Hitler a německá společnost od Stalingradu k operaci Overlord

24. 6. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 11 minut

Pokračuji ve čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha.

V roce 1942 byl Sovětský svaz schopen bez pomoci západních mocností zbrojit tak masivně, že předběhl Třetí říši. Hitler i jeho armáda ale věřili tomu, že Sovětský svaz je na pokraji kolapsu, po stránce lidí i materiálu. Je otázka, nakolik to byla víra upřímná. Hitlerova radost nad Rommelovými úspěchy v Africe, spojená se sny o obsazení Suezského průplavu, netrvala dlouho. V červenci Rommel narazil u El Alameinu. Když Rommel nedokázal běh událostí zvrátit, Hitler se rozhodl preventivně okupovat vichystický zbytek Francie.

 

Podobně triumfální postup nacistické armády při dobývání Krymu neměl dlouhého trvání. Hitler měl naspěch, bál se otevření západní fronty. A zřejmě právě pod tímto tlakem udělal fatální chybu. Nechal rozdělit jižní armády na dvě části: jedna měla dobýt Stalingrad, druhá měla dobýt sovětská ropná pole pod Kavkazem. Stalin v té době rozhodl, že ustupovat už se nebude, navíc Rudá armáda našla nový, flexibilnější způsob boje.

Výsledkem byla bitva o každý dům a ulici ve Stalingradu. Hitler odmítl ustupovat a německé veřejnosti i spojencům sliboval, že Stalingrad je už fakticky dobytý, prý každou chvíli padne. To se ale nedělo. Podle Führera celé sovětské tažení troskotalo na selhání armádních špiček, se kterými měl právě v době bitvy o Stalingrad největší konflikty. Někteří generálové, jako třeba Halder, se už neudrželi a s Hitlerem se přeli. Hitler ovšem odvolával i ty, kteří se s ním nepřeli. Naději vkládal naopak zejména do generála Pauluse, který velel nacistickým vojskům u Stalingradu. Znamenalo to, že od Pauluse čekal fanatické odhodlání za každou cenu bojovat. V tom se ale spletl, byť Paulusova rétorika byla vůči Führerovi servilní.

Paulus žádal o povolení probít se zpět z obklíčení, do kterého jej uzavřela překvapivá sovětská ofenzíva, jenže Hitler o ničem takovém nechtěl slyšet. Göring Führera ujišťoval o možnosti zásobování Paulusovy armády letecky a Manstein (čerstvě povýšený do maršálské hodnosti za zásluhu postup na Krymu) za tohoto předpokladu Hitlerovo rozhodnutí podporoval. Fakticky ale byli Paulusovi vojáci ponecháni napospas hladu, zimě a nedostatku zbraní. Vůbec je ohromující, jak Göringova Luftwaffe selhávala snad ve všem, např. Hitler ji vinil z nedostatečné obrany Německa proti náletům. Paulus se na konci ledna 1943 k Hitlerovu pohoršení Sovětům vzdal. Hitler očekával, že místo toho zastřelí sám sebe.

Podle Ullricha Stalingrad jen ukázal to, co bylo jasné už na podzim 1941, totiž že nacisté Sovětský svaz dobýt nemohou a jimi rozpoutané válka se Stalinem skončí pro ně špatně. Následky porážky u Stalingradu byly ovšem dalekosáhlé. Mussolini navrhoval mírová jednání. Hitler ale věděl, že už není cesta zpět. Zhoršil se jeho fyzický i psychický stav. Vinu házel mimo jiné i na nacistické spojence, což zhoršilo jejich vztahy s Třetí říší. Na druhou stranu sovětskou frontu se podařilo stabilizovat a také v Říši samotné měli lidé hodně daleko k tomu, aby nad Hitlerem lámali hůl. Jakou ostatně měli alternativu? Vztah k Hitlerovi byl tím nejtrvalejším stabilizujícím faktorem nacistického režimu.

