Ze skácelovských motivů

7. 2. 2022 / Pavlína Antošová

čas čtení 8 minut
Foto: Skácelova sbírka Chyba broskví ve vydání v 68 Publishers, Toronto, 1978

Sté výročí Jana Skácela (narozen 7. února 1922 ve Vnorovech na Hodonínsku, důležitou část života prožil v Poštorné u Břeclavi, zemřel 7. listopadu 1989 v Brně) přichází do jedné z těch dob, kdy krása básnického slova znamená podanou ruku uprostřed četných omezení a plíživé nejistoty. Jeden z nejlepších básníků, které jsme kdy měli, čerpal inspiraci z různorodých zdrojů od moravských lidových písní přes českou poezii jak do 19. století včetně (sám odkazoval především na Erbena), tak ve století dvacátém. Pokorně po svém uchopil něco z halasovské disonance, ale i melodicky vyzpívané lásky k domovu, stejně jako z holanovské složitosti – nikdy samoúčelné, protože vždy do hloubky prožité. A u literárního tvůrce, který si v týdenních intervalech půjčoval stohy knih, se najdou četné další vlivy, samozřejmě také zahraniční; hlas přesto zůstává jeho vlastní.

 

Nosné motivy jeho poezie vypovídají o proměnlivé všednosti (a při vybírání pro stručný text se na některé z nich samozřejmě nedostane). Stromy a keře, mosty, voda i sníh, víno, ticho. Už toto řazení slov se stává možností pro báseň. Ale najít u každého jednotlivého pojmu tolik podob, kolik nacházel Jan Skácel, zůstává výsadou vyvolených. Co se týká pevných symbolů, vzešlých z přírody, stromy a keře patří k průvodcům ročními obdobími. Jarní květy ve větvoví přitom upomínají na sníh, tedy na podobenství konečnosti. Vjem stromu nebo keře je často spojený s pohybem, jako na vrcholu léta u staré meruňky mezi náhrobky židovského hřbitova: „Úroda přezrála a opadává,/ desítky malých sluncí kutálí se v trávě/ na hrobě Šimona a Rebeky./ Pavoučím písmem zapsal se tu čas." Podzimní zastavení s podobným základem už vyznívá zase jinak: „A z černých lísek/ Pršely letos oříšky/ Děravé jako ouška jehel" – ale najde se dokonce obraz ještě smutnější: „Padalo,/ padalo v lese habrovém,/ bez stenu kroužilo" – a to v den končící lásky. Zpočátku paradoxně přitom působí skutečnost, že zatímco živým lidem se dřeviny snadno mohou stát vypodobením zmaru, památku mrtvých naopak často neústupně oživují.

Mezi pevnými symboly se most řadí k lidským výtvorům. Skácelovy verše upozorňují na různé způsoby vnímání: Co bylo pro mnohé přechodem z válečných časů do mírových, to pro několik jiných znamenalo rozhraní mezi životem a smrtí – které bohužel překročili: „Příběh byl takový: Aby ten most žil/ a aby po něm lidé chodili,/ ten chlapec tady život položil. A je to dávno. Když ho zabili,/ končila válka,/ všechno začínalo./ Pod mostem jarní vody šly." Jinou podobu naděje nesl v době mírového, ale tuhého politického útlaku most vysněný: „Přeletěl pták a křivka letu/ utkvěla pevně nad vodou/ tak jako most a jako úžas/ a smutní lidé po něm jdou" – a útěšný tón těchto veršů nenápadně dokazuje hloupost samozvaných kulturních arbitrů, kteří Skácelovi slíbili vydat jednu z jeho sbírek pod podmínkou, že „nebude smutná." Prostřednictvím paralely, která opět zmiňuje most, se Jan Skácel vyjádřil o cenzorech: „Bojí se napříč bojí se jak mosty/ přes které váhal anděl strážný jít/ Tak často končívají/ v polovině řeky/ až řeka nesmí vůbec nesmí být" ... Další pomyslná spojnice – tentokrát stavěná, ale nedostavěná – vyvolává podobně tísnivý dojem jako dějiště válečné tragédie. Ale i „ty, kteří zakazují" se básník snaží v nejvyšší možné míře pochopit. Předěl mezi odsudkem a politováním zůstává v jeho verších plynulý – svým způsobem také jako most –, přičemž politování s nádechem soucitu nenápadně převládá.

