Evolučně ontologické pojetí člověka, přírody, kultury

20. 1. 2012 / Josef Šmajs

1. K problému člověka

Přestože člověk není evoluční ontologií záměrně tematizován na prvním místě, jeho jedinečná schopnost vytvářet kulturu je implicitním tématem všech ontologických reflexí. Důvod prvořadé pozornosti k nadosobnímu procesu ekonomiky uvnitř širšího systému kultury, tj. umělého planetárního systému, jehož přirozeným prostředím je příroda, je pochopitelný. Člověk jako biologická bytost vytvářející kulturu není totiž bezprostřední systémovou příčinou krize. Touto příčinou je lidmi generovaný proces kulturní evoluce, tj. vytváření odlišně onticky uspořádaných struktur kultury z původních struktur přirozených.

Jinak řečeno, systémovou příčinou ekologické krize je ontický konflikt kulturního systému s pozemskou přírodou. A protože evoluční ontologii jde nejen o výklad a pochopení bytí v jeho celku, ale také o zachování bytí, které vzniklo přirozenou evolucí a do něhož i člověk onticky náleží, v situaci vážného poškozování biosféry se nemůže zabývat jen úzce antropologickými problémy. Nemůže se tvářit, že se s přirozenou uspořádaností Země nic neděje. Jako lékař u lůžka nemocného se musí i ontologie v krizové situaci o osud přirozeného bytí (tj. i o osud člověka) obávat, musí něčemu bránit a o něco usilovat. (Podrobnější seznámení s konceptem evoluční ontologie obsahují práce: Šmajs, J. Filosofie -- obrat k Zemi. Praha: Academia 20008; Šmajs, J. Evolutionary Ontology. Reclaiming the Value of Nature by Transforming Culture. New York and Amsterdam: Rodopi 2008.)

Evoluční ontologie, která je obecnou teorií spontánně onticky tvořivé skutečnost, tj. reflexí přirozeného bytí (a v jeho rámci také reflexí opozičního bytí kulturního), pochopitelně straní přírodě a přirozenému, straní člověku, jehož organismus zůstává sourodý s původní pozemskou přírodou. Proto také tato ontologie hledá etiologii, diagnózu i terapii kulturou poškozovaného ekosystému Země. Kompetentní může být pouze tak, že se v konfliktu kulturního a přírodního bytí postaví na stranu širšího a staršího bytí přírodního, na stranu Země a života. Takže nejde o paradox, když se evoluční ontologie při obhajobě lidských zájmů a práv v rozporu s celou tradicí zastává zájmů a práv pozemské přírody.

Evoluční ontologie je proto i přímou i nepřímou kritikou filosofického antropocentrismu. Ukazuje, že konflikt mezi přírodou a kulturou, k jehož vyhrocení by bez protipřírodní orientace duchovní kultury patrně vůbec nedošlo, je spolehlivým důkazem neadekvátnosti všech forem antropocentrismu. Dnes všeobecně rozšířená antropocentrická představa světa není totiž nesprávná v jednotlivostech či v dílčích argumentech, nýbrž ve své nejhlubší podstatě, v celku. A to dokonce i tehdy, když na vytvoření explicitního filosofického konceptu skutečnosti rezignuje. Antropocentrismus, jakkoli si to ani filosofové většinou neuvědomovali, totiž žádný explicitní koncept skutečnosti nepotřebuje. Prosazuje se silou svého biologického zakotvení v konzervativním lidském genomu. A výsledek nekorigované biologické determinace lidského chování dobře vidíme kolem sebe: také teoretické složky duchovní kultury podporují kořistnický přístup veřejnosti k Zemi, lhostejnost k narušené evoluci pozemského života, masový konzum a tichý souhlas s dalším ekonomickým růstem a protipřírodní orientací kultury.

Hájíme tedy názor, že teprve evolučně ontologická reflexe vztahu přírody a kultury umožňuje adekvátní interpretaci člověka. Vztah člověka ke světu už nelze vymezovat jen duchovně a morálně, tj. bez pochopení jednoty člověka jako živočicha s celým abiotickým a biotickým prostředím Země. Ale ani funkční vřazení člověka do přírody nepostihuje celou pravdu o povaze člověka. Člověka charakterizuje především kultura, umělé vnější tělo, které svou aktivitou vytvořil a kterým se zatím útočně "adaptuje" na přírodní prostředí.

Evolučně ontologická reflexe skutečnosti proto na jedné straně ukazuje, že člověk i dnes systémově náleží do biosféry a že ekologická krize nemůže být rozporem člověka s přírodou (tj. přírody vně a uvnitř člověka) -- přírody s lidskou přirozeností. Lidskou biologickou přirozenost, z níž vyrostla i útočná adaptivní strategie kultury, formovala už kdysi dávno sama příroda. Tuto přirozenost, "...která se vyvíjela stovky tisíc let" a která "stále hluboce ovlivňuje rozvoj kultury", změnit nemůžeme a ani nesmíme. (Wilson, E. O. Konsilience. Jednota vědění. Praha: Lidové noviny 1999, s. 299.)  Na druhé straně však tato ontologie připomíná i to, že člověk je jediným biologickým druhem, který v přírodě vytváří nepřírodní struktury, umělé kulturní bytí. Přestože je jako většina ostatních druhů biologicky konzervativní, sféru smyslově neuronálního poznávání a jednání se mu podařilo pozoruhodně rozvinout. V relativně krátké době vytvořil sofistikovaný systém globální protipřírodní ekonomiky a technosféry. Proto také to jediné, o co se dnes můžeme pokusit, je změna protipřírodního ontického směřování kultury, změna jejího skrytého duchovního základu (paradigmatu), z něhož vyrůstá vnitřní konstitutivní informace kultury (ideje, teorie, postoje, hodnoty), tj. neuronální informace, která staví kulturu do opozice vůči přírodě.

