Síla čínské vojenské moci je nedoceněna

9. 1. 2012

JU│ Alexandr Chramčichin, zástupce ředitele Institutu politických a vojenských analýz se dlouhodobě zabývá strategickými otázkami budování vojenských sil a také analýzou vzniku možných vojenských konfliktů. Kromě jiného velmi přesně předpověděl, že Gruzie napadne Jižní Osetii a také výsledek tohoto střetu. Dlouhodobě se také zabývá analýzou výstavby čínských ozbrojených sil a dopadů tohoto vývoje na vojensko strategickou situaci na Dálném Východě. Tak v posledním čísle vojenské sekce Nezavisimoj gazety hovoří o tom, že současné tempo rozvoje čínské ekonomiky nevyhnutelně povede k její vnější expanzi a přitom nejzajímavějším směrem takové expanze jsou Rusko a Kazachstán.

Podle jeho názoru se Rusko soustřeďuje jen na to, aby zabránilo USA vybudovat systém evropské PRO a přitom se zapomíná, že poblíž ruského Dálného Východu se vytváří ohromný čistě útočný potenciál, který je rozvinován, což je zajímavé, přímo u ruských hranic.

Při hodnocení vojenského potenciálu Číny často přežívají různé mýty. Jedním z nich je to, že se velmi cílevědomě tento potenciál podceňuje, jak kvalitativně, tak kvantitativně. Často se uvádí, že Čína nové zbraně vyrábí jen ve velmi malých počtech, stejně jako se hovoří, že její technika není dostatečně kvalitní.

K tvrzení, že by se jednalo o nízkou kvalitu vyráběné techniky, není dostatek přesvědčivých důkazů. Stejně tak se hovoří, že tato technika je především určena pro boj s Tchajwanem, přitom její obojživelná technika – která svými výkony nemá ve světě analogii – není určena jen k tomu, aby se vylodila na Tchajwanu. Docela dobře by byla schopna překonat hraniční řeky Amur i Ussuri.

Stejně tak se doslova skandálně ve světovém tisku nedoceňuje velikost raketového arzenálu – a v Rusku se tato čísla jen bezduše opisují – když se hovoří o tom, že Čína má k dispozici 200 – 300 jaderných hlavic.

Když se kriticky zhodnotí výrobní možnosti čínského vojenskoprůmyslového komplexu, stejně jako systém podzemních tunelů ve střední Číně, který je schopen ukrývat mezikontinentální rakety a rakety středního doletu, pak lze dojít k závěru, že Čína může mít kolem jednoho tisíce mezikontinentálních raket a stejné množství raket středního doletu. Stejně tak počet bojových jaderných hlavic může dosahovat počtu až 10 tisíc, uvážíme-li že, se jejich výroba začala již před 47 lety.

Peking při všech jednáních o odzbrojení odmítá posuzovat velikost i dislokaci svého jaderného potenciálu s tím, že je nevelký, ale na druhé straně neváhá ukazovat na přehlídkách stále nové typy svých balistických raket všech druhů. Jen na základě těchto ukázek se dá usuzovat, že musí mít více než 200 – 300 nosičů. Přitom bychom si měli uvědomit, že rakety středního doletu jsou z ruského hlediska raketami strategického charakteru, neboť je jimi možné zasáhnout jakoukoli část našeho území. A my rakety středního doletu nemáme (byly zakázány smlouvou mezi USA a SSSR v 80. letech). I když mezi Ruskem a USA existuje určitá rovnováha, pokud jde o počty strategických zbraní, pak mezi Ruskem a Čínou se již dávno vytvořila zřetelná nerovnováha v neprospěch Moskvy, kterou však – neznámo proč – vykládáme jako velkou převahu Ruska.

Neměli bychom také zapomínat, že i když Čína snižuje počet vojáků (část slouží jako profesionálové a část na základě branné povinnosti), přece jen nelze zapomínat, že armádou prochází mnoho profesionálních vojáků, z nichž po skončení jejich kontraktu se začínají formovat soukromé vojenské společnosti, které jsou soukromé jen částečně. Právě tyto jednotky jsou fakticky součástí regulérní armády a mohou být i v mírových dobách využity k ochraně čínských ekonomických zájmů např. v Africe.