Nejčastějším z motivů vytvořených přírodou je – nikterak překvapivě – voda. Ponechává si své výsadní postavení, i když vypadá jako atribut všednosti: „Všechno mi trapně připomíná,/ že jsem byl včera do písmene kolmý./ Na chvilku mne osvobodí voda." Ta dávná, ve které nás maminky během dětství omývaly, se navíc už díky své nenávratnosti dávno stala posvátnou. Ve volném prostoru pak vodu ozvláštňuje hloubka s možností obrácené perspektivy („a kdo se na samé dno potopí/ kdo potopí se ke hvězdám pro prstýnek") i rozlehlost, umocněná sny („Ach jak je sladká voda která od nás teče/ K slanému moři.") Proměněná ve sníh, na který mnozí obyvatelé města toužebně čekají, se básníkovi stává sypaným labutím peřím nebo rojem bílých včel. To ale neznamená, že by závěje pokaždé zhmotňovaly čistotu a svého druhu idylu. Ke slovu se dostává také vidění na způsob fotografického negativu, vyjádřené oxymorónem – „napadlo sněhu až je v polích černo" – tehdy, když si vnímavý pozorovatel uvědomí blízkost zániku.

Tekutým motivem, spojujícím dílo přírody a člověka, se Skácelovi nevyhnutelně stává víno. K povznášejícím okamžikům se však nelze dostat zadarmo. Obraz vinohradů v některých částech roku dokonce připomíná krvavě zakončené lidské osudy. I proto básník vypovídá: „V noci jsem uslyšel smuténku./ Přišla a prostředním prstem/ ťukala na sudy,/ jestli je víno doma." Současníkům se však přesto nabízí možnost souznění, pokud sami napomohou: „Ba, s uchem na pohárku,/ uslyšel jsem v kaštanovém sudě/ své vlastní srdce sčítat obruče."

Naslouchání vínu člověka posouvá do ticha. Tento pojem prolíná veškerou Skácelovou poezií napříč tak silně, že s ní bývá spojován především. Jihomoravský bard dospívá k závěru, že „lidé se berou pro ticho/ které je slyšet jenom ve dvou..." A jeden z největších trestů nastává, když „ticho jsme zapomněli bez lásky/ nemohlo trvat" – jinými slovy, skácelovské ticho bývá nabité významy, k nimž nezřídka (i když samozřejmě zdaleka ne vždycky) patří mlčenlivé souznění. Ticho provází životní předěly: „Ve chvíli žluté jako dým/ kdy léto naposledy klame/ do jehel ticho navlékáme/ do jehel s ouškem zlomeným." Často se tedy některá významná část celku vymkne představám. Tím se ale představivost lyrického subjektu nijak neomezuje: „Na konci cesty tážeme se kam/ Já ale až přijde těžká chvíle/ já se nezeptám" ... Jan Skácel viditelně neztratil jistotu, že pokud si uvědomíme sdělné ticho jako metu, dokážeme mu (navzdory předchozím nezdarům) vyjít vstříc.

Hromadné uznání, jehož se Skácelovi dostalo už dávno, může nad básníkovou památkou čnít jako určité nebezpečí. Naštěstí celková mnohovrstevnost kdykoli nabídne některý těžko uchopitelný skácelovský text, jenž – věřme – jeho tvorbu jako celek před profanací ochrání. V dokonale propracovaných sbírkách se vedle postřehů a nápověd vyskytuje množství otázek, jež (i při existenci výborné sekundární literatury) zůstávají výzvami.

________________________________________

Informace životopisného rázu převzaty z knihy:

Zdeněk Kožmín: Jan Skácel. 3. vydání. Brno, Jota, 2006.

2
Vytisknout
2217

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2022