"Kolektivní Západ" to s Ukrajinou - a se svou budoucností - stále myslí sotva napůl vážně

1. 6. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
Fialovu kabinetu stačí tvářit se jako největší přítel Kyjeva, ale přitom dál platit ruskou agresi proti němu.

"Dějiny selhání ve válce je téměř vždy možno shrnout do dvou slov: ‘Příliš pozdě.’ Příliš pozdě při chápání smrtícího záměru potenciálního nepřítele. Příliš pozdě při uvědomění si smrtelného nebezpečí. Příliš pozdě v připravenosti. Příliš pozdě při spojení všech možných sil k odporu," prohlásil kdysi americký generál Douglas MacArthur. 

MacArthurovo "too late" má ovšem ještě staršího sourozence: "Too little, too late" ("Příliš málo, příliš pozdě"). A to je přesně případ západních reakcí na vývoj druhé fáze ruské "speciální operace" proti Ukrajině, která probíhá na Donbasu.


Rusové využívají své drtivé převahy v dělostřelectvu (a částečné v letectvu) k opakovanému prorážení ukrajinské obrany na malých úsecích fronty, na které soustřeďují veškerou dostupnou palebnou sílu svých děl a raketometů. Ukrajinci jsou místy v dělostřelectvu přečísleni až 20:1. Aby to mohli změnit, potřebovali by zbraň schopnou ničit ruské dělostřelecké prostředky z dostatečného odstupu, tak aby dokázala zůstat mimo dostřel ruských raketometů.

Třebaže Bílý dům opět jednou spěchá "upřesnit" prohlášení Joea Bidena a zdá se, že na Ukrajinu v následujícím týdnu nakonec mohou zamířit raketomety M142 HIMARS se svou standardní municí M30/31, k životně důležitému úkolu zničení ruské dělostřelecké převahy to nemusí stačit.

Za prvé, HIMARSy přijdou pozdě. Na některých úsecích donbaské fronty se celé týdny zle tísněná ukrajinská obrana už teď rozpadá. Za druhé, i když jsou americké raketomety mnohem modernější a přesnější než jejich ruské protějšky BM-30 Směrč pocházející z 80. let, přesto si ruská zbraň v běžné konfiguraci udržuje ve dvou aspektech převahu: a) má na své straně kvantitativní náskok (Rusko jich provozuje zhruba stovku, stále je vyrábí), b) tříštivotrhavou municí 9M528 dokáže střílet na vzdálenost až 90 km, kdežto americký HIMARS běžnou municí M30/31 dokáže zasáhnout cíl na vzdálenost 70 km.

Dejme tomu, že ve druhém červnovém týdnu obdrží Kyjev řekněme 20-30 ks raketometů HIMARS, ovšem bez naváděné munice dlouhého doletu ATACMS Block I s dostřelem 130 km. Ukrajinské síly se pak sice mohou snažit ničit novými raketomety ruská dělostřelecká postavení - ale jakmile spustí palbu, ocitnou se samy v dostřelu Rusů. Ti mohou nasadit běžnou kazetovou munici raketometu Směrč s dostřelem 70 km, stjeným jako HIMARS, nebo tříštivotrhavou s dostřelem až 90 km. I když jsou Směrče notoricky nepřesné, zasypat obrovskou plochu kazetovou municí dokážou na stejnou vzdálenost, na jakou dostřelí americká zbraň. A na ještě větší vzdálenost ji mohou stále ještě ohrožovat tříštivotrhavými raketami.

Zatímco maximálně desítky ukrajinských HIMARSů budou pálit na ruské cíle, na druhé straně fronty jim může vždy odpovědět přinejmenším stejný počet Směrčů. Takže obsluha ukrajinského raketometu odpálí svých šest raket, spěšně opustí palpost a pokusí se ihned odjet směrem do fronty do bezpečí. Pokud nebudou Rusové úplně hloupí, mohou se snažit předem nastražit na vzácné ukrajinské raketomety na vybraných úsecích palebné pasti. Jakmile Ukrajinci vystřelí a prozradí svou pozici, opačným směrem poletí několikanásobek toho, co právě odpálili.

Jen pitomec si nechá od imperiální ruské vlády útočící na svého souseda předepisovat, jakou pomoc smí nebo nesmí poslat napadenému spojenci. Argument, že by raketomety HIMARS s municí ATACMS, o větším dostřelu a přesně naváděnou, "mohly zasáhnout cíle v Rusku", platí přece za určitých okolností i o obyčejných 120 mm minometech. Rusy na Donbasu je třeba zastavit libovolnou konvenční zbraní, nikoliv agresorům ustupovat a nechat je určovat, čím se obránce smí nebo nesmí proti jejich útoku bránit.