Hitler se po Stalingradu do značné míry stáhl z veřejného života. Iniciativu směrem k vedení totální války se pokusil převzít Goebbels, což ale vedlo Hitlera k tomu, že posílil pozice svého poskoka a Goebbelsova konkurenta Bormanna. Kromě toho Goebbels narazil se u německé společnosti. Lze to ilustrovat na dvou příkladech: zapojení žen do práce a zavírání podniků. Ženy byly většinou dobře zabezpečené, zejména ženy vojáků, navíc nacistická ideologie ženu vnímala jako ploditelku dětí, nikoli jako dělnici. A zavírání podniků bylo vnímáno zase jako bolševismus, tedy poškozování zájmů drobných lidí ve prospěch vládnoucí věrchušky.

Režim se snažil držet ekonomickou úroveň kořistěním na dobytých územích. Například mezi březnem a červencem 1942 převezlo do Německa 45 nákladních lodí více než 27 tisíc tun majetku uloupeného nizozemským židům. Na východě docházelo k rozsáhlému loupení potravin a nucení místních lidí, kteří byli často chytáni jako zvěř, k otrocké práci v Říši.

Ani to však nezabránilo tomu, aby Němci pocítili hlad a nedostatek. V kontrastu k tomu si věrchuška režimu žila v luxusu rozsáhlé korupce a klientelismu, přičemž běžní lidé o tom dobře věděli. Černý trh jen kvetl. Když došlo k odhalení jedné takové sítě, ukázalo se, že jsou do toho zapleteny špičky režimu, takže Hitler poručil zamést to pod koberec. K lepšímu ovládnutí nálad mezi lidmi Hitler a Goebbels stále více sázeli na teror. V srpnu 1942 vyměnil Führer ministra spravedlnosti a z justice se stala do značné míry vraždící mašinérie. Jestliže v roce 1940 bylo popraveno 926 lidí, v roce 1943 to bylo už 5336. Němci na to reagovali často stahováním se do soukromého života.

Ullrich tvrdí, že mezi Němci byla v době stále tvrději doléhajících britských náletů rozšířená představa, že jde o trest za nacistický přístup k židům. Režim přitom chtěl, aby si lidé mysleli, že se udělaly takové věci, že není cesty zpátky. Stejně tak je doložené, že postoj běžných Němců k lidem nuceně nasazeným v Říši z jiných zemí mohl být empatický, i když jim v tom měla bránit rasová nauka nacismu (za sblížení s Němkou byl pro tyto lidi trest smrti).

Hitler vkládal naděje, kterým ale sám už nevěřil, do ofenzívy v létě 1943, v níž nacisté čelili sovětské přesile a v níž Sověti navzdory tomu uspěli hlavně kvůli bezohlednému přístupu Stalina k životu vlastních vojáků. Hitler nakonec ofenzívu ukončil a musel se smířit s už fakticky nezadržitelným ústupem.

Ještě horší byla pro Hitlera ale situace v Itálii. Spojenci se dostali až na Sicílii a italský král na podnět sjezdu fašistické strany zbavil Mussoliniho moci. Hitler na to reagoval okupací Itálie a i přes rétoriku o blízkém spojenectví obou národů došlo k odzbrojení italské armády a italští vojáci byli posílání na nucené práce do Říše. Došlo i k masakrování italských vojáků. Mussolini byl už jen troska, stal se loutkou ve Führerových rukou.

Je fakt, že vítězství v Itálii na čas pozvedlo morálku německého obyvatelstva, které bylo vystaveno zničujícím náletům. Goebbels na postižená místa jezdil a snažil se držet morálku, jenže třeba v Hamburku po obrovském náletu v roce 1943 lidé strhávali nacistické odznaky ze svých šatů. Přes Goebbelsovo naléhání Hitler do postižených měst necestoval. Neměl na to asi žaludek. Podobně zrušil pravidelné stolování s důstojníky. Ty ovšem k tomu stále více nenávidět a vinil z neúspěchu války.