Právě proto se evoluční ontologie snaží reflektovat i to, jak přirozená evoluce člověka formovala, vybavila a omezila. Respektuje jeho jedinečnost, ale na pozadí širšího ontického systému života. A jak jsme již uvedli, straní nejen člověku, ale celé Zemi, životu jako ničím nepodmíněné hodnotě. Tradiční antropocentrické ontologie totiž pořadí hodnot převracejí: přírodu považují za onticky pasivní, hodnotově neutrální a filosoficky nezajímavou. Považují ji za svět člověka a pro člověka. A takový svět si člověk v souladu se svou přirozeností instinktivně přivlastňuje, podrobuje a obdařuje svým vlastním významem a smyslem. V takovém světě se bez zábran prosazuje, emancipuje a seberealizuje. V souladu s ofenzivní adaptivní strategií kultury, která je rozvinutím části jeho biologické predispozice, svět humanizuje a předělává ke svému okamžitému prospěchu. Posilován rozvojem své dílčí racionality necítí respekt a pokoru před tím, že je pouze nepatrnou větvičkou na stromě života, která nemůže žít samostatně a která musí být jeho kmeni, jakož i planetě Zemi a všem ostatním vesmírným strukturám, lhostejná. (Podle S. J. Gouda je člověk výsledkem "...souhry náhod, je nepatrná větévka na košatém stromu života, který kdyby se začal vyvíjet znovu od samého začátku, téměř jistě by v této podobě a s touto drobnou větvičkou už nevyrostl." Gould, S. J. Dinosauři v kupce sena. Praha: Academia 2005, s. 462.)

Zdá se, že teprve tehdy, když filosofie správně ocení přírodně biologické i kulturní potence člověka, když vypracuje nový evolučně ontologický statut člověka, bude moci i širší veřejnosti srozumitelně sdělit to, co zatím jasně řečeno nebylo: že člověk sice není korunou tvorstva a že jeho kultura není ve vztahu k živé přírodě skutečností významnější, vyšší a organizačně složitější, ale že je i přes to dostatečně výjimečný. Jako jediný nepřírodně onticky tvořivý živočich vnutil přírodě kulturu, rozdělil přirozené bytí na přírodu a kulturu a prosadil se jako druhý pozemský tvůrce, jak malý opoziční bůh.

Ale ani zjištění, že člověk vytváří skutečnost onticky nižší, účelově organizovanou, a proto lokálně silnější a vůči biosféře destruktivní, nemusí být vnímáno jen negativně. Naopak, ontologicky poučené filosofii a společenským vědám to dává právo včas varovat veřejnost.  Teprve když nic neuděláme, když budeme rezignovat na možnost rozvoje globální kritické racionality, na její schopnost usměrnit spontánní proces kulturní expanze, musíme očekávat blížící se konec člověka i kultury.

Z hlediska evoluční ontologie lze ovšem srozumitelně formulovat i to, co tak či onak intuitivně pociťují mnozí občané a co je v dobrém souladu s poznáním speciálních věd. Za prvé, že žijeme v chladném, rozlehlém a vůči Zemi zcela lhostejném vesmíru a že naši dočasnou kulturu můžeme vytvářet jen díky bezchybné biologické reprodukci naší somatické a psychické struktury, tj. fakticky díky integritě, rozmanitosti a funkční jednotě biosféry. Za druhé je nepochybné, že za rychlými kulturními změnami vnějšího prostředí pomalé evoluční změny lidského organismu (kdysi sladěné s pomalou evolucí biosféry) výrazně zaostávají. Rychlý rozvoj lidského mozku (neokortexu) v průběhu antropogeneze (vývoje našeho druhu) patrně vytvořil příznivé podmínky také pro jeho plasticitu v průběhu ontogeneze (v procesu formování jedince), ale o dalších somatických, fyziologických a emocionálních strukturách to neplatí: ostatní struktury lidského organismu tuto plasticitu postrádají.

Také biologické úvahy o původu člověka nás znovu vracejí k evolučnímu pojetí přírody, k podstatě, místu a roli kultury v přírodě. Jsou silným argumentem pro změnu orientace a obsahu tradiční ontologie. Dnešní ontologie by se neměla zajímat pouze o to, co je abstraktně pojaté bytí vůbec, jaký je vztah tradičních kategorií jsoucna a bytí. Poprvé v dějinách filosofie musí ontologie zkoumat také to, jakým ontickým jsoucnem je kultura, Země a člověk jako živočišný druh. Musí se zabývat bezprecedentní otázkou, jakou ontickou strukturu a jaký rozsah by měla mít kultura, aby mohla lidi hostit a současně neubližovala životu, na jehož aktivitách a vysoké úrovni rozmanitosti (biodiverzitě) existenčně závisí. Ontologie musí poprvé zkoumat, co bychom my lidé měli udělat, abychom zde na Zemi -- po svůj biologicky vyměřený čas -- spolu s podobně časově omezenými druhy přežili.

