Img

Habermannův mlýn - vzdělávací film šířící etické principy Evropské unie

7. 1. 2012 / Jan Čulík

Když jsem loni v létě vyjádřil zklamání nad tím, že historický film Lidice Petra Nikolaeva jen potvrzuje nacionalistické české stereotypy o tom, jak Češi byli vždycky oběti a "trpěli" pod knutou cizáckých okupantů zvnějšku, že "Film Lidice vlastně brání serioznějším úvahám nad českou historií", dostal jsem mail z emailové adresy "Juraje Herze" (nevím, zda byl pisatelem skutečně zmíněný režisér, anebo se někdo jen podepsal jeho jménem), vyjadřující zklamání, že jsem dosud nepsal o Herzově filmu Habermannův mlýn (2010). Toto opomenutí nyní napravuji.

Je pravda, že poslání filmu Habermannův mlýn je naprosto odlišné od toho, co vyjadřuje Nikolaeův film Lidice. Habermannův mlýn téměř programově poučuje diváka o tom, že na etnické či národnostní příslušnosti lidí nezáleží - lidi jsou buď slušní, nebo svině - a to mezi Čechy i Němci. Pozoruhodné je, že tato nevinná, ale zřejmě pořád obtížně prosazovaná informace podle autora původní románové předlohy od Josefa Urbana, založené na skutečných událostech, byla zřejmě překážkou jeho realizace. Urban konstatuje: "Tématu se (...) většina dramaturgů bála..." (!)

Film zkoumá poměry v národnostně smíšeném prostředí v českých Sudetech, v městečku Iglau, kde v třicátých letech dvacátého století společně žijí v jednom prostředí Češi i Němci, normálně spolu komunikují a používají při tom volně češtiny i němčiny. Místní Češi i Němci hovoří prostě jak česky, tak německy. Hlavní hrdina filmu, bohatý podnikatel a majitel mlýna August Habermann, má českou manželku (posléze se ještě, aby se věci zkomplikovaly, ukáže, že manželka je židovka, ale protože vyrostla jako sirotek, to sama neví. Sňatkem s ní porušil Habermann norimberské zákony, které zakazovaly Němcům sňatek s židem, i když otázka je, jak by se ten zákon uplatnil retroaktivně, protože Habermann si vzal židovskou manželku ještě před okupací Československa, kdy by tedy československým občanem). Habermannův nejbližší přítel Čech Karel Březina, který pracuje v lese, má zase německou manželku.

Do normálně fungujícího národnostně smíšeného prostředí zasáhne po okupaci Československa nacistickým Německem vražedná totalitní diktatura. Jak známo a jak to bylo tematizováno v nesčetných dílech, vznik násilného totalitního režimu dává prostor psychopatům a zločincům, kteří se dostávají na vedoucí místa. Takovým ďáblem, zneužívajícím nacistické ideologie k tomu, aby hověl zločineckým choutkám své patologické osobnosti, se stane nový příchozí do Iglau, nacistický sturmbannführer Kurt Koslowski. Ten mj. zneužije nacistické ideologie k ideologickému ovlivňování nezralého teenagera, mladšího Habermannova bratra Hanse. Ten se nadšeně a dobrovolně přihlásí do wehrmachtu a je poslán na ruskou frontu - vrátí se jako mrzák.

Smíšená komunita Čechů a Němců během nacistické okupace jakž takž přežívá, i když trauma nacistického útlaku je zjevné. Důležité je, že se - zcela výchovným způsobem - protagonisté filmu chovají netypicky, ne tak, jak by to od nich divák, zvyklý na národnostní stereotypy očekával. Přátelé Němec August Habermann a Čech Karel Březina se chovají za všech okolností lidsky a slušně. August Habermann není nadšen nacismem a brzdí útlak a brutalitu nacistické posádky ve městě, jak jen může. Zajímavá a "typicky česká" (?) je postava "kolaboranta" Pospíchala, ředitele místní německé nemocnice, který nacistickým pohlavárům úslužně nalévá alkohol, ale zároveň - možná jen, aby se pojistil pro poválečnou dobu? - pomáhá lidem, kteří nejsou nacisty. Pro zraněného Hanse, ukrývaného Habermannovými po návratu z fronty v lese, obstará Pospíchal z vlastní inciativy potřebné léky, ke konci války na své riziko skrývá protinacistického aktivistu Maška a zorganizuje odplatu proti gestapákovi Koslowskému, jehož automobil při útěku z města vyhozen do povětří. Atentát zřejmě provedli August Habermann s Březinou.

