Sto let Dušana Cveka aneb osvobodivé paradoxy jeho života

5. 6. 2026 / Boris Cvek

 

Každý, kdo mě blíže poznal na studentských kolejích, ví, že jsem o otci mluvil často. Bylo to zábavné a osvobozující. Kdo má otce, který vstává ve dvě ráno a kolem čtyř hodin ráno chodí do lesa na dlouhé procházky? Každý den. Dá se žít jinak než všichni ostatní, svébytně. Vyprávěním o otci jsem také mohl neutralizovat kdejaké mudrování starších rádců: víte, já mám otce, který je starší než vy, je lékař, básník a on žije takto.

Když mi bylo dvacet, měl otec sedmdesát a byl ještě v plné síle. Plicní lékař (pracoval do 80 let, zemřel v, bez dvou týdnů, 87 letech), jemuž ve dvacet tuberkulóza sebrala jednu plíci a který běžně kouřil v ordinaci. Neměl nejmenší pochybnost, že kouření zabíjí. Kouřit v přítomnosti dětí považoval za zločin. Ale měl takovou pragmatickou tezi, že do deseti cigaret denně to jde. Samozřejmě neexistuje bezpečný počet vykouřených cigaret, i když je pravda, že na počtu vykouřených cigaret velikost rizika jednoznačně závisí. A hodně záleží i na genech. Na otcově pracovišti, kde kouřil prakticky každý, zemřela na rakovinu plic v brzkém věku paní, která seděla v zakouřené sesterně, ačkoli věděla, že má obrovskou genetickou zátěž. Otec s kouřením přestal ze dne na den ve věku osmdesáti let.

Byl to do značné míry patriarchální (na skutečného patriarchu byl ale až dětsky spontánní a impulzivní, i když jeho postava a osobnost budily velký respekt) či machistický člověk, ale zároveň dělal každodenní nákupy potravin a vařil obědy. Byl podle mě na samé hraně či spíše za hranou alkoholismu, ale vyžadoval a zaručoval zároveň naprostou dochvilnost a spolehlivost. Ohledně dochvilnosti byl téměř fanatický. Jedl strašně moc zeleniny, protože mu chutnala. Jedl škvarky, protože mu chutnaly. Nesnášel sladké, takže jako dítě jsem mu rád nabízel oplatky a podobně: chtít se podělit s pocitem bezpečí, že nehrozí, že by vám ubylo!

Myslím, že nejdůležitější formativní událostí v jeho životě bylo zaměstnání lékaře ve vysoce prestižní a v zásadě tehdy ještě mentálně prvorepublikové, nebo dokonce uherské, léčebně pro pacienty s TBC Penzák v Tatrách někdy v době 1951-1958. Často mluvil o paní primářce, která zároveň hrála virtuózně na klavír a mluvila plynně několika jazyky. Nesnášela Rossiniho a milovala Wagnera. Byl velmi hrdý na své mistrovství v provádění bronchoskopie. A vyprávěl také o květnovém dnu, kdy pan docent dával své už uzdravené neteři, myslím osmnáctileté, poslední pneumotorax a omylem ji zabil (pustil vzduch do krve). Není jedno, co člověk dělá, co umí a zda to umí. Důraz na praktickou zkušenost a realismus byl u otce nesmlouvavý možná právě i díky jeho lékařské zkušenosti. Na druhou stranu vyprávěl s velkým, magickým gustem o tom, jak jeli s kolegou z Bratislavy z atestací vlakem a strašně se cestou opili, kolega pak při vystupování přistál na příšerně drahém kožichu, který koupil manželce, jež ho čekala na nádraží.

Většina pacientů v Penzáku na tuberkulózu zemřela a těžko si představit, co prožíval on sám jako mladík, když měl tuto smrtelnou nemoc, kterou přežil jakousi náhodou. Otci se však dostal jako bývalému pacientovi do ruky přes příbuzné v cizině nový lék. Chtěl ho vyzkoušet, ale zkušená paní primářka to mladé trdlo poučila: tuberkulóza nebude nikdy léčitelná! Z mého otce se později stal, není divu, velký přítel antibiotik, což lze vidět i na mých tetracyklinových zubech.

Jeho největší, celoživotní vášeň byly šachy. Byl třetí na mistrovství Slovenska (a mistr republiky v české házené). Šachy hrál až do posledních dní, byla to jedna z hlavních motivací, proč se v osmdesáti vrhnout do internetového prostředí. Nadšeně jako něco neuvěřitelného (ročník 1926!) mi hlásil: hraji s někým z Austrálie! Můj bratr, Robert, je šachový velmistr právě i díky otci. Mně osobně otcův zápal pro šachy tuto hru znechutil, přestal jsem s ní v patnácti. Všude doma jsme měli šachovnice, šachové časopisy, šachové hodiny. Jméno Boris mi bylo dáno k poctě Borise Spasského a bratr se jmenuje po Robertu Fischerovi.