V pojetí člověka však zjišťujeme mnoho tradičních předsudků. Slovníkové charakteristiky se zpravidla omezují jen na člověka samého. Přeceňují lidskou schopnost teoreticky poznávat, mluvit etnickým jazykem, kriticky myslet, věřit a nést odpovědnost. Člověk se tak neprávem stává "...pánem Země, mocným však jen v očích obdivovatele, kterým je on sám. (Lem, S. Summa technologiae. Praha: Magnet-Press 1995, s. 8.)

 Správné pojetí  člověka je totiž vázáno na filosofické pochopení světa bez člověka. Svět vznikal a byl spontánně onticky tvořivý dávno před objevením se člověka. Člověk jako produkt Země, jako její dočasně živá větvička, je i se svou kulturou Zemi podřízený. Ale pravdivé poznání člověka je právě tak vázáno na adekvátní pochopení světa s člověkem. Je vázáno na analýzu faktu, že náš biologický druh vytváří kulturu, jejíž rozmach člověkem nevytvořenou přírodu pustoší. A právě za tento ničivý ontický proces nese člověka dosud neupřesněnou kolektivní (druhovou) odpovědnost.

Všechny dosavadní biologické výzkumy potvrzují, že anatomicky moderní člověk, tj. člověk cromagnonský, je normálním nahodile vzniklým zoologickým druhem. Je obratlovcem, který náleží do třídy savců, k řádu primátů, k čeledi hominidů. Je ovšem druhem mladým, který, měřeno geologickým časem, se objevuje teprve v poslední vteřině na pomyslném číselníku hodin znázorňujícím dobu existenci života na Zemi. Tato doba, jak víme, se odhaduje na více než tři a půl miliardy let. Proto si neodpustíme si pravdivé, ale poněkud provokující připomenutí, že první tři miliardy let obývaly Zemi pouze bakterie a že, pokud Země někomu patří, pak právě jim.  Spolu s mnoha dalšími živočichy je tedy člověk poměrně pozdním produktem přirozené biotické evoluce. A protože má spolu s nimi biologicky vymezenou dobu své druhové existence, jsou lidé ve dvojím smyslu smrtelní -- jako jedinci i jako druh. Druhy totiž v biosféře vznikají samovolně (vzhledem k pozdější délce své existence poměrně rychle) a po jisté době své druhové prosperity právě tak samovolně (a také poměrně rychle) zanikají. V průběhu svého druhového života se příliš nevyvíjejí. Dnes proto existuje jen malá část biologických druhů, které biosféra v průběhu své evoluce vytvořila. Poměr těch, které existují, k těm, které vyhynuly, je asi 1:1000.

Podle K. Lorenze je člověk sice posledním výkřikem, ale nikoli posledním slovem pozemské evoluce. Vývoj života na Zemi je asi v polovině svého vesmírem vyměřeného času. Důvody omezení doby rozvoje pozemského života jsou přitom dány délkou předpokládané životnosti naší životodárné hvězdy -- Slunce, které je hvězdou tzv. 2. generace a které bude Zemi ozařovat ještě asi 5 miliard let.

Člověk je tedy součástí biosféry a je s ní svázán mnoha funkčními vztahy: látkovými, energetickými, informačními. Je zvláštním biologickým druhem nejen svou morfologií a fyziologií, ale zejména svým chováním a psychikou. Lidská psychika, která chování reguluje, není pouhým biologickým doplněním lidského organismu. Kulturní systém, který se člověku podařilo vytvořit, byl totiž pro lidskou psychiku novým rozvojovým podnětem. Dnes proto průměrná psychika úzké biologické potřeby lidského organismu přesahuje a vzhledem k nim se jeví jako hypertrofovaná, rozšířená a usměrněná kulturou. Víme také, že zejména šedá kůra mozková se už v předkulturní evoluci člověka nejrychleji rozvíjela.

V jedinečnosti člověka jako druhu hraje mimořádnou roli vzpřímený postoj, barevné stereoskopické vidění, ruce uvolněné od pohybu. Velký a výkonný mozek je pak důležitou  adaptační změnou na vynucený způsob života v křovinaté savaně. "V důsledku vytlačování stromovité savany křovinatou se mozek hominidů nebývale rychle zvětšil. Australopitékové už dále nemohli unikat před šelmami tak, že se vyšplhali na stromy. Byli odkázání na vlastní důmysl."( Mayr, E. Co je evoluce. Praha: Academia 2009, s. 282.) A protože lidská psychika je mimořádně plastická, může se člověk osobnostně po celý život vyvíjet. Rámcově ji však formují rané fáze lidské ontogeneze, tzv. senzitivní období, ovlivňuje ji ta která kultura. Vedle zmíněné plasticity části lidské psychiky, která se týká zejména evolučně nejmladších kognitivních procesů (lidského myšlení), je však lidská psychika také konzervativní, tj. vyznačuje se stálostí některých způsobů reakcí a emočních funkcí, jejichž sídlem je mozkový kmen. Analogicky konzervativní je však i lidský genom, který zatím spolehlivě reprodukuje druhovou identitu současného člověka.