Na jakém bojišti se mohou střetnout americké a čínské tanky, ptá se Chramčichin. Ironicky pak dodává, že jistě jen ke zcela „mírovým“ účelům disponuje čínská armáda největším počtem tanků na světě. O úloze tanků v soudobém boji se mnoho mezi teoretiky diskutuje – mnozí je již odepisují. Ovšem v praxi je tomu tak, že do vývoje tanků a jejich výroby se dále investují ohromné peníze.

Úvahy o tom, že tanky jsou již mrtvá zbraň, začaly po Jomkippurské válce v roce 1973, kdy arabské protitankové zbraně vyřadily velké počty izraelských tanků. Ale je zajímavé, že sám Izrael nasazení tanků ve vojenských operací neodmítá. Naopak, dnes má kolem 1,5 tisíce moderních tanků Merkava a vedle toho stále ještě má ve výzbroji 2 tisíce starých tanků – staré americké M-48 a taky trofejní sovětské T-55, vyráběné v padesátých letech. Marná sláva – tanky rozhodují mnohé války – Američané na nich za 14 dnů dojeli do Bagdádu v roce 2003, stejně jako tanky začaly gruzínský vpád do Osetie a byly to ruské tanky, které odtud Gruzínce vyhnaly. Tanky prostě zůstávají základem úderné síly pozemních vojsk.

Jestliže ve státech NATO se v průběhu posledních dvaceti letech na jeden nový tank likviduje současně kolem 15 starých, pak v Číně tato výměna probíhá v poměru jedna ku jedné. Čínská armáda má ve výzbroji stabilně 8 – 10 tisíc tanků. Před 15 lety to byly stroje vycházející z platformy T-55. Dnes jsou to stroje odvozené ze sovětského typu T-72, ovšem s podstatným podílem moderních západních technologií (např. bylo pro tanky dovezeno 300 moderních německých naftových motorů, které pak byly perfektně okopírovány a jsou zabudovávány do moderních typů označovaných jako Type 99).

Dnes má čínská armáda kolem 3 – 3,5 tisíce těchto moderních tanků. Roční výroba je odhadována na 200 ks. Ale může to být i 400 kusů ročně., což je víc, než ve všech ostatních zemí na světě (v současnosti se v Rusku ani v západní Evropě tanky v podstatě nevyrábějí).

Pro srovnání – evropské země NATO dnes mají ve výzbroji celkem 2,8 tisíce moderních tanků různých typů, v Rusku jak v bojových jednotkách, tak ve skladech je to méně než 2 tisíce moderních tanků.

V sousedních zemích Vietnam má kolem 1,3 tisíce tanků, kde nejmodernějšími jsou typy T-62. S Indií asi čínské tanky bojovat nebudou, protože těžko překonají Himaláje (i když i v Tibetu je dislokováno kolem stovky moderních tanků). O Tchajwanu s tisícovkou zastaralých amerických tanků je skoro zbytečné hovořit.

Pouze USA, které disponují zhruba 6 tisíci moderních tanků Abrams, mají větší počet tanků než Čína, ale sotva lze pochopit, co všechno by se muselo stát, aby se tyto tanky vůbec mohly střetnout na nějakém bojišti.

Je také dobré si povšimnout, že nejnovější čínské tanky jsou zařazovány do výzbroje především v těch vojenských okruzích, které přímo sousedí s ruským územím (Zabajkalsko, Dálný Východ, Přímoří) a do oblastí sousedících s Kazachstánem. Vojenské manévry s nácvikem použití hluboké útočné operace se dnes provádějí na pevnině a zcela určitě to není nácvik proti Tchajwanu.

Analogicky k situaci s tanky je tomu i s letectvem. Počet stíhacích bombardérů typu Su-27, která nejprve Číňané koupili a pak začali bez licence vyrábět sami a pod svojí značkou – dosáhl více než 300 a brzy to bude 500 kusů. Tím dosáhne počtu, který mají USA nebo Rusko.

