Bez namáčení?

23. 1. 2012 / Karel Dolejší

Navzdory tomu, co tvrdí dnešní antikomunistická propaganda, personálně uzavřené rozdělení na "my" a "oni" ani za minulého režimu nikdy neexistovalo. Naopak, fungovala rozšířená praxe vládnoucích monopolistů začlenit do svých stranických řad vždy jisté množství mladých a ambiciózních lidí z každé další generace. To mělo přinejmenším trojí účel: Mladí se po malých dávkách učili bez odporu konzumovat koncové produkty mentálního metabolismu géniů jako Milouš Jakeš; bylo možné je předvádět na besedách s veřejností a v médiích jako cvičené medvědy v cirkuse, čímž se poněkud narušovala jinak vcelku výstižná představa, že politika je klub starců po operaci prostaty; ale především byli tito mladí sami namočeni do výkonu mocenského monopolu a ztratili kapacitu postavit se proti němu jako nějaká vnější síla nevázaná na status quo.

Netřeba ale hovořit pouze o "totalitě". Teze, že jakoukoliv společenskou transformaci je možno zajistit jedině prostřednictvím podílu na centralizované politické moci, se zdaleka netýkala jen kandidátů členství v KSČ. Zrovna tak ovládla uvažování osmašedesátnické generace na druhé straně "železné opony", jíž se nezdařila vlastní "revoluce" a tak se pustila ze všech sil do "dlouhého pochodu institucemi". Tento mocenský transformační pokus se svým způsobem symbolicky uzavřel, když bývalý protiestablishmentový bouřlivák Joschka Fischer zatáhl Německo do prvního agresivního vojenského dobrodružství od roku 1945, a to na základě zfabrikovaných zpravodajských podkladů - prostě provedl cosi, k čemu neměl nervy žádný z konzervativních nebo liberálních předchůdců za více než půl století. Lidé jako Fischer či Cohn-Bendit nám přenechali Evropu s masivním demokratickým deficitem a neoliberální politickou agendou, tedy v řadě ohledů v podstatně horším stavu, než v jakém byla, když se "dávali na pochod".  

Immanuel Wallerstein píše: "Velmi souhlasím s těmi, kdo dokazují, že získání státní moci nemá význam pro dlouhodobou přeměnu světosystému a může ohrozit samu možnost této přeměny. Jako strategie přeměny bylo vyzkoušeno už mnohokrát a selhalo." Vlády prostě mohou leda tak ještě minimalizovat sociální utrpení - pokud jde ale o to posunout společnosti k něčemu opravdu novému, politická moc je až zoufale impotentní, a vždycky byla. Tématem doby dnes není ani moc bezmocných, ale ani moc mocných - daleko spíše je jím bezmoc mocných. Ti kdo si vybudovali psychologickou závislost na ovládání druhých budou ovšem vždy donekonečna zatvrzele opakovat, že to bez nich rozhodně nejde a že jedině oni mají kapacitu docílit reálných společenských změn. Abychom si smělé tvrzení, že moc hájí veřejný zájem, ověřili, postačí otevřít noviny.

Psychologové považují za běžné, že člověk po třicítce začíná pomalu propadat rutině. Zdá se mu, že se životní situace v zásadě bez podstatné změny, jen s mírnými obměnami, jedna za druhou opakují. Tomuto osudu pomalu stárnoucích uniká jen určitá část z nich, a to ještě zpravidla pouze v jisté omezené oblasti zkušenosti; cenou za tento úspěch tvořivých bývá poměrně značné duševní úsilí. Ne každý je toho schopen, a ne všichni schopní si to mohou v praxi dovolit.

Na propadání rutině ovšem není a priori nic špatného. Pokud ovšem ten, kdo v ní sám už uvízl, nevnucuje svůj petrifikovaný model bezduše jako jediný možný a představitelný přístup všem ostatním a na věčné časy.

Model společnosti, v níž se sociální transformace tvrdě omezuje na manipulaci centrální mocí a vedlejší sociální důsledky technologického vývoje, je v zásadě totožný s obstarožním stalinismem. Jestliže ho dnes můžeme identifikovat také na Západě, mělo by nás to spíše varovat než přimět k tomu, abychom tohle považovali za jakousi všeobecně platnou normu.

Arnold Toynbee označuje stav, v němž vládnoucí menšina drží už jen silou politickou kreativitu uvnitř existujícího sociálního řádu, za "univerzální stát"; podle něj se jedná o poslední vývojovou fázi civilizace, která spolehlivě indikuje nastávající zhroucení. "Vládnoucí menšina vytváří univerzální stát, vnitřní proletariát a univerzální církev, a vnější proletariát houf barbarských válečnických gangů", píše Toynbee. 

Budoucnost ovšem nakonec spočívá v rukou vnitřního proletariátu, nikoliv degenerované vládnoucí menšiny - byť se pokoušela přilákat mezi sebe koupenou "novou krev" a podřídit ji vlastním pravidlům. Je to vnitřní proletariát, kdo opustí násilím pohromadě držené odumřelé dědictví a zkombinuje jeho prvky s novými impulsy zvnějšku, aby dal případně vzniknout nové civilizaci.

A bez namáčení...

0
Vytisknout
6991

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2012