Ten podivný pocit

20. 1. 2012

V teletextu ČT na mne včera ráno vykoukl titulek článku v Právu: Jen šedesát procent padesátiletých má práci. Informace nijak nezpochybňovaná - prostě to tak je, akorát to někdo dal do titulu. A když jdu z práce na autobus domů, podcházím most, pod nímž stabilně bydlí několik bezdomovců; i teď, v lednu. A ještě jeden v protějším paždí mostu, ten je z nich nejpořádnější, pořád má na blízkém křoví vymáchaný textil na uschnutí a nenechává kolem sebe odpadky. Aspoň odtud nejsou vidět, píše Jindřich Špicner.

Ten podivný pocit z titulku tohoto textu se týká okolnosti, že tyhle (a další) skutečnosti mne už vlastně nijak nevytáčejí -- prostě to tak je, ono vlastně... celé to jde poněkud šikmo. Byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál -- holt uvidíme, jak to bude dál.

Myšlenkový pokus: kdyby mi onoho slavného sedmnáctého, ještě odpoledne, v tom shromažďujícím se davu na Albertově, někdo dal k vyplnění dotazník, kde by byly tyto skutečnosti popsány, s otázkou, zda si přeju takový svět -- asi bych ten dotazník co nejdecentněji odstrčil, pomyslel si něco o pravověrných přesvědčených z StB, co nedokážou udělat ani trošku uměřenou agitaci (ano, z té StB, která mi zlikvidovala vědeckou aspiranturu po několika letech práce a skládaných zkoušek). No, a přemýšlel bych tak leda o tom, jestli si mě při tom náhodou nefotili.

Ten podivný pocit pramení mimo jiné z okolnosti, že kdyby tenkrát estébáci takový dotazník vyrobili, nebylo by to politické křiklounství; byl by to realistický popis tehdejší budoucnosti, alias naší aktuální přítomnosti. Hm. Svým způsobem jsem velmi vděčen paní soudružce Semelové a jejím věrným -- za to, že pro mne představují tak silné varování, že na nějaké kamarádění s umírněnějšími komunisty dosud nepomýšlím.

Ale ten podivný pocit, ten tu prostě je. 

0
Vytisknout
8797

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2012