Další stíhačky označované jako J-10 jsou plně srovnatelné s typy jako je MiG -29, F-16 či Grippen. Jejich počet brzy přesáhne 200 a dále roste. Všechny úvahy o jejich nedostatcích (vycházející z úvah, kolik mají podvěsných míst, či jaký je dosah jejich radiolokátoru) jsou zbytečné – mnohé se dá odstranit tím, že Čína je schopna jich nasadit dostatečné množství a to kompenzuje případné nedostatky. Navíc tyto typy jsou ve skutečnosti fyzicky novější, než americké či ruské. Navíc – jestliže početní stavy letectva v Rusku či USA se snižují, v Číně rostou. Ve vztahu k Tchajwanu je převaha čínského letectva doslova zdrcující. Ve vztahu k Indii, která také zvyšuje svůj potenciál, je také výrazná.

Jediným zjevným problémem jsou bitevníky. Ani to však není nadlouho. Výroba moderních bitevních letounů začala a již dnes jich mají ve výzbroji kolem 200 kusů. Navíc nakoupili moderní Su-30, které opět bez licence začali sami vyrábět.

Záměnou chybějícího bitevního letectva může být reaktivní dělostřelectvo. Již od 70. let je Čína výrazně nezávislá na ruské produkci, i když zpočátku ze sovětských konstrukcí vycházela. Dnes je nejvýznamnější čínskou zbraní v této oblasti raketový komplex WS-2, která nemá ve světě analogii se svými parametry (6x400 mm, efektivní dostřel 200 km a v modernizované verzi WS-2D více než 350 km). To neumí ani ruské ani americké raketomety.

Využití takových raketometných systémů je v moderní válce mimořádně efektivní – dovedou zasáhnout přesně a na velkou dálku a není nutné k takovému zásahu použít letadlo, kde se vždycky riskuje drahý stroj i život pilota. Při použití raketometu jde jen o počet vystřelených raket, což je neskonale efektivnější. Až dosud byla za hlavní nedostatek těchto systémů považován krátká vzdálenost střelby. To se Číňanům podařilo odstranit.

Hned, jak se tato zbraň objevila na veřejnosti, všichni začali prohlašovat, že od této chvíle bude Tchajwancům velmi těžko. Při jejím použití se dá zasáhnout jakékoli místo na ostrově. Tchajwanu jistě není co závidět. Ale proč si nikdo neuvědomil, že stejnou zbraní se dají z hloubky čínského území zasáhnout všechny ruské vojenské základny na území Východního vojenského okruhu – doslova od Vladivostoku až po Bajkal? Vždyť tak se pod potenciální palbou těchto systémů mohou ocitnout ruské letecké základny v Čitě či strategické podniky v Komsomolsku na Amuru (zde jsou hlavní závody na výrobu vojenských i civilních letadel značky Suchoj) stejně jako budovaný nový kosmodrom Vostočnyj.

Rakety, vystřelované systémem WS-2D jsou malé, těžko radarem zaměřitelné a létají nadzvukovou rychlostí. Doba letu k cíli nepřevyšuje 5 minut. Takové rakety v současnosti není schopna ruská protivzdušná obrana sestřelovat. Dokonce jsou systémy WS-2D natolik zamaskované, že se dá i velmi těžko monitorovat jejich pohyb, protože v podstatě připomínají obyčejné kamiony a dají se od nich těžko rozeznat. To není žádná obranná zbraň. To je jednoznačně útočný systém. Americké Tomahawky mají sice větší dostřel, ale létají podzvukovou rychlostí a proto letí podstatně déle než jen 5 minut. Navíc je nikdo není schopen tak zamaskovat. Nikdo ve státech NATO nemá srovnatelný zbraňový systém.

Když to shrneme, Čína tímto systémem získala možnost bleskovým nenadálým nejaderným úderem plně zničit síly ruského Východního vojenského okruhu ještě na ruském území. Poté může bez problémů toto území obsadit.

Rusko ve svých úvahách často vychází z toho, že obranu před takovým úderem dává odstrašující síla našeho jaderného potenciálu. Ale vždyť my ani neznáme, jaký je skutečný čínský jaderný potenciál. Není to to, co se publikuje ve Stockholmu či v Londýně.

Čínské vedení by pak po takovém úderu mohlo Rusku ukázat, jaký je jeho skutečný potenciál a předpokládat, že si Rusko již netroufne sáhnout k odvetnému úderu, zejména pokud by se našlo cosi, co by zachránilo ruskému politickému vedení tvář.