Na druhou stranu je tu možná něco ještě důležitějšího než šachy: příroda, krajina, les. Pro otce chrám Boží. Centrum jeho emocionality, chápání krásy a vztahu ke světu. Na tom je založeno hodně jeho básní, na krajině v okolí Krnova. Tam jsme jezdili s rodiči jako malé děti na výlety. Magické vzpomínky.

Otec neměl žádný výchovný systém (díky Bohu). Byl dominantní, cholerický, občas nás bil (sám byl jako dítě hodně bit). Bylo to ale bití, za které se pak styděl. Bylo to bití jako projev bezvýchodnosti a slabosti. Že by někoho bil nebo se na někoho hněval z nějakého racionálního, promyšleného důvodu, to nepřicházelo v úvahu. Myslím, že prakticky nikdo, kdo ho znal blíže, ale vlastně i běžní pacienti, nepochyboval o jeho spontánní, hluboké, ba až dětsky naivní dobrotě. Na druhou stranu do hospody chodil výlučně hrát karty nebo šachy, ne „žvanit“. Nebylo snad ani myslitelné, že by šel do hospody si povídat. Naopak si denně povídal s mou matkou.

Otec byl básník, ale nikdy mi své básně nedal číst (samozřejmě jsem si je přečetl sám a vydal jsem bilanční shrnutí jeho díla ve svém literárním časopise) ani mě nevedl k poezii. Prakticky nikdy jsme se o poezii nebo literatuře nebavili. Ale oba jsme měli rádi třeba starou čínskou poezii (resp. její verzi v podání B. Mathesia, zejména Tři kumpáni jsou naprostým vrcholem!) nebo Tristrana Corbiéra (Žluté lásky). Vzpomínám si, že jednou mě pohoršil, když dával Karla Čapka na úroveň Goetha. On to jen tak nahodil. Nemyslím, že by byť jen chtěl rozumět literární kritice nebo filozofii. V každém případě v době, kdy jsem propadl šílenému hltání klasické literatury a filozofie, to neviděl jako problém, spíše naopak. A pak četl můj literární časopis Téma nebo mé články v Britských listech. V Britských listech jej neomylně zaujalo srovnání, kdo má jakou čtenost, a zda vyhrávám!

Tím byl posedlý: srovnáváním, v šachu, hudbě, síle zvířat, v čemkoli, kde se trochu orientoval (což kupodivu neplatilo pro přírodní vědu): kdo je větší, silnější, lepší; co kdyby se rvali kodiak a lední medvěd, kdo by vyhrál? Jeho víra ve vynikání a genialitu byla neotřesitelná a jako asi dvanáctiletému klukovi mi kupoval pravidelně sešity ze série Přemožitelé času, čímž mě ovlivnil možná vůbec nejvíce. Ti velcí vědci a umělci, to byli pro mě největší hrdinové, naprosté vzory. Ne že bych se jim chtěl vyrovnat, to vůbec ne, ale to, že tohle bylo možné, že takoví lidé žili a tohle udělali, dávalo mému životu největší smysl, nejpevnější půdu pod nohama. Jestli tohle je možné, pak existuje naděje a smysl života – tak nějak jsem to tehdy v hloubi duše cítil. Řekl bych, že nejdůležitější pomoc talentovaným lidem je skutečně v talent věřit, skutečně jim ho ukazovat na géniích minulých dob. Myslím, že v talent dnes ve skutečnosti nevěří skoro nikdo, i když o něm mnozí rádi mluví. Talent je chápán jako něco podle gusta těch, kdo talent údajně chtějí. A to není talent, to je konformita.

Otec sám na gymnáziu – za Protektorátu – téměř propadal. To jsem se dozvěděl až později, protože během mojí školní docházky jeho první otázka, když jsem se vrátil ze školy, vždy směřovala na známky. Inu, byl jsem premiant, ale i tak z toho bylo bolení břicha. Bylo to stresující. Jak jsem mu později záviděl jeho gymnaziální bohémský život kašlající na známky! Na druhou stranu medicínu vystudoval s červeným diplomem, aniž by chodil na přednášky (ty byly po válce ostatně narvané studenty, takže tam ani nebylo místo).