Proces formování osobnosti po narození, který neobyčejně jemně diferencuje lidské fenotypy, nebyl zatím uspokojivě filosoficky objasněn. Lidská ontogeneze je ve srovnání s jinými nám podobnými živočichy relativně dlouhá, je ovlivnitelná vnějšími faktory (péčí rodiny, přírodou, společností) a spolu s genetickými vlivy se promítá do struktury utvářející se lidské osobnosti. V tomto procesu je důležitá i fáze zrání lidského organismu, tj. spontánního vyzrávání biologických struktur našeho centrálního nervového systému (CNS), které se dotvářejí samovolně, tj. bez vnějšího podmiňování a procvičování.

Měli bychom také vědět, že zvláštní roli v lidské ontogenezi hraje proces raného učení, v němž lze rozlišit několik období. V této souvislosti má smysl připomenout zejména imprinting jako nejtrvalejší formu neuronální paměti vůbec. Do oblasti imprintingu patří i citová vazba dítěte na vnější svět (na matku, přírodu, důvěrně známou societu).

Protože pouze člověk vytváří a rozvíjí kulturu, její umělý systém stojí a padá s lidskou existencí, s lidskou nebiologickou aktivitou. Smrtelný proto není jen člověk jako druh, bez člověka je smrtelné i druhové lidské dílo, kultura. Ale tím, že kultura má svou vlastní vnitřní integritu, svůj vlastní protientropický implikátní řád (duchovní kulturu), je na člověku a přírodě nejen závislá, ale je také částečně nezávislá, relativně onticky svébytná.

Jako výtvor jednoho druhu nemůže kultura starší a mocnější implikátní řád přírody ani ovládnout, ani v evoluční logice nadřazené přirozené evoluce pokračovat. Ale ani přirozená evoluce, která až po jistou mez rozmach protipřírodní kultury "toleruje", nemůže pokračovat v kulturou započaté ontické tvořivosti, nemůže bez zničení kultury (bez její entropizace) své ztracené pole přirozené evoluční tvořivosti znovu obnovit a ovládnout.

2. K problému přírody

Dnešní globální ekologická krize vyvolává potřebu zahrnout přírodu do předmětu ontologie, uznat, že její evolučně ontologický koncept může tvořit východisko všech dalších teoretických reflexí. Příroda totiž není ani beztvarou hmotou, ani dynamickou newtonovskou strukturou bez tření a vývoje (perpetuem mobile). Kniha přírody není napsána jazykem matematiky, jak se domníval Galileo.  Na základě poznatků speciálních věd je totiž nepochybné, že příroda představuje nevratný proces velkolepé ontické tvořivosti. Tento konstruologický proces, vytvořil nejen člověka, nýbrž i všechny ostatní přírodní předpoklady kultury. Příroda tedy zahrnuje aktivitu, čas i uspořádanost (informaci) jako své nejdůležitější ontické charakteristiky (atributy). A to je také hlavní důvod, proč je třeba pochopit přírodu nově, jako strukturu evolučně vzniklou, vysoce uspořádanou, a proto také rozvětvenou, tvarově bohatou, hodnotnou a krásnou.

Evolučně ontologické pojetí přírody jakoby oživuje starý geocentrismus, protože pozemské přírodě znovu navrací to, co jí bylo novověkou vědou neprávem odňato: hodnotu, tvořivost, paměť, subjektivitu. I když Země nemůže být důvodem existence vesmíru a ani cílem jeho divergentní (rozbíhavé) evoluce, musíme uznat její jedinečnost. Jedinečnost danou nikoli její polohou v prostoru, místem, které ve vesmíru zaujímá, ale něčím, co filosofie i vědy přehlížely: dosaženou úrovní přirozeného vývoje, vzácnou ontickou uspořádaností.

Pozemská příroda totiž nemá jen "dějiny v prostoru", jak to kdysi formuloval velký teoretik vývoje G. W. F. Hegel, ale má i skutečné nevratné dějiny v čase. (O podstatě ducha Hegel říká, že jeho bytí je jeho čin, a že proměny v přírodě jsou jen opakování a pohyb v přírodě jenom koloběh. Hegel, G. W. F. Dějiny filosofie. Díl I., Praha: ČSAV 1961, s. 65-66.) Jako součást vesmíru, o jehož vývoji už také nepochybujeme, je zvláštní tím, že s jejím prostorově nevýznamným postavením bylo spojeno ono povážlivě úzké pásmo podmínek, jež umožnily vznik života a jeho dostatečně dlouhý, nikdy zcela nepřerušený vývoj.

Kosmologie, termodynamika nelineárních systémů, synergetika a další syntetické přírodní vědy ukazují, že dnešní vesmír je výsledkem střetu dvou protikladných procesů: na jedné straně byl utvářen gigantickým hérakleitovským tokem "hmoty" (vesmírné aktivity) po pomyslném termodynamickém spádu (směrem k maximální entropii a tepelné smrti), a na druhé straně byl formován protisměrným procesem její spontánní samoorganizace. Počáteční podmínky a čas jsou tedy nejdůležitějšími faktory dnešní podoby vesmíru. Struktura dnešního vesmíru vznikala totiž postupně, jakousi zvláštní "krystalizací" aktivity velkého třesku, horké, koncentrované a původně nerozdělené na látku a záření. Předpokládáme, že vznikala v průběhu asi třinácti miliard let, které nás dělí od singularity.