Jiným, typicky českým (?) pohledem jsou "neodpovědní" "revolucionáři". V Habermannově mlýně je to především nevyrovnaný Mašek a několik jeho stoupenců mezi dělníky, kteří provádějí nesmyslné podvratné akce (šíření letáků), i když tím ohrožují ostatní lidi a zbytečně způsobí smrt podnikového účetního. Majitel mlýna August Habermann musí vyvíjet co největší úsilí, aby dopad těchto neodpovědných "partyzánských" akcí neutralizoval.

K jednomu z nejnezodpovědnějších, zbrklých činů dojde těsně před koncem druhé světové války v lese, kde nekotrolovatelný Mašek pracuje pod dohledem Karla Březiny, který ho převzal poté, co Maškova přítomnost ve mlýně už byla nepřijatelná. Březina a Mašek narazí v lese na dva německé vojáky na útěku a Mašek bezdůvodně jednoho z nich na místě zastřelí. Březina je pak nucen zastřelit i druhého, aby nebyl svědek vraždy.

Těsně před útěkem z města oznámí Koslowski Habermannovi, že za dva usmrcené německé vojáky popraví dvacet místních českých obyvatel. Habermann se snaží Koslowského uplatit šperky, takže ten sníží počet osob, které chce popravit, na deset. Koslowski Habermanna donutí, aby byl přítomen popravě i s manželkou a malou dcerou. Tato jeho přítomnost při popravě vede po válce místní Čechy v městečku, aby Habermanna zlynčovali jako údajného německého kolaboranta. Německé obyvatelstvo městečka je po válce brutálním způsobem donuceno k deportaci, tedy i Březinova německá manželka s Březinovou dcerou a mladý Hans Habermann, navzdory tomu, že zdůrazňují, že "my jsme tady doma". Rezidenci usmrceného Augusta Habermanna místní Češi vyplení, bouřliváka Maška náhlí čeští "revolucionáři" oběsí, protože vyjde najevo, že je nemanželským synem dávno zemřelého Habermanna seniora.

Vzorec se opakuje. Dvě postavy, židovská manželka Augusta Habermanna i Mašek, Čech jako poleno, o němž vyjde na poslední chvíli najevo, že je původem Němec, jsou ve filmu trestány za svůj etnický a národnostní původ, o němž samy vůbec nevěděly. Tím film zdůrazňuje, jak nesmyslné je obviňovat lidi za to, souborem jakých genů jsou náhodou nositeli.

Vždycky, když přijde do kin historický film, je nutno se ptát, proč byl natočen. Proč zrovna teď tematizuje tento film trauma z doby před více než šedesáti lety? Je to proto, že problém nebyl řádně dosud vytažen na veřejnost a prodiskutován? Je to proto, že je téma nesmyslného útisku lidí pro jejich národnostní a etnický původ stále, znovu, aktuální?

Určitě, a proto je Herzův film Habermannův mlýn bezpochyby záslužný. Úplně školským, vzdělávacím způsobem vštěpuje divácké veřejnosti tak, jak to často dělají americké filmy, jaký máme mít i dnes hodnotový systém. Že je nespravedlivé a nesmyslné zabíjet lidi, protože "nejsou Češi" nebo "nejsou Němci", protože "jsou muslimové" nebo "nejsou muslimové", "jsou Romové" nebo "nejsou Romové".

Potíž je, že kromě tohoto vzdělávacího náboje je film Habermannův mlýn navzdory své dramatičnosti vlastně neúčinný jako umělecké dílo. Postavy filmu totiž zůstávají zcela stereotypní. Jsou to záměrně vybrané typy, zůstávají papírové a neprocházejí žádným vývojem. Každá postava stereotypně zosobňuje určitý lidský postoj. Postavy jsou jako loutky, představující jednotlivé postoje, asi tak jako v Kunderových románech jsou jeho postavy jen zosobněním určitých filozofických východisek. Autoři pak rozehrávají mezi několika hlavními postavami interakci prostřednictvím kontrapunktu. Film se však nevyvíjí a hra typu "škatule hejbejte se" spěje celkem předpověditelně k svému cíli. Má-li film účinně sdělit své vzdělávací poslání, Češi musejí lidumila Habermanna v závěru filmu zabít.

