Úpadek Ruska dává Gorbačovovi zapravdu

24. 5. 2023

čas čtení 10 minut
Zatímco Rusko zabředlo do války na Ukrajině, Čína vyplňuje vakuum v oblastech, kde vliv a moc Moskvy slábnou, upozorňuje Francesco Sisci.

Starým ruským šachovým mistrům je tato situace dobře známá. Je to zugzwang: Když jakýkoli krok jen zhorší situaci hráče. Tady to může být štěstím pro Čínu. Existuje několik ponaučení, která si Peking může vzít z ruských nesnází.

Summit pěti bývalých sovětských středoasijských republik (Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Turkmenistánu) v Si-anu naznačuje, že Čína chce do regionu vstoupit, neboť cítí, že Rusko v této oblasti ztrácí vliv.

Peking se zjevně obává mocenského vakua ve střední Asii, které je klíčové pro jeho iniciativu Pás a stezka. Moskva je pohlcena válkou na Ukrajině a v zemi by mohla vypuknout politická krize.

Před třiceti lety, s pádem Sovětského svazu, Čína viděla, jak se středoasijské republiky stávají nezávislými a stále nestabilnějšími. Přesto ze strachu, že by Čína naštvala Rusko, nepodnikla žádné kroky ve snaze stabilizovat situaci. Pak se do věci vložili další političtí aktéři, včetně Spojených států, k velké nelibosti Ruska a Číny. Nyní se tomu chce Čína vyhnout a zabránit tomu.

Čínský prezident Si Ťin-pching 19. května představil ambiciózní a komplexní návrh na pomoc vnitrozemské Střední Asii v jejím rozvoji – od budování infrastrukturních sítí po podporu obchodu – a zároveň se hodlá vyhnout "vnějšímu vměšování".

Není jasné, zda by Indie, Rusko, Írán nebo jen Spojené státy měly být považovány za "vnější vměšování". V lednu 2022, krátce před ukrajinskou invazí, Rusko podpořilo převrat v Kazachstánu a někteří vůdci Kazachů běželi do Pekingu pro pomoc.

Peking nabídl vytvoření synergických rozvojových strategií s pěti středoasijskými zeměmi. "Svět potřebuje Střední Asii, která je stabilní, prosperující, harmonická a dobře propojená," řekl Si.

Zároveň by se země měly společně postavit proti "vnějšímu vměšování" do vnitřních záležitostí regionálních států a pokusům podnítit "barevné revoluce", protesty podporované Spojenými státy.

Měly by také zachovat nulovou toleranci vůči terorismu, separatismu a extremismu, řekl Si. Připomněl pěti zemím dřívější podporu protipekingských aktivit v západním čínském regionu Sin-ťiang, obývaném Ujgury, turkickou menšinou blízkou obyvatelstvu čtyř z pěti republik.

"Čína je připravena pomoci středoasijským zemím zlepšit jejich vymáhání práva, bezpečnost a budování obranných schopností," dodal Si.

Není jasné, jak velkou reálnou odezvu bude mít tento návrh. Republiky se chtějí připojit k ekonomickému motoru Číny a spojit se s jejími východními přístavy. Místní lidé se však také obávají všudypřítomného čínského pronikání do ekonomiky a jsou znepokojeni nedávnými rozsáhlými zásahy proti Ujgurům v Sin-ťiangu.

V každém případě pět zemí v současné době pokračuje v plánu a v budoucnu by Čína mohla odstranit řadu zjevných překážek svých aktivit v republikách, pokud bude jim věnovat značnou pozornost.

Rusko pryč z Asie?

V každém případě čínský krok signalizuje ruskou ztrátu moci v regionu a mohl by ji ve skutečnosti urychlit. Navazuje na další významný ústupek. Peking oznámil, že Rusko poprvé ustupuje čínskému využití přístavu Vladivostok.

Je to průlom pro vnitrozemské severozápadní provincie Ťi-lin a Chej-lung-ťiang. Ačkoli podrobnosti jsou stále nejasné, dohoda vystavuje Vladivostok tomu, že bude de facto pohlcen Čínou.

Ruské město má pouze 600 000 obyvatel, ve srovnání s asi 100 miliony Číňanů, kteří se tlačí přes hranici. Navíc by čínská ekonomická velmoc mohla snadno převálcovat jakoukoli obchodní aktivitu, kterou Rusové ve městě mají, jakmile se otevřou brány.

Čínský severovýchod, dříve Mandžusko, který v zemi asi 40 let ekonomicky zaostával, zažil v uplynulém roce boom, poháněný ruskou poptávkou po levných průmyslových produktech, které již nejsou od začátku války dostupné prostřednictvím západních vývozců.

Otevření Vladivostoku by mohlo změnit ekonomiku regionu, ale de facto by způsobilo zmenšení místního politického vlivu Moskvy. Již mnoho Rusů ze Sibiře tráví dovolenou v Hai-nanu a obchoduje v Šanghaji. Tento trend by se jen zrychlil.

Jde o scénář, kterému se Rusko snažilo vyhnout více než sto let. Během této doby Rusko zřejmě věřilo, že klíčem k dlouhodobé kontrole Vladivostoku je izolovat město od sousedního drtivého čínského prostředí. Nyní Moskva porušuje své sto let staré sliby.

Rusko tak zjevně činí proto, že potřebuje čínskou pomoc, aby přežilo válku. Pro Čínu to také vytváří precedens. Ať už se s Ruskem v budoucnu stane cokoli, jakmile bude Vladivostok spojen se svým čínským dvorkem, bude těžší zabouchnout brány.