S vesmírným vývojem souvisí i vývoj Země a živé pozemské přírody -- biosféry. Bezprostředně a nerozlučitelně však vývoj planetárního ekosystému souvisí s existencí vysoce stabilního energetického zdroje života, jímž je termojaderný reaktor -- naše Slunce. Biosféra je přirozeným pokračováním abiotické kosmické evoluce, rozvíjí se spolu s ní, protože jde o jediný onticky tvořivý proces. Přirozená kosmická evoluce je totiž v pozemských podmínkách od počátku mírně biofilně orientovaná. Život na Zemi se tedy samovolně vyvíjel od svých prvních forem (bakteriálních) až po současnou úroveň rozvoje -- až po vznik člověka a čtvrtohorní biosféru.

 Biosféra naší planety je vlastně velkou disipativní strukturou (otevřeným nelineárním systémem) vyživovanou sluneční energií. Entropizuje i strukturně obohacuje pozemské abiotické prostředí tak, že Země jako celek vytváří důmyslně uspořádaný organismus s vnitřní konstitutivní informací. A právě pro tento celoplanetární živý systém se dnes postupně ujímá Lovelockův termín Gaia.  Pozemský život je vlastně dlouhodobým experimentem vesmírné evoluce probíhajícím v laboratoři s názvem Země. Proto je paradoxní, že v necelé polovině doby trvání tohoto pokusu naše mladá technická civilizace tak vážně zasahuje do jeho průběhu: bez zábran ničí jeho nejkomplexnější produkty, narušuje integritu planetárního ekosystému. Je to absurdní zejména proto, že doba evoluce biosféry se počítá na miliardy let, zatímco průměrná životnost biologických druhů, mezi něž náleží také člověk, obvykle nepřesahuje několik milionů let. A to stále ještě nevíme, v jaké fázi "životní dráhy" našeho druhu se dnešní globální kultura nachází.

Domníváme se, že nádherný, obdivuhodně uspořádaný a jemně dynamicky vyvažovaný systém života na Zemi by neměl být dále poškozován minimálně ze dvou důvodů: Za prvé proto, že kultura jako výtvor a prostředek expanze jednoho biologického druhu přírodní struktury nevytvořila, nechápe jejich funkci v evolučním procesu biosféry a neumí je ani nahradit, ani konstrukčně zlepšit. Za druhé proto, že kultura existenčně závisí na biosféře, že prostřednictvím člověka zůstává jejím dočasným, odlišně konstruovaným subsystémem. Pouze biosféra jako celek, pouze Gaia je patrně nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.

Protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje pozemských živých systémů bylo od jisté doby sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť na jedné straně souviselo s omezeným příkonem zářivé sluneční energie a vysokou spolehlivostí přenosu genetické informace (víme, že evoluce využívá nejen vzácné spontánní přestavby genomu, ale také průběžně vznikajících mutací, nespolehlivosti informačního přenosu), a na druhé straně s dosaženou organizační strukturou živých systémů.

 Dnešní živé organismy jsou proto důležitým zápisem -- řečeno Bergsonovými slovy,   "protokolní knihou" -- vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek a času. Čas a podmínky se totiž nejen zpředmětnily, ale také informačně zapsaly v jejich specifických strukturách (také tkáňové buňky člověka obsahují část rozptýlené paměti biosféry). Evoluční hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce proběhnutého času. Tato nevyjádřitelná hodnota úzce souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, ani kulturní, ani přirozená evoluce nevytvoří znovu.

Udržení vysoké úrovně přirozené přírodní uspořádanosti, včetně rozmanitosti dnešních forem živých systémů, nemá tedy význam pouze reprodukční: funkční z hlediska biosféry a existenční z hlediska jejího prvku -- člověka. Má neméně zásadní význam konstitutivně kulturní. Vždyť obsah našeho poznání, sociokulturní informaci, nevytváříme, neprodukujeme, ale "čteme", rozpoznáváme ji z produktů přirozené evoluce. Konrad Lorenz, jehož přírodovědecké zkušenosti můžeme důvěřovat, v podobné souvislosti dokonce napsal, že "vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje". (Lorenz, K. Takzvané zlo. Praha, Mladá fronta 1992, s. 228.) Tuto informaci, zjednodušeně řečeno, získáváme studiem struktury přírody, poznáváním výtvorů přirozené evoluce. A již víme, že v živých systémech jako by zkrystalizoval celý nevratný vývojový proces planety. Je v nich zpředmětněno a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace.

Přehlížíme-li zatím to, že bez zachování přirozené rozmanitosti nemůže biosféra své dnešní nejvyspělejší formy života udržet, pak snad uznáme alespoň perspektivně kulturní význam této rozmanitosti: genetickou informaci biosféry, vestavěnou v živých systémech, nesmíme ničit také proto, že pouze její stále přesnější reinterpretace obohacuje a zpřesňuje naši neadekvátní kulturní informaci o struktuře pozemského života a podmínkách dlouhodobě možné kultury.