Určitou naději pro režim bylo objevení katyňského masakru. Cílem bylo využít toho ve dvojím ohledu. Předně mělo dojít k rozeštvání anglosaských spojenců se Sovětským svazem. Churchill ovšem ihned ujistil sovětského velvyslance Majského, že ať je to s Katyní jakkoli, Británie zůstává věrným spojencem Sovětů. Ani druhá snaha nevyšla. Lidé měli chápat Katyň jako důkaz o zločinnosti židů, místo toho ve veřejnosti docházelo k pochybnostem, zda Říše může Sovětům něco vyčítat, když se chová podobně.

Nacisté prohráli také ponorkovou válku v Atlantiku, takže americké konvoje mohly masivně dovážet pomoc do Británie a SSSR. Bylo stále jasnější, že definitivní prohra je nevyhnutelná. Hitler dokonce na nátlak svého okolí, včetně Goebbelse, připouštěl jednání o míru se SSSR, ale jenom v případě, že Říše dokáže zvrátit situaci na frontě. Ve skutečnosti věděl dobře, že všechny mosty jsou spálené. O to více předstíral optimismus a víru v to, že fanatické pojetí války přivede Říši k vítězství. Toto napětí mezi vnitřní jistotou o konci a prohře a vnějším optimismem mělo na Hitlera asi devastující vliv. Někdy v této době dostává první injekce na tišení bolesti a zlepšení nálady.

Hitler v této situaci začal obdivovat Stalina za jeho čistky v armádě a ideologickou výchovu, kterou v ní zavedl. Armáda měla fanaticky poslouchat svého vrchního velitele, kterým byl Führer sám. Když maršál Manstein po Stalingradu navrhoval, aby armáda měla jedno profesionální vedení, byl vyhozen. Fakticky už nepřekonatelný odpor, který Hitler cítil k vedení armády, se pokusil zmírnit Goebbels spektakulární akcí, v níž vysocí důstojníci vyjádřili svou věrnost svému Führerovi. Ale ani to nepomohlo. A zatímco se sovětská vojska valila na západ jako nezadržitelná lavina, Führer vkládal naději do spojeneckého vylodění ve Francii. Vykládal to takto: zničíme je a pak budeme moci všechny síly vrhnout proti Sovětům. Mezitím nechal okupovat Maďarsko a „očistit“ zemi od židů. Stále se chlubil tím, jaké má nehynoucí zásluhy za toto „čistění“ Evropy.

V souvislosti s výstavbou Atlantického valu proti spojenecké invazi se prohlašoval za největšího stavitele obranného valu v dějinách. Nicméně dopadlo to, jak je všeobecně známo. Spojencům se podařilo utajit skutečné místo vylodění a nacisté utrpěli takový debakl, že sám Rommel radil fanaticky neústupnému Hitlerovi, aby jednal o míru. Stejně byly zklamány Hitlerovy naděje v zázračné zbraně V1 a V2, kterými chtěl zničit Londýn. Spojenci mezitím postoupili také v Itálii. Řím byl první evropskou metropolí osvobozenou od nacistů. Stalo se tak 4. června 1944.

Rád bych na závěr zdůraznil jednu věc. Hitler se zároveň mohl před útokem na Stalingrad bát otevření západní fronty a zároveň po Stalingradu a neúspěchu poslední ofenzívy v létě 1943 mohl vkládat naděje v otevření západní fronty. Nejde o to, zda je to logické, zda je to realistické, jde o to, že takto prostě psychologicky hledal únik před realitou. Nejprve mu západní fronta umožnila plně se ponořit do bláhového snu o dobývání Stalingradu, ropných polí u Kaspického moře, ba Iráku, pak mu zase umožnila snít stejně bláhový sen o napření všech sil proti Sovětům. Zřejmě ani jednomu sám ve skutečnosti nevěřil, ale o to více to chtěl, o to více chtěl, aby se to stalo.











1
Vytisknout
2623

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2024