Stručně řečeno, Rusko se vzdává Sibiře, aby získalo čínskou podporu pro válku na Západě - a protože je těžké udržet si Dálný východ, zatímco je zaměstnáno konfliktem jinde.

Ztráta Východu i Západu

Mezitím Rusko nevyhrává ani na Západě. Tři hlavní cíle ukrajinské války (ovládnutí Kyjiva, rozdělení EU a vytlačení USA z Evropy) nebyly dosaženy.

Bývalí spojenci unikají z ruského medvědího objetí. Bělorusko odepřelo Rusku své základny pro zimní ofenzívu; jeho prezident Alexandr Lukašenko je údajně nemocný a neobjevil se na veřejnosti asi tři týdny. Moldavsko ustupuje svého spojenectví s Ruskem a další věrný ruský spojenec, Arménie, se obrací na západní mocnosti, které si nejsou jisty budoucí ruskou mocí.

Mezitím se válka na Ukrajině neposouvá kupředu. Po pěti měsících ofenzívy a v předvečer ukrajinské protiofenzívy Moskva nedobyla ani město Bachmut. Mezi ruskou armádou a skupinou Wagner, žoldnéřskými kontraktory, kteří stojí v čele nedávných útoků, se prohlubují trhliny. Záhadné teroristické útoky zabily dva prominentní proválečné "influencery" (Taťánu Duginovou a Vladlena Tatarského) a navíc se bizarní dron pokusil zasáhnout jednu z kopulí Kremlu.

Stručně řečeno, Rusko prohrává na Východě i na Západě a žádný skutečný obrat není v dohledu. Ruský prezident Vladimir Putin ve své ukrajinské hře selhal, ale obecněji řečeno, jeho způsob rozvoje byl neúspěšný. Po ruské finanční krizi v roce 1998 moskevské elity postupně začaly přesvědčovat samy sebe, že západní kapitalismus není ruský šálek čaje.

Nemohli se vrátit k neúspěšnému sovětskému socialismu, a tak se vrátili do carských časů. Společnost se začala organizovat jako tehdy. Objevil se nový car, Putin, s existenčním poutem k obnovené ruské pravoslavné církvi v čele s patriarchou Kirillem.

Už neexistovala třída starých aristokratů vlastnících půdu, kteří monopolizovali ekonomiku, ale vznikla třída nových oligarchů monopolizujících průmysl a zdroje. To vše bylo zajištěno bohatým vývozem ropy a plynu a mohutným jaderným arzenálem. To vše nahradilo někdejší masivní vývoz carského obilí a neporazitelnou armádu.

Tento vzorec byl dobře usazený v kostech ruského lidu a snadněji použitelný než záhadné způsoby mezinárodního kapitálu, který házel s ruskou ekonomikou ze strany na stranu.

Carský model implikoval národní hrdost 19. století vymezující se nejprve proti čečenskému povstání, pak proti všem ostatním nepřátelům na hranicích, skutečným nebo domnělým.

Nacionalismus byl levnou kompenzací pro chudé Rusy odříznuté od enormního bohatství moskevského dvora. Byla to spíše národní hrdost než přístup k bezpečnosti střední třídy, nedosažitelný bez řádného tržního hospodářství.

Šlo o pomalý pokles, který časem nabral na rychlosti a byl také zajištěn americkými pokusy usmířit si Rusko a získat jeho podporu proti americkému strategickému nepříteli, Číně. Trvala snad do té doby, než cena za appeasement převýšila jeho možné výhody invazí na Ukrajinu.

Současné západní i východní selhání Ruska jsou selháním neocarského modelu a neschopností přizpůsobit se plnohodnotné tržní ekonomice. Je-li tomu tak, volá to po přehodnocení celé ruské zkušenosti z roku 1990. Gorbačov a Jelcin nezpůsobili pád SSSR; snažili se zachránit, co bylo možné v zemi, která se rozpadala.

Udělaly USA a Západ dost? Ublížili ruské hrdosti? Možná ano, možná ne. USA a Západ skutečně pro Rusko něco udělaly. Investovali, poslali pomoc Rusku a podpořili přesun ukrajinského a kazašského jaderného arzenálu do Ruska. Ruská invaze a možná i nedávný summit v Si-anu by bez tohoto kroku nebyly možné.

Gorbačovova pomsta

Při zpětném pohledu, kdyby se po ruské krizi v roce 1998 Moskva neodchýlila od svých starých zvyků, neskončila by v této slepé uličce. Byla by to někde jinde.

Historie není videohra, kde by člověk mohl začít znovu a existovaly určité vývojové vzorce. "Kdyby" a "ale" netvoří dějiny, jak řekl Croce. Přesto se po zničujícím čtvrtstoletí člověk nemůže ubránit dojmu, že se mnoho věcí pokazilo ne kvůli Gorbačovovi a Jelcinovi, ale kvůli Putinovi. I když je pochopitelné, že po krizi v roce 1998 si ruské elity oblíbily osvědčený carský model spíše než nový, nevyzkoušený západní.

Jsou zde dvě různé lekce. Pro Rusko možná nastal čas omezit ztráty. Čím déle bude trvat válka, tím více bude Putinovo Rusko vyřízené.

Pro Peking je to jiné. Díky ruské krizi nejenže může Peking proniknout do střední Asie a obklíčit Vladivostok a východní Sibiř, ale co je nejdůležitější, na klíčové křižovatce svých dějin by se mohl vyhnout pádu do toho, co je zjevně Putinovou pastí.

Je načase, aby se Čína vrátila k imperiálním strukturám, nebo zdvojnásobila otevírání se? Odpověď nemusí být nejpříjemnější a nejpohodlnější, ale musí být nejpravdivější.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8239

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2023