KONTRTOVERZE KOLEM FILMU HABERMANNŮV MLÝN:

Je důležité, aby filmová či literární fikce odpovídala historické skutečnosti?

8. 1. 2012 / Jan Čulík

K mé recenzi na Herzův film Habermannův mlýn se kromě Tomáše Koloce (citovaného v závěru recenze) ozvalo i několik dalších čtenářů, kteří se pozastavují nad historickými nepřesnostmi v tomto filmu. Analytik médií Milan Šmíd upozorňuje, že už románová předloha Josefa Urbana "falšuje historické události" a z toho pak vychází "falešný film". Habermannovým případem se zabýval historicky věrný dokument, několikrát reprízovaný v ČT. Jiní čtenáři poukazují na to, že "Iglau", jméno filmové osady s 370 obyvateli, je matoucí, neboť je to německé jméno města Jihlavy, atd. Čtenář Miloš Hlávka k tomu dodává:

"Kdyby autoři - když už chtěli příběh použít 'jen' jako motiv pro volnou inspiraci - změnili jméno Bludova třeba na nějaký ten Neudorf, Neuhof (ale radši ne Neuhaus = Jindřichův Hradec či Neumarkt = Úterý) či tak podobně, rozhodně by to tolik nebilo do očí. A hlavně asi měli změnit příjmení pana Habermanna - pak by volné zacházení s příběhem nevadilo, prostě by to byl příběh "jen" PODOBNÝ tomu Habermannovu (a filmu by se dala když tak vytknout leda ta přílišná didaktičnost, eventuelně ne zcela věrné dobové reálie)."

Jak jsem už napsal v poznámce k výše zmíněné recenzi, odmítání historické přesnosti, je semém (významový signál), který něco vypovídá o smyslu filmu. Třeba to, že tvůrci chtěli vytvořit obecné sdělení a nechtěli se vázat historickými skutečnostmi. Je ovšem pravda, že historické nepřesnosti v dílech literární a filmové fikce pamětníky iritují a vedou k tomu, že pamětníci odmítají dílo přijmout. Pro mě osobně jsou tak jako údajné historické výpovědi nepřesvědčivé filmy Jana Hřebejka (Pelíšky, atd.), protože obsahují historické nepřesnosti.

Jenže Juraj Herz Habermannovým mlýnem nenatočil historické svědectví. Pokud vím, tak to nikde ani netvrdí. Ten film je o současnosti, například o pronásledování Romů v České republice. Je to vzdělávací seminář o potřebě tolerance a lidskosti ve společnosti.

Filmová či literární fikce NEMUSÍ dodržovat historická fakta. Filmová či literární fikce je VŽDYCKY stylizovaným modelem reality, který o skutečnosti něco vypovídá právě tím, čím se liší od faktů. Představa, že do filmu nebo do románu můžete nacpat skutečnost, je pošetilá - literární či filmová fikce vždycky zůstane jen fikcí. Přesto však je schopna o skutečnosti často vypovídat hlouběji než dokumentární fakta, která jsou často nesdělitelná - kdo je nezažil, nepozná je, protože realita je slovy nevypověditelná.

Historické nepřesnosti např. v Hřebejkových filmech vypovídají prostě o tom, že Hřebejk nenatáčí svědectví o minulosti. Proč taky? Proč natáčet po desítkách let něco o tom, co bylo kdysi. Každý historický film je vždycky o současnosti. Hřebejk svými Pelíšky nevypovídá o šedesátých letech v Československu, vypovídá v nich o sobě, a to, že historické podrobnosti zásadně ignoruje, je signálem, že CHCE vypovídat především o sobě. Film Musíme si pomáhat vůbec není o útlaku Čechů za nacismu, historikové poukázali na to, že film trpí do nebe volajícími historickými nepřesnostmi. Avšak o historickou pravdu režisérovi fikčního díla vůbec nešlo. Musíme si pomáhat je v nejlepším případě o životě v komunismu, tedy o životě za totalitního útlaku: argument filmu je: "Bylo to strašné, a tak si navzájem dnes nevyčítejme, jak jsme se chovali, udělejme tlustou čáru za minulostí." Autor stylizuje své dílo, bez ohledu na historické skutečnosti, tak, jak chce - podle toho, co chce sdělit. My můžeme pouze posuzovat, zda struktura fikčního díla, které vytvořil, má vnitřní pravdivost - s ohledem na to, co autor chce sdělit.

Kritika čtenářů mi připomíná reakci českých disidentů v Praze v osmdesátých letech na Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí. Hlavní hrdina tohoto Kunderova ve světě nejslavnějšího románu, neurochirurg Tomáš, přijde v Československu z politických důvodů o zaměstnání. Kritik Milan Jungmann konstatoval ve své sžíravé kritice, že Husákův režim vyhazoval z práce právníky, novináře, univerzitní učitele, ekonomy, atd. ale NIKDY nevyhazoval lékaře, a že proto je Kunderova kniha nepřesvědčivá.

Myslím si, že se to nedá říct. Takhle fikční světy nefungují. Vyhazov lékaře přece v tom románu může fungovat jako metafora likvidace české vzdělanecké obce. Budeme-li namítat proti historickým nepřesnostem, museli bychom odmítnout třeba Kunderův Žert. Hlavní hrdina toho románu Ludvík Jahn, přece nikdy neexistoval, stejně jako neexistovaly ostatní postavy a události tohoto příběhu. Přesto ten román poskytuje ohromující a přesvědčivé svědectví o Československu v padesátých a šedesátých letech.

Myslím si, že bychom se asi neměli ptát, zda jsou určité prvky fikčního díla pravdivé, ale zda působí autenticky v rámci struktury daného fikčního díla. A v tomto smyslu je nutno přiznat, že postavy v Herzově filmu Habermannův mlýn působí papírově, protože se nevyvíjejí a jsou zosobněním jen určitých ideologických postojů.

Nedůsledností struktury Herzova filmu je zřejmě poněkud nedomyšlená skutečnost, že film vysílá protikladné signály. Chce-li být fikcí a zásadně ignorovat podrobnosti reálného příběhu, protože jeho cílem je sdělit modelové poselství, asi film neměl použít reálná jména. Dobrým příkladem je v tomto smyslu například román Josefa Škvoreckého Mirákl o roce 1968 v Československu, v němž jsou jména většiny protagonistů změněna - jak na to poukázal britský bohemista Alfred Thomas, je to mimo jiné varováním, abychom nebrali mediální zpravodajství nikdy jako stoprocentní faktograficky věrný popis skutečnosti. Zároveň tím autor jasně varuje, že jeho výpověď o Pražském jaru 1968 je subjektivní, že to je fikce, stylizovaný model skutečnosti.

0
Vytisknout
2527

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2012