Stereotypizace v zájmu účinnosti pedagogického poslání filmu se projevuje i na několika dalších místech, o něchž mám určité pochybnosti. Především není úplně přesvědčivé, že obyvatelé tak malé obce (asi 370 obyvatel), kde si nutně viděli všichni do talíře, nevěděli, že August Habermann je antinacista a lidumil. Cožpak zaměstnanci Habermannova mlýna nebyli skoro každý den svědky toho, jak se jich August Habermann zastával při raziích nacistických vojáků? Karel Březina před koncem války předpovídá, že August Habermann bude ohrožen na životě, nejen proto, že je Němec, ale protože mu lidi závidí jeho bohatství. Film tady divákovi předkládá zajímavou otázku, která však nemůže být zodpovězena stoprocentně přesvědčivě. Zachovali by se čeští obvyvatelé vesničky Iglau po válce skutečně jako svině a usmrtili by místního Němce - lidumila jen proto, aby se dostali k jeho majetku? Nevím, ale zdá se mi nepřesvědčivé, že by ve vesničce, v níž každý každého znal, místní obyvatelé skutečně zabili svého ultraslušného spoluobčana jen kvůli majetku.

Druhý sporný motiv mi přijde do určité míry trochu jako ústupek německým a rakouským koproducentům Herzova filmu. Před nacistickou okupací Československa koncem třicátých let se v národnostně smíšené vesničce Iglau promenují nacističtí mladíci v uniformách Hitlerjugend, film je však prezentuje víceméně jako pár extremistických, ideologicky indoktrinovaných šílenců, jejichž aktivity ostatní občané, ať jsou to Češi nebo Němci, víceméně ignorují. Odpovídá toto historické skutečnosti? Pokud je známo z historických pramenů, v třicátých letech - z dobrých důvodů, v reakci na nacionalismus a diskriminaci československé státní zprávy - nadšeně podporovala Hitlera německá populace Sudet téměř stoprocentně. Drsný nacionalismus vládl tehdy na obou stranách. Není představa, že před německou okupací Československa podporovalo Hitlera v československých Sudetech mezi Němci jen pár extremistů, do značné míry idealizací?

Nad Habermannovým mlýnem mě napadlo totéž, co nad Jakubiskovým velkofilmem Báthory. Oba filmy byly do značné míry financovány Evropskou unií a aby tvůrci dostali příslušné finance, zdá se, že se tak trochu přizpůsobili podle hesla "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Oba filmy šíří současnou ideologii Evropské unie. V případě Jakubiskova filmu Báthory se, jak se zdá, v jeho historickém velkofilmu projevily mírně feministické tendence, přesně tak, jak to vyhovuje grantovým agenturám v Evropské unii.

Habermannův mlýn je - v úplně podobném smyslu - vyjádřením současné - nesmírně civilizované a slušné - především německé ideologie. Už desítky let jsou Němci indoktrinováni přesvědčením, že nacionalismus je zhoubný, že na etnické příslušnosti nezáleží. Mnozí mladí Němci, když se jich zeptáte, jaká je jejich národnost, vám dnes řeknou: Národnost nemám - jsem občanem Evropské unie.

Přesně tyto - současné německé - hodnoty šíří Habermannův mlýn. Na národnosti nezáleží, záleží na to, zda je člověk slušný, nebo zločinec. V často úzkoprse xenofobním českém prostředí je takového pedagogického poučování zapotřebí jako sůl. Film Habermannův mlýn je tedy vlastně etický seminář. V důsledku stereotypizace postav však myslím to není autentické umělecké dílo.

K tomu dodává Tomáš Koloc: Habermannův mlýn je především podivný hybrid, který "vychází" ze skutečných událostí, které se odehrály ve vesnici Bludov, kde Habermann žil (a jejíž občané - i historici - protestují proti jejich překrucování). Do filmu byly totiž vloženy emotivní zážitky režiséra Herze, který v rodném Kežmaroku skutečně zažil to, že korektní Němci jeho rodinu zachránili, zatímco nacionalističtí Slováci ji udali a poslali do transportu. Sám režisér Herz se vyjádřil, že chtěl filmem splatit dluh. Pak měl ovšem děj umístit tam, kde se skutečně stal - do okolí Kežmaroku.

Jinak je to co do historických reálií typický filmový diletantismus: z vesnice se po zabrání Sudet Říší nikdo nestěhuje, český starosta může být dál starostou (což by nebylo možné) a místní sokolové dál cvičí ce svých sokolských dresech spolu s Němci - což jsou stejné historické nesmysly jako "protektorátní" nádraží z betonových panelů bez německého nápisu a dvouleté české děti z Lidic odpovídající německému lékaři česky na jeho německou otázku ve "velkofilmu" Lidice.

Reakce Jana Čulíka: Otázka do jaké míry musí být film historicky autentický, je ošemetná. Hlavním hříšníkem je v tomto smyslu Hřebejk. Jenže umělecké dílo nemusí být historicky přesné, asi. Provokativní nezájem o historickou realitu je semém, který nese určitý význam.

0
Vytisknout
7706

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2012