Řekl mi jednou (myslím na konci mojí povinné školní docházky) v autobuse, že nejsem na to, abych dělal rukama, ale měl bych se živit hlavou. Měl pravdu, rozhodně v kontextu doby a rodiny. Moje posedlost chemií šla ovšem zcela mimo něj a dokonce to je obor, kde jsou potřeba i ty ruce. Ačkoli si rád dával s jinými páku a zakládal si na své síle a kondici, nejvíce si vážil inteligence. Obdivuhodný muž nebyl pro něj silák a svalnatec, ale člověk inteligentní. Ideálně vynikající šachista. Ten jeho obdiv k inteligenci měl podle mě ovšem dva póly: šachy a praktický život, což se často ne úplně slučuje. Inteligence se podle něj ukazovala v realitě. Nikdy by nepochopil, že někdo může inteligenci vidět v čísle IQ nebo v nějakém testu na papíře. To by považoval za naprosté popření bazální inteligence. Inteligence se pozná jen v reálné situaci. Třeba vynikající partií šachu. Hic Rhodus, his salta! Tak by se dalo shrnout celé jeho vidění inteligence a schopností vůbec. Není špatné realisticky uznat meze svých schopností, špatné je hrát si na to, co nejsem.   

Otec nesnášel obřady, opravdu neovladatelně. Nikdy nekoupil žádný dárek na Vánoce, i když smaženého kapra se salátem dělal, to zase ano. Dokonce i na televizní obrazovku, kde bylo někdy vidět mši nebo jiný obřad, reagoval podrážděně. Na mé promoci kamarádovi sděloval do ucha sprostý text při Gaudeamus igitur. Bylo to silnější než on, alergická reakce na to, co vnímal jako pokrytectví, šaškárnu. Když občas přišla řeč na pohřeb, říkal: hoďte mě na hnůj. A taky: starejte se o živé, ne o mrtvé (to je vlastně v evangeliu). Byl ateista, ale pověrčivý.

Jako ateista mě jednoznačně pokáral, když jsem někdy ve 14 letech sebejistě prohlásil, že Bůh není. Nevěřil v něj, ale věc to byla otevřená. Ale o takových věcech jsme se běžně nebavili. Otec byl racionální lékař, který zbledl, když byl pátek třináctého. Pověry byly každodenní součástí našeho života. Vzpomněli jste si kousek od domova v autě, že jste zapomněli doma něco důležitého? Ne, vrátit se nelze, to by bylo špatné znamení! Pavouka není možné zabít! Čáp znamená štěstí! Pavouky miloval i proto, že nenáviděl mouchy.

Jeho chrámem, kde mluvil s Bohem, ve kterého nevěřil, byl les. Les brzy ráno, kdy byla ještě tma, nebo svítalo. Rád říkal: tak rád bych tam potkal nějaké strašidlo nebo ducha! Byl v tom výsměch i vážná touha po něčem nad-materiálním. Každý den byl asi dvě hodiny v lese. Když nebyl v hospodě, chodil spát kolem 16 hodin odpoledne, i dříve. A pak musel být klid, což bylo asi to nejvíce tísnivé na soužití s ním. Spánkem byl posedlý, nešlo mu to, nejspíše to byl abstinenční příznak. Opilý spal krásně. Na druhou stranu jsme díky jeho brzkému odchodu na lůžko měli dost prostoru využít počítač Commodore 64 na hraní her – jinak se nám do toho pořád pletl. Rád jezdil na počítači formule.

To bylo v roce 1987, na jaře, kdy se otec rozhodl za tehdy asi dva své měsíční platy koupit Commodore 64. A to je další paradox: on byl velmi šetřivý člověk. Ale jakmile šlo o nové auto, počítač, tak se vše šlo stranou. V této souvislosti nelze nezmínit Sandokana. AI mi říká, že poprvé běžel v televizi u nás v roce 1983. To by tak odpovídalo, bylo mi sedm let.

Na Sandokana jsme se my děti a otec samozřejmě dívali. Díval se s námi běžně na dětské pořady. Ještě v době, kdy jsem dětským pořadům už odrůstal, nás volal k televizi, když začalo Studio kamarád. Často se bytem rozléhalo jeho záměrně groteskní, zkomolené volání: Pochádcha (čili volání, že začíná pohádka)! Díval se vždy s námi, hlavně měl rád Pampaliniho (našemu psovi mimo jiné říkal slavný lovec Pampalini). Ale zpět k Sandokanovi: jednou se nám pokazila televize v tom roce 1983 a otec hned běžel na náměstí koupit novou, byť malou a černobílou, abychom se mohli dívat (tu jsme pak využili pro zapojení Commodore). Samozřejmě dělal to i kvůli sobě. Jak by mohl odolat Sandokanovi!

Kromě pohádek otec rád sledoval filmy pro pamětníky – díky jeho nakažlivému nadšení jsem se naučil milovat zejména Vlastu Buriana – a fanaticky byl věrný sportovním přenosům všeho druhu. Dokázal se dívat i na kolovou! A jíst přitom jablka nebo ořechy. Někdy dokonce šel spát i později kvůli fotbalu!