Každé větší poškození paměťové struktury biosféry by ovšem mohlo mít nejen bezprostředně existenční důsledky, tj. zhroucení její dnešní úrovně dynamické rovnováhy a přechod do nového rovnovážného stavu. Pro část lidstva, která by snad mohla přežít, by to patrně znamenalo i vážné narušení podmínek fyziologického i psychologického vývoje člověka jako druhu. V tomto bodě proto částečně souhlasíme s biologem F. Wuketitsem: "Dnešní situace je tak povážlivá proto, že se nám již nedostává naděje na nalezení východiska, kterou měly starší civilizace i přes všechny katastrofy, jež způsobily. ...dnes se ekologické systémy ničí globálně. A my již nemůžeme zabránit globální katastrofě." (Wuketits, F. M. Přírodní katastrofa jménem člověk. Praha: Granit 2006, s. 179.)

Domníváme se však, že nesmíme přehlédnout ani druhou stránku této jedinečné historické situace. Informační korelát každého otevřeného nelineárního systému -- přírodního či kulturního, který příslušný systém potřebuje pro své udržení a evoluci -- nutně vzniká až spolu s tímto systémem samým, až v průběhu jeho reprodukce a vývoje. Proto je zřejmé, že ani naše dnešní teoretické poznání nemohlo vzniknout dříve, v ekologicky neohrožených a informačně nepropojených regionálních kulturách.

Snad tedy z této argumentace logicky vyplývá, že odhalení jedinečnosti pozemské přírody radikalizuje potřebu nového lidského postoje morálního, teoretického i praktického. Evolučně ontologický koncept přírody totiž přímo evokuje otázku, jak lze vysoké úrovně filosofického zobecnění využít pro záchranu všech vyšších forem života, pro záchranu člověka a jeho kultury. Pyšná antropocentrická filosofie, která si zakládala nejprve na lidské poznávací subjektivitě a později na osobní svobodě, vlastnictví a nedělitelných právech člověka, bude nucena přiznat, že netušila, že nedělitelný je především život, s jehož osudem je spjata lidská svoboda, vlastnictví i lidská práva. A lidská práva -- jak se dnes ukazuje -- jsou omezena také samotnou "ústavou Země": imperativem zachování biologické rozmanitosti života. A proto v této souvislosti připomínáme aktuální Wilsonovu myšlenku, zda by dnešní vlády neměly být "..vázány ekologickou obdobou Hippokratovy přísahy neudělat vědomě nic, co by ohrozilo biodiverzitu". (Wilson, E. Rozmanitost života. Praha: Lidové noviny 1995, s. 352.)

3. K problému kultury

Evoluční ontologie, z jejíž pozice tu argumentujeme, zdůrazňuje, že kulturu nelze chápat ani jako strukturu s přírodou identickou, ani jako strukturu s přírodou sourodou (onticky slučitelnou s přirozeným řádem vesmíru). Spontánní ontická aktivita vesmíru vytvořila pozemskou přírodu, ale kulturu nevytváří, aktivně ji nepodporuje a netoleruje. Kultura, jejíž evolučně ontologický statut nebyl dosud vypracován, je velmi zvláštní ontickou strukturou. Rozhodně není pouze informací, tj. kulturou duchovní, nýbrž je "fyzickým" systémem, jehož je duchovní kultura "pouhým" informačním subsystémem -- vestavěným i rozptýleným "genomem", strukturní konstitutivní pamětí. Obsah této paměti ale netvoří fylogeneticky vzniklá informace genetická, která na jemné genotypové úrovni (na molekulární úrovni implikátní) integruje biosféru. Tento obsah tvoří účelově zabarvená lidská informace epigenetická, tj. informace neuronální, která vzniká v kulturním systému a která je kódovaná lidským etnickým jazykem. Jde o informaci, která pojmově integruje kulturu na hrubé úrovni fenotypové (na úrovni explikátní).

Z přírody odvozený a ní závislý řád kultury nevzniká tedy přirozeným způsobem, spontánní aktivitou atomů, molekul a složitějších přírodních struktur (včetně aktivity živých systémů), nýbrž výhradně lidskou druhovou aktivitou. A právě proto má tato druhově sobecká aktivita nebezpečné důsledky pro Zemi i pro člověka samého: expandující kulturní systém má totiž schopnost zcizovat ekologické niky ostatním živým systémům, hubit je a nebezpečně znásilňovat přirozený řád. Ten ovšem člověku i kulturnímu řádu časově předcházel a zpředmětnil se v neživých i živých přírodních strukturách. Kultura jako odlišná struktura nemůže proto přirozeně uspořádaný povrch Země nově strukturovat, aniž by nezničila přirozené ekosystémy, nezvýšila entropii a nepoškodila přirozený řád.

