Img

Román pro muže: Viewegh zobrazuje, co je

9. 1. 2012 / Jan Čulík

"Zábavný" film podle románu "komerčního spisovatele" Michala Viewegha Román pro muže (2010) hoví především erotickým fantaziím stárnoucích mužů, protože se tu - jak jinak - tematizuje dlouhodobý erotický vztah mezi šedesátníkem a pětadvacetiletou dívkou. Stále ještě nezapomenuté trauma ze života v "deprivované" komunistické společnosti před rokem 1989 si kompenzuje autor scénáře i jeho hlavní hrdina (který o tom opakovaně hovoří, "Nikdy už nebudu jíst vlašák a polívky z pytlíku") poněkud infantilní posedlostí luxusními službami v pětihvězdičkových hotelích. Viewegh byl vždycky fascinován luxusními značkovými výrobky (ve svých literárních textech je s určitou mírou obsesívnosti obdivně uvádí kurzívou - že by to bylo zbytečně přežívajícím komplexem méněcennosti chlapce ze socialistického maloměsta, který si pořád nemůže zvyknout na to, že je dnes aspoň v malém světě dnešní České republiky tzv. celebritou? Normální člověk posedlý službami v pětihvězdičkových hotelech není).

Jenže neshazujme Román pro muže hned na začátku. Tohle je dobrý film a je to rovnou měrou zásluhou režiséra Tomáše Bařiny, autora Bobulí a zřejmě i scénáristy Viewegha, kterého se, jak se postupně blíží stáří, dotýká stín smrti. Píše proto líp.

Podle sociologů je nejvýše na hodnotovém žebříčku české populace rodina, a tak je tomu konec konců uprostřed všech protivenství i v Románu pro muže. Hlavními protagonisty filmu jsou tři sourozenci, podvodný, korupční, a proto nesmírně bohatý soudce Cyril (Miroslav Donutil), jeho mladá sestra, televizní reportérka Aneta (Vanda Hybnerová) a úplně obyčejný, plebejský, socialistický pětačtyřicetiletý bratr Bruno, který se vždycky v životě choval slušně a ovládal se, a proto nikdy ničeho nedosáhl. Žije na sídlišti se stárnoucí manželkou a dospívající dcerou a jediným potěšením jsou pro něho v televizi dokumentární filmy o železnici, případně občasný pohled na prostitutku na internetu.

Bruno, právě proto, že je slušný, nikdy v životě ničeho nedosáhl. A život se mu taky pomstil, má nevyléčitelnou chorobu, v jejímž důsledku za pár měsíců zemře. Tyhle věci se stávají.

Zpráva o blížícím se Brunově úmrtí aktivuje v zkorumpovaném soudci Cyrilovi pocity rodinné soudržnosti, přesně v souladu s tím, co konec konců platí v české společnosti: nejvýznamnější jsou rodinné vztahy. Cyril zaplatí Brunovi týdenní lyžařskou dovolenou ve Vysokých Tatrách v pětihvězdičkovém hotelu. Jedou tam jeho luxusním autem. Pozve také reportérku Anetu a zaplatí pro Bruna doprovod od prostitutky Tali, kterou Bruno měsíce pasivně obdivoval na internetu.

Zazobaný soudce Cyril je o to agresivnější, že než se napojil na svůj dnešní penězovod, byl vždycky bez peněz. Sourozenci mu museli půjčovat na benzín. Léta se živil právě těmi polévkami z pytlíku. Proto teď ten až obsesivní, vieweghovský důraz na luxus. Plebejec zvítězil, ale nikdy se svého plebejství nezbaví.

Arogantní Cyril, drtící číšníky a zastrašující kohokoliv, kdo se mu postaví, svým politickým a ekonomickým vlivem, chce Brunovi zařídit jako poslední životní zážitek "to nejlepší". A co je v jeho poživačné filozofii v životě to nejlepší? No, sex. Snaží se dosáhnout toho, aby Bruno s Tali souložil. Mezi Brunem a Tali vznikne během dovolené dočasně jemný přátelský vztah, ale Bruno se k sexu nevzchopí. Poněkud poživačně tedy zaujme jeho místo sám obtloustlý šedesátník Cyril a začne si s Tali milostný poměr. Peníze mluví: Tali opustí pasáka, s nímž dosud chodila a který jí prodával na internetu, a poměrem s Cyrilem si otevře cestu k luxusnímu způsobu života, o němž se jí dosud ani nesnilo. Pasák René (Jan Budař) se ve snaze erotický poměr s Tali zachránit vydá s kamarádem vrcholovým sportovcem do Vysokých Tater, že soudce Cyrila zabije, a nakoupí k tomu i příslušné zařízení, jako provazy a krumpáč. René je však pouze jedním z mnoha zoufalců z nekonečné galerie nepoužitelných a komicky neschopných mužů, takže je s kamarádem zatčen dřív, než se o cokoliv pokusí.

Na filmu Román pro muže je pozoruhodné především to, že není nijak kritický vůči české skutečnosti. Viewegh se v něm smířil s dneškem. Zobrazuje, co je. Lidé předčasně umírají? No a co, je to fakt. Když člověk neskrupulózně krade a podvádí, jako soudce Cyril, je za to odměněn neskutečným bohatstvím. No a co, je to fakt. Když se člověk chová celý život slušně, je odměněn zoufalým životem v panelákové "králíkárně" s ošklivou manželkou, nevyléčitelnou chorobou a předčasnou smrtí. Prostě tomu tak je, Viewegh zobrazuje, co je.

Reportérka Aneta si svého zkorumpovaného bratra Cyrila oškliví. Ve Vysokých Tatrách objeví, že je jí nevěrný milenec, a tak s Brunem z hor předčasně odjíždějí domů - k Brunovu potěšení vlakem - miluje železnici. Film končí po pár měsících - Brunovým pohřbem, Tali je stále s Cyrilem a je těhotná.

Film je pozoruhodný svou pasivitou a zároveň lyricky sympatizujícím postojem vůči všem. Všechno je takové, jaké to je, a ti z nás, kteří byli v minulosti traumatizováni nedostatkem a mají to štěstí, že jsou nyní milionáři (ať tohoto postavení dosáhli jakkoliv kriminálním způsobem, to je jedno) se moho před nedokonalostí života utěšovat v luxusních hotelích.

Na všechny to ale nepůsobí. Nejvýraznější herecký výkon podal v roli Bruna Miroslav Vladyka. Jeho odzbrojující, jemný úsměv člověka, jehož smrt je v nejbližší době nevyhnutelná, převáží nakonec v tomto filmu nad vším. Právě tím, že už v závěrečné scéně Bruno není přítomný, je přítomný o to víc.

Je zjevné, že luxus, jímž Cyril Bruna obklopí, je pro něho ve stínu smrti čímsi poněkud irelevantním. Bruno na to pohlíží s tichou ironií.

0
Vytisknout
4873

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2012