Nestávkoval jsem. Stávka byla vůči Dopravnímu podniku neférová

19. 6. 2011

Pracuji v současnosti jako řidič pražských tramvají, píše Jiří Moravčík. O tom, že současná poslední fáze globálního mafiánského kapitalismu žene celé lidstvo i tuto krásnou modrou planetu nejspíš už neodvratně ke zkáze, se na Britských listech píše prakticky denně a začíná to být jasné pomalu už i dětem školou povinným. Většina lidstva to tak zcela určitě nechce, ale recept na to, jak to zvrátit jaksi neexistuje. Případně pokud se náznaky nějakých takových receptů objeví, k jejich účinné realizaci je asi stejně tak daleko jako ze Země k nejbližší Mléčné dráze.

Když se vrátíme z vesmíru na náš malý český dvoreček, spatříme, že snaha o alespoň zpomalení devastace všeho, co nás obklopuje, probíhá každý den, jinak by přece lidský život ztratil už poslední zbytky svého smyslu. Taková snaha probíhá i při současném jednání sociálních partnerů s naší demokraticky zvolenou vládou na tzv tripartitě. Je to vlastně takový trojúhelník: vláda -- zástupci odborů -- zástupci zaměstnavatelů. Pouze jednomu z těchto tří účastníků -- zástupci odborů Jaroslavu Zavadilovi - při tomto jednání "bouchnou saze" (ne že by k tomu neměl tisíc a jeden důvod) a "zatroubí na trumpetu" - JDE SE STÁVKOVAT!

Fajn. Takže já se v tom okamžiku na svém pracovišti u svého zaměstnavatele, se kterým mám podepsanou pracovní smlouvu, ocitám v situaci, kdy mu mám říct: "Můj vážený zaměstnavateli, vůbec nic jsi mi neprovedl, vše, k čemu ses zavázal vůči mně plníš, já však přesto všechno přerušuji u Tebe na 24 hodin svoji práci. A navíc mi ještě můj vážený zaměstnavateli dovol, abych Ti do očí řekl, že to celé vůbec není namířeno proti Tobě, ale proti někomu úplně jinému (proti vládě a s trochou nadsázky proti "všem mocným tohoto světa")!"

No tak to je tedy opravdu pecka ! Kdybychom nežili v tom ke kolapsu se blížícím chaosu, ve kterém žijeme, tak by takový zaměstnavatel musel okamžitě říct : "No tak to můj drahý zaměstnanče, v tom případě nepatříš za řízení tramvaje, to patříš do psychiatrické léčebny v Bohnicích !" (O okamžitém odstoupení od pracovní smlouvy ze strany toho zaměstnavatele snad ani nemluvme.)

Například odbory dopravního podniku v Ostravě se ke stávkovému zatroubení na trumpetu Jaroslava Zavadila vůbec nepřipojily, (a tamní zaměstnance této firmy do takové skrz naskrz schizofrenické situace tedy nepostavily) řkouce, že "...před nedávnem se v Ostravě stávkovalo za zvýšení platů ..." (a to jsem si já bláhový myslel, že je jeden z hlavních smyslů existence odborů na pracovištích -- vybojovávat vůči zaměstnavateli ty nejlepší možné pracovní podmínky pro zaměstnance...) a že "... nebudou v krátké době podruhé poškozovat zaměstnavatele ani ostravskou cestující veřejnost..." .

Ejhle, to by pan JUDr. Petr Kužvart měl asi poslat své okupační stávkové hlídky do Ostravy, aby tam okupačně zajistil celý ostravský dopravní podnik a ne jenom nějaké procento řidičů -- individuí - , které potká v ulicích jak přehazují výhybky. Je přece stávka, tak mají být všichni ve vozovnách !

Je naprosto s podivem, že v pražském dopravním podniku se nenašel jediný odborář (ať už řadový či neřadový), který by nahlas -- tak, aby to bylo slyšet -- řekl: Heleďte, neměli bychom to přece jenom ještě zvážit? Nepoškodíme našeho zaměstnavatele takovou zbrklou akcí? A máme před sebou vyjednávání se zaměstnavatelem o kolektivní smlouvě na další období. Jaká asi bude naše výchozí vyjednávací pozice, když mu teď vrazíme takovouhle dýku do zad!?

Nejsem zaslepený ani hluchý a vnímám argumenty, že tou stávkou přece bojujeme i například za to, aby nebylo zrušeno daňové zvýhodnění na stravenky, protože pak už nám je ten zaměstnavatel nebude moct poskytovat. A za další věci tím bojujeme -- za zdravotní péči, za důchody, atd.

Ano, to jsou ale systémové věci. Jenže bojovat za systémové věci tak, že poškodím svého vlastního zaměstnavatele, který mi "dává chleba" ?! Co je to za neandrtálskou pseudologiku? Na to se asi bude muset jít trochu "od jiného lesa", nemyslíte?

Jako správný ateista děkuji Bohu, že přes ten bezbřehý šum, balast a manipulaci, které nás ze všech stran denně obklopují, mi dal zachovati si čistou hlavu a rozhodnouti se tak, jak jsem se rozhodl. Nestávkovat.

Míra marasmu, ve kterém se 22 let po pádu předchozího totalitního režimu ocitáme, začíná dosahovat takového stupně, že se raketově přibližujeme k okamžiku, kdy se opět budou "lámat dějiny". Jen s "drobným" rozdílem oproti minulosti. Vše nasvědčuje tomu, že tentokrát nepůjde o pohyb lokální ale o pohyb globální. A nebezpečí extremismu je vysoké...

0
Vytisknout
6484

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2011