Kulturní systém není s to konstitutivně využít vysoce objektivní genetickou informaci člověka, která je konstitutivní druhově biologicky a která jeho organismus spolehlivě vřazuje do celku abiotického i biotického prostředí Země. Naopak, již při svém vzniku musí stavět na své vlastní, tj. přírodě cizí informaci sociokulturní. Ta je sice vytvářena modifikací lidské smyslově neuronální informace, která je vůči instinktivní výbavě člověka doplňková a sladěná s jeho geneticky kódovanou adaptivní strategií, ale stává se nositelkou poznávacího zájmu nadosobního kulturního systému. Ve srovnání s jemným a vysoce objektivním poznáváním fylogenetickým je lidské ontogenetické (neuronální) poznání nejen hrubší a přibližné, nýbrž také druhově sobecké. I proto se materiální kultura konstituuje jako velké vnější neorganické tělo člověka, jako umělý systém postavený z rozbitých struktur Země, jako cizorodý útvar s protipřírodní strukturou, orientací a režimem.

Vůči biosféře je mladá kulturní uspořádanost nejen strukturně odlišná a jinak orientovaná. Je také pozoruhodně jednotná, s tendencí pohotově zpředmětňovat volnou sociokulturní informaci, rozšiřovat svou ekologickou niku. Kultura tedy roste z jediné linie (lidské) biotické evoluce, ale "buduje" z materiálu téměř všech přirozených struktur Země. Zpředmětňuje totiž jinou informaci o vnějším světě. Vytváří odlišnou uspořádanost, svůj relativně samostatný implikátní a explikátní řád. Zejména vysoký příkon dodatkové energie z fosilních paliv a silná ekonomická integrace snižují její adaptabilitu k živému i neživému prostředí Země, podvazují její schopnost spontánní optimalizace negativními zpětnými vazbami z okolí. Přirozenou dynamickou nerovnováhu života kultura po průmyslové revoluci rozvrací i tím, že roste mnohonásobně rychleji než biosféra, že zatím nemůže dosáhnout klimaxu. Biologická diverzita mizí proto nejrychleji od přírodní katastrofy na konci druhohor, která zahubila dinosaury a zahájila věk savců. Vinou člověka tedy vzniká krize, která by mohla také naši epochu uzavřít.

Kulturou přetížený nelineární systém Země, pro který neplatí mechanická kauzalita, může však i malý podnět přivést do nového nerovnovážného stavu. Tento seberegulační systém, pro to, aby v nových podmínkách udržel vlastní integritu, "obětuje" jakoukoli dnešní formu života. Jistá vyšší abstraktní spravedlnost je snad pouze v tom, že také člověk, který tuto "alergickou reakci" biosféry způsobuje, je podřízen neúprosné logice uchování její integrity. Stává se ohroženým druhem. Poprvé ve své historii jsou tedy člověk i jeho kultura ohroženy mateřským prostředím planety, které jejich vznik kdysi umožnilo. I politika, jejíž hlavní starostí jsou dnes udržení moci, ekonomického růstu a podmínek podnikatelské svobody, bude brzy nucena rozhodovat pod tlakem ohrožené budoucnosti.

Pro hlubší pochopení opozice kultury vůči přírodě si však musíme položit nepříjemnou otázku, v jakém smyslu souvisí charakter nynější kultury s člověkem a jeho neuronálním poznáním, s obsahem sociokulturní informace, s charakterem kultury duchovní? Je zřejmé, že přímá souvislost s člověkem jako biologickým druhem je dána zvláštní strukturou lidského těla i lidské psychiky, útočným typem adaptivní strategie člověka jako druhu.

Biologická nespecializovanost člověka, která podmiňuje univerzalitu lidských zájmů, činí z jeho vnějšího prostředí nejen předmět uspokojování životních potřeb, teoretického poznávání a estetického hodnocení, nýbrž i předmět vlastnictví, spotřeby a ničím neohraničeného kořistění. Člověk jako druh totiž nikdy nepoznával jen proto, aby se kochal pravdou. Poznával, aby svět exploatoval, aby se na svět útočně adaptoval, aby mohl zvětšovat  své vnější nebiologické tělo, kulturu. A protože kultura je systém s vlastní vnitřní informací, konflikt kultury s přírodou je "kauzálně" spojen s obsahem a rolí společenské kultury duchovní. Ta totiž jako vnitřní informace kulturního systému -- jako jeho pomyslný genom -- formu nynější protipřírodní kultury reprodukuje. Změna "kulturního genomu" (zaměření a obsahu duchovní kultury) je proto klíčová pro zmírnění a vyřešení krize. Chceme-li totiž změnit systém s vnitřní informací (pamětí), musíme změnit jeho informaci, paměť. Stará konstitutivní informace systému má totiž schopnost fenotypové změny znovu vracet zpátky.

Kulturnímu systému -- podobně jako přirozeným ekosystémům -- lépe porozumíme z hlediska rozlišení dvou typů systémové uspořádanosti. Na jedné straně kultura sice zahrnuje přísně informačně předepsanou uspořádanost (např. člověka, techniku, stavby, spotřební předměty atp.), ale jako celek přísně informačně předepsaným systémem být nemůže. I když také vzniká sukcesí, od přirozených ekosystémů se výrazně odlišuje. Přirozené ekosystémy vznikají z populací vysoce uspořádaných živých systémů, které integruje vzájemná potravní a funkční závislost, ale nikoli zvláštní ekosystémová informace. Kulturní systémy, které rovněž obsahují živé systémy a další přísně informačně předepsané prvky techniky a materiální kultury, na druhé straně integruje -- pochopitelně prostřednictvím člověka -- také volná konstitutivní informace -- rozptýlená duchovní kultura. A ta jako paměť otevřená informačním změnám poskytuje naději, že se nynější protipřírodní kulturu podaří biofilně transformovat, že se ji podaří naturalizovat.