***

Ukrajina by se teoreticky mohla pokusit ze svého omezeného rozpočtu nakoupit výkonné raketomety i jinde. Možností ovšem není mnoho. V evropských zemích NATO se dnes žádné vhodné modely nevyrábějí. Technicky vzato by se hodily brazilské Astros II s municí SS-150 o dostřelu 150 km nebo turecké T-300 Kasirga Block I s dostřelem 120 km. Politická atmosféra v potenciálních dodavatelských zemích však není ani zdaleka tak příznivá jako v USA. Pokud by byl export zbraní přece schválen, došlo by k němu s významným zpožděním - a dodávka samotná by pak byla zpožděna ještě více.

***

Kapitola druhá, evropské embargo na dovoz ruské ropy. Obchod s ropou drží ruskou válečnou ekonomiku nad vodou, jde o ještě důležitější zdroj příjmů než zemní plyn. Avšak Maďarsko, Česko a Slovensko prosadily výjimku na dovoz ropy přepravené produktovody. Zmíněné země budou tedy i po 1.1.2023 dovážet ruskou ropu a tím financovat agresi proti Ukrajině. Přitom v případě ČR rozhodně existují kapacity k nahrazení ruských dodávek. Jenže to nikomu ve vládě nestálo za to. Fialovu kabinetu stačí tvářit se jako největší přítel Kyjeva, ale přitom dál platit ruskou agresi proti němu.

Optimistické komentáře k pondělní dohodě EU tvrdí, že prý jde o dobrý kompromis, neboť 2/3 ruské ropy spotřebovávávané v Evropě se dovážejí tankery po moři, takže tedy import ruské suroviny klesne napřesrok o 2/3. Jenomže díky nadbytečným kapacitám ropovodů to nemusí být vůbec pravda. Rusko dnes posílá ropovody zhruba 7-8 milionů barelů denně, ale toto číslo dokáže snadno zhruba zdvojnásobit. Takže v praxi ruské příjmy z ropy stále klesnou nanejvýš o třetinu. V poslední třetině roku 2022 navíc bude pokles přinejmenším částečně kompenzován zvýšeným prodejem zemního plynu před topnou sezónou. To pravděpodobně Moskva ještě ekonomicky ustojí. Zvlášť když ceny půjdou nahoru a se zemním plynem EU neudělá nic.

***

Kapitola třetí, ukrajinské obilí. Kyjev sice obdržel protilodní střely Harpoon, k deblokaci přístavů by však také ještě potřeboval protiponorkové kapacity. Momentálně prakticky žádné nemá - a pokud je známo, nikdo mu s nimi nepomůže.

Pakliže nebude možno odblokovat Oděsu atd., 22 milionů tun obilí by muselo být vyvezeno po zemi a naloděno v Pobaltí, Polsku, Německu či Rumunsku. To ale znamená vypravit tisíce vlaků, které pojedou po ukrajinských širokorozchodných tratích na hranici, kde je bude nutno přeložit. I když nějaký vývoz obilí tímto způsobem již probíhá (podílejí se na něm i České dráhy), ani zdaleka kapacitně nestačí. Bylo by třeba udělat mnohem více - a mnohem rychleji.

***

Obecně vzato, ve vztahu k válce na Ukrajině vykazuje "kolektivní Západ" mírně řečeno značnou nedůslednost.

Ukrajinci bojují s genocidním ruským režimem o přežití své kultury a národa. Bojují ale současně také o naši svobodu, o stabilitu bezpečnostního systému v Evropě a tolik skloňovaný budoucí mír.

Bez jejich vítězství nad Ruskem žádný skutečný mír nebude. Jen další pauza v ruské dobyvačné válce.

Aby na Ukrajina na vítězství dosáhla, potřebuje maximální západní podporu. Nikoliv hezká slova, demonstrativní cesty za populárním Zelenským a vojenskou pomoc ve výši zlomku částky, kterou Evropané posílají Kremlu za ropu a plyn.

Ale ukazuje se, že "kolektivní Západ" jako by se vyznačoval schopností soustředění na úrovni komára - a stále ještě nechápal, co ho čeká, pokud Ukrajina nevyhraje.

2
Vytisknout
9386

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2022