proti režimu" měla být založena.  

Ono to skoro vypadá jako universální pravidlo demokracie. Jenže, co je vlastně universální.

0
Vytisknout
4368

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2012