Vlastní kořen protipřírodnosti kultury, který je třeba hledat jak ve struktuře lidského organismu, tak ve struktuře organismu kulturního, není ovšem snadné odhalit. Nejprve musíme uznat, že naše kultura nevzniká zpředmětněním lidské genetické informace, nýbrž zpředmětněním lidské informace neuronální, tj. společenské duchovní kultury. Ale pojmová interpretace světa, kterou vytváříme na bázi nervové výbavy svých živočišných předků, nemůže být tak věrnou reprezentací skutečnosti, jakou je na molekulární úrovni lidský genom. Kognitivní složka lidské psychiky, která se v evoluci našeho druhu nejrychleji rozvíjela a s níž spojujeme naději na rostoucí objektivitu poznávání světa, totiž nebyla a není svébytná: i když byla původně výkonným orgánem lidského těla a psychiky, stala se analogickým orgánem nároků protipřírodní kultury. Zjišťujeme, že všechny naše interpretace jsou zabarvené našimi zájmy, a to nejen individuálními a skupinovými, jak se všeobecně uznává, ale také obecně lidskými, druhově sobeckými, o nichž se nemluví.

Takže ani vědecké pojmové poznání, které dnes přísně informačně předepisuje prvky vysoce sofistikované techniky a společenské materiální kultury, nepostihuje přírodu v její fascinující uspořádanosti, ontické kreativitě a komplexitě. Věda např. stále souvisí s předvědeckým rozvržením světa, s obyčejným jazykem a poznáním. Ale svět jsme už jako hominidé a první lidé, tj. už jako lovci a sběrači, museli vnímat, jazykově kódovat a interpretovat druhově zkresleně: tak, abychom v něm se svou zvláštní biologickou výbavou přežili. Byl pro nás hlavně tím, co nám v té které epoše byla s to zprostředkovat naše konzervativní biologická přirozenost a co jsme díky tehdejší kultuře ze světa pochopili. A protože jsme byli svým organismem i svým genomem vnější skutečnosti apriorně evolučně přizpůsobeni, nikdy v minulosti jsme nepotřebovali vědět, co je příroda a život, co je kultura, a jaké je místo kultury v přírodě. Takové vědění, teoretický model ontického konfliktu kultury s přírodou, potřebujeme až dnes.

Protipřírodní kulturní systém vznikal z podstaty lidské přirozenosti, vznikal spontánně a jeho skrytý duchovní základ krystalizoval a upevňoval se selekcí dílčích kultur. Predátorské duchovní paradigma se v něm proto nejen zpředmětnilo, nýbrž i promítlo do oblasti lidské ontogeneze (formování lidí). Přijetí ekologicky pozitivní informační změny se tedy nynější kulturní systém dokáže "aktivně bránit". Tato rezistence vůči biofilní sociokulturní informaci připomíná funkci mezidruhové informační bariéry či imunitního systému organismu: protože dnešní kulturní systém nevznikal zpředmětněním ekologické sociokulturní informace, jeho věcná i lidská složka ji ignorují, lidé jí odmítají naslouchat, nechápou její perspektivní význam, její étos a kulturně sebezáchovný obsah.

Planetární řešení krize, které nemůže vycházet z lidské přirozenosti, ale z filosofického rozpoznání jejích kořenů, musí tedy nejprve připravit vysoká teorie. A tak pozitivní ekologická transformace existenčně ohrožené kultury prostřednictvím jejího biofilního paradigmatu, prostřednictvím nové konstitutivní informace představuje historicky bezprecedentní pokus lidstva ukončit živelnou fázi protipřírodní kulturní evoluce vůbec, zahájit etapu kulturní evoluce propřírodní, symbiotické s přírodou.  Naděje, že se tento pokus nakonec podaří, však může čerpat i z toho, že podmínky ekologické změny samovolně uzrávají krizovým vývojem nynější protipřírodní kultury. Krize se bohužel musí ještě více vyhrotit, obyvatelnost Země se naneštěstí musí ještě více zkomplikovat, aby nezbytnost tak zásadní změny, kterou dnes paradoxně více pociťují prostí lidé než bankéři, podnikatelé a vrcholová politická reprezentace, přijala jako svůj program dnešní krátkozraká stranická politika.

Lidé se jako nový biologický druh nahodile objevili na samém konci třetihorní biosféry. Její struktuře, jíž byli svým genomem evolučně přizpůsobeni, smyslově neuronálně rozumět nemuseli. Nemuseli znát své místo v ekosystému Země. Lidská psychika byla proto nastavena na tvrdý boj o přežití a nikoli na spolupráci se životem a péči o jiné druhy. Jistě i proto spontánně vznikající kultury, které rozvíjely lidské druhové predispozice, svým pozdějším rozmachem rozbíjely přirozené ekosystémy, obsazovaly a pustošily Zemi. Nelze si patrně přestavit vznešenější úkol pro vědy a filosofii, než spolu s etikou, právem a politikou intelektuálně připravovat nevratnou změnu: biofilní kulturní strategii, záchranu lidstva i přirozené uspořádanosti planety. 

0
Vytisknout
6969

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2012