V čem byl mezi mnou a otcem asi největší nesoulad, byla jeho dlouholetá, formující, neotřesitelná zkušenost spoléhání se na známosti. V tomto byl velmi společenský. Myslím, že ostatně právě kvůli známosti s vlivným redaktorem (Miroslav Rafaj) publikoval za normalizace své básně v nakladatelství Profil. Samozřejmě za to měl honoráře, to je pravda. Často byla v jeho spoléhání se na známosti cítit bezmoc a poníženost. Pro mě byl problém hlavně v tom, že on nevěřil, hluboce, neovladatelně, ve společenské instituce. A myslím, že to byla tradice sahající až do první republiky. Odpor k právníkům, bankám, politice. Poslancům rád říkal posranci.

A přitom to byl ryzí demokrat touhou po svobodě, poctivosti, praktické orientaci lidského soužití. První republiku miloval, idealizoval si ji ve vzpomínkách na dětství. V tom byl opakem svého tchána Leopolda (1917, moje matka se narodila 1946), se kterým v pro mě vždy překvapivém klidu – otec byl totiž většinou nervózní a impulzivní – a souznění často diskutoval. Děda Leopold vzpomínal v souvislosti s první republikou spíše na bídu.

Systém známostí a zabydlenost v průměrnosti běžného života mi u otce tak nějak splývaly s Karlem Čapkem (já stavěl na attické tragédii a Nietzschem), českou malostí a dokonce přímo s pragmatismem. Byl to asi hlavní důvod, proč jsem se pragmatismu jako filozofii dlouho vyhýbal. To změnil až Jaroslav Peregrin, když mi řekl na začátku doktorátu, který jsem u něj dělal z filozofie, že moje myšlenky jsou hodně blízké Rortyho filozofii.

To, že jsem později našel odvahu napsat světovým autoritám ve svém profesi biomedicínského výzkumu, které o mně nikdy neslyšely a které při zběžném podívání do databází musely vidět, že jsem úplná nula, souviselo hodně s tím, že jsem si chtěl dokázat, že skutečnou hodnotu lze prokázat a potvrdit bez známostí, na základě věci samé. Bytostně ten systém známostí nenávidím. Ale tak či tak mě okolnosti občas donutí ho využít. Je to strašné.

Otec měl obrovskou, až idealizující úctu k prostým lidem. Na druhou stranu nežil jejich život, žil život městský, nezávislý, bohémský. V Krnově byl součástí umělecké, bohémské společnosti, mezi jeho blízké přátele patřili zejména malíři Vladivoj Jindřich, Zdeněk Máčel a Svatoslav Böhm. Zakládal si ovšem na tom, že je prostý člověk a fyzická bytost. Rád v soukromí nahlas říhal. Láska k jídlu, životu, otevřenost požitkům a prožitkům byla bytostná, hluboká samozřejmost. Absolutní absence moralizování taky. Občas z něj sršelo vulgárními slovy vyjádřené rozhořčení, vždy spojené s konkrétním emocionálním hnutím, vlna na moři.

Nemohu nezmínit ještě jednu paradoxní stránku svého otce. Odsun sudetských Němců a vůbec válku vnímal jasně protiněmecky. Často vzpomínal s neskrývanými sympatiemi na sovětský štáb u nich v domě v Holešově. Na druhou stranu někdy na začátku 90. let se setkal s potomky sudetských Němců, kteří vlastnili kdysi náš dům (tehdy jsme tam bydleli jako nájemníci, náš se stal až mnohem později). Otec jako lékař měl před domem zaparkovanou rezavou dacii a jeho kolegové z Bavorska, také lékaři, přijeli v luxusních autech. Když se s nimi zdvořile pobavil svou protektorátní němčinou, zeptal se jich vesele a ukázal na ta auta: a nejste nakonec rádi, že vás vyhnali?

Uzavřu jednou z mnoha groteskních historek – a vlastně ani nevím, nakolik je pravdivá, tak často jsem ji kdysi vyprávěl, že si pamatuji samo vyprávění, ne jeho zdroj. Otec nechodil v noci v lese po cestách, ale prodíral se křížem krážem křovím, maliním atd. Samozřejmě kdyby potkal medvěda, zabije ho jednou ranou (rád si dělal sám ze sebe legraci). Aby mohl chodit v takovém terénu, potřeboval baterku. Ale protože by šetřivý na těch správných místech (tedy ne na autech nebo počítači nebo alkoholu), svítil jen občas. A tak se mu jednou stalo, že spadl do nějakého výmolu a přišel domů potlučený. Jinak jsme ale o něj nemuseli mít nikdy strach (jednou zabloudil a zachránili ho v nedaleké léčebně pro alkoholiky někdy v šest ráno). Otec život miloval a měl krásný život, mimořádně krásný.

Vrátím se ještě úplně na začátek. Proč jsem vlastně nikdy nechtěl a nechci psát o svém otci? Protože je to vyznání lásky.