Republika "n + 1"?

20. 6. 2011 / Karel Dolejší

V posledních dnech se intenzívně diskutuje o tom, co vlastně ve skutečnosti znamenala čtvrteční stávka. Na jedné straně se objevuje představa, že protest vlastně nepřinesl dohromady nic nového, na druhé naděje, že předznamenává radikální sociální změnu. Mezi zmíněnými názory se kromě toho umisťuje ještě přesvědčení, že stávka nějak uspíší parlamentní volby. Myslím, že všechny jmenované perspektivy jsou víceméně produktem toužebných přání příslušných subjektů, které si přejí buď, aby vše zůstalo při starém až do řádného termínu voleb, nebo revoluci, nebo dodržení zavedené politické procedury. Mám za to, že se věci patrně vyvinou ještě jinak...

Odbory ovšem nejsou pouhou prodlouženou rukou Lidového domu, jak se zjednodušeně domnívá řada příznivců pravice. Stávka tedy v podstatě signalizuje autentickou společenskou nespokojenost, a to nespokojenost akutní a sílící. Tento počátek otevřené nespokojenosti je stěží slučitelný s fungováním současného kabinetu s jeho neschopností, arogancí a prostořekostí až do příštího roku.

Toho jsou si dobře vědomi příznivci předčasných voleb. Domnívám se však, že i oni cosi přehlížejí: Totiž fakt, že reformu poparoubkovské ČSSD by mohl označit alespoň za polovičatou pouze fanatický optimista, a dále skutečnost, že součástí politické praxe, jež lidem vadí, jsou vedle stran vládní koalice nejen ČSSD, ale dokonce i KSČM. Sociální demokraté se leckde dál a rádi oposmluvně bratří s ODS, a pokud jde o korupci či různé problematické zakázky, ani komunisté se nijak významně neliší od všech ostatních stran.

Znamená to tedy, že nás čeká "revoluce"? Sotva. V krizových okamžicích bývá dobrým vodítkem předchozí historická zkušenost. A v roce 1989 Češi pouze opožděně následovali úspěšné příklady v blízkém zahraničí. Dnes však kolem nás žádné příklady skutečně úspěšných "revolucí" nevidět. Máme tu příklady masové lidové nespokojenosti, která si na elitě vynutila různě velké ústavní a institucionální změny - avšak elita přitom zůstala přinejmenším z největší části na dosavadních místech.

A tím se dostáváme k relativně banální představě, kterou lze také ještě podřadit pod (pro někoho) hrozivý výraz "změna režimu" - totiž k zásadním ústavním změnám, které by představovaly jakési nové zamíchání politických karet. Jako vodítko tu může posloužit osud čtvrté francouzské republiky (1946 - 1958), jejíž definitivní konec přineslo referendum. Změny byly svým způsobem masívní, avšak o revoluci nešlo (podle některých šlo na samém počátku změn o puč, později legitimizovaný).

Slabí premiéři čtvrté francouzské republiky nedokázali řešit problém dekolonizace; de Gaulle v křesle silného prezidenta se s ním pak už vypořádat dovedl. Podíváme-li se však na pokusy politickými reformami eliminovat rozbujelý klientelismus a korupci, patrně si nejprve ze všeho vzpomeneme na Itálii - a zde se reformami žádnou novou politickou funkci nebo instituci schopnou odstranit problém založit nepodařilo. Obecně vzato v oblasti korupce ani drakonické hony na čarodějnice prováděné osobami, jimž byly k tomu propůjčeny mimořádné pravomoce, často nevedou k úspěchu. Co tedy rozdíl mezi francouzským a italským příkladem indikuje?

Jestliže se nemýlím a čtvrteční stávka představuje definitivní konec polistopadových nadějí a počátek pomalého postupného procesu delegitimizace režimu, v jistý okamžik může pod tlakem zdola dojít k pokusu stávajících elit "jinak vymezit politické hřiště". Protože však všechny stávající parlamentní strany jsou organickou součástí problému, jenž by měl být právě na nátlak zdola odstraněn, a protože briskně vyřízená Kalouskova žaloba proti odborům ukazuje i nezávislost justice jako fikci, s největší pravděpodobností to dopadne podobně jako v Itálii - lidu se předhodí přímá volba prezidenta a pár dalších ústavních změn (jež by eventuelně mohly mít i charakter změny režimu), z nichž však žádná nedokáže odstranit nerozborné spojení politické třídy s průmyslovými lobbyisty a zbohatlickými kmotry. Privatizace veřejného prostoru a korupční chování politiků mezitím poběží vesele dál.

Kdyby měl ovšem vývoj v ČR dospět až k tomuto bodu - kdyby bylo dovoleno, aby došel až k tomuto bodu - raději bych se vzdal dalších prognóz...

0
Vytisknout
7444

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2011