Neměli bychom zapomínat, na co Rusko již v minulosti ukazovalo a co např. zaznívá v  pojednáních některých čínských teoretiků o budoucnosti Číny – „je nutno, abychom si především zabezpečovali naše zájmy. Musíme dosáhnout toho, aby Čína mohla sedět ve světě na místě toho nejváženějšího a mohla řídit celý svět. Jaké jsou budoucí cíle Číny? Jistěže Čína musí disponovat největšími zdroji a největším území na zeměkouli, ale k tomu nepotřebujeme nevyhnutelně tato území připojovat k našemu dosavadnímu území. Postačí, když budeme mít jejich správu a budeme je moci řídit.“ Takže vycházeje z této premisy, Čína nemusí připojit tato území ke svému teritoriu ve smyslu legislativním, postačí, když nad těmito územími bude mít reálnou kontrolu. Tudíž její protějšek sice v daném střetu prohraje, ale navenek se vlastně nic nestane. I nadále na všech mapách budou tato území zakreslena tak, že to bude vypadat, že mu území i nadále patří.

Jak se zdá, pokusy ruských oficiálních představitelů a také většiny našich expertů zamlčovat fakt existence hrozby navzdory očividným skutečnostem a jít na maximální ústupky Číně jak v politice, tak v ekonomice, se objasňují strachem nerozhněvat si Čínu. To ovšem znamená, jako bychom očekávali, že by čínské vedení jednalo zcela iracionálně a projevovalo agresivitu jen na základě toho, že se k němu někdo choval „urážlivě“.

Naopak – až dosud čínské vedení vždycky demonstrovalo velmi vysokou úroveň pragmatismu. Právě proto je možné daleko více předpokládat, že posuzovat otázku čínské hrozby na oficiální úrovni nejen, že nezvýší možnost agrese, ale toto nebezpečí sníží. Vedení Číny pak pochopí, že taková hra by nebyla zadarmo a začne vyhledávat jiné oblasti pro svoji expanzi. A to bude možné jen za situace, kdy čínské vedení pochopí, že cena agrese proti Rusku je příliš vysoká a že by takovou cenu nemohlo nic opodstatnit za žádných okolností (a to i v případě nějaké vnitřní katastrofy v Číně).

Proto je potřeba upevňovat obranyschopnost Ruska. Za prvé respektujme skutečnost, že existuje podmíněnost mezi strategickými zbraněmi a protiraketovou obranou. Je pravděpodobně nutné vystoupit z Dohody o omezení raket středního doletu, protože to Rusku svazuje ruce, jak jsme si již ukázali. Za druhé musí Rusko výrazně upevnit vojenský potenciál Východního vojenského okruhu. Nejlepším způsobem, jak bojovat proti dalekonosným raketometům, je rozmístění Iskanderů (mobilní inteligentní raketový systém s doletem 500 km) nikoli u hranic, ale v hloubce ruského území.

A samozřejmě, že i jaderné zbraně se mohou stát důležitým argumentem. Je nutno také budovat systém vzájemné obrany – nejdůležitějším spojencem zde se stává Kazachstán, Mongolsko, a také Indie a Vietnam.

Další zamlčování tohoto problému ho ve skutečnosti jen dále zvětšuje. To je prostě neodpustitelné. I když je možné věřit tomu, že čínské vedení utrácí stovky miliard dolarů jen k tomu, aby si pořizovalo novou techniku kvůli obsazení Tchajwanu. A až se to povede a Tchajwan se bez boje vzdá, pak Čína všechny své tanky, letadla, raketomety utopí v moři? A bude pak už jen žít v míru a rozdávat dobro.... uzavírá ironicky své obsáhlé pojednání Chramčichin,

Независимое Военное Обозрение, Александр Анатольевич Храмчихин: Феномен китайской военной мощи пока еще недооценен - Самыми привлекательными направлениями для внешней экспансии Пекина являются Россия и Казахстан ZDE

REAKCE: Štěpán Kotrba: Omyly západního uvažování o čínské vojenské strategii ZDE

0
Vytisknout
12888

Diskuse

Obsah vydání | 11. 1. 2012