Monitor Jana Paula: Ještě k tématu tělesných trestů

7. 2. 2022 / Jan Paul

čas čtení 8 minut

Žurnalismus se vyznačuje tím, že přehání, účelově zkresluje, a třeba záměrně dramaticky spojuje odlišné kauzality. Nedbá na reálný kontext, ale spekuluje, a především cosi podsouvá čtenáři. Názory pana Jurečky na fyzické trestání dal Petr Chadraba do souvislosti s vraždou údajného násilníka na Mělnicku, a vyvozuje z toho, že Jurečkův „tolerantní“ přístup k pohlavkům, kterými ve výjimečných případech častoval své děti, může vést k jejich násilnému chování v dospělosti. Pan Chadraba doufá, cituji: Žádné z nich nebude jednou pobíhat s nožem okolo domu“. Potíž je, že mezi názory pana Jurečky a spekulacemi pana Chadraby není žádná příčinná souvislost. Každopádně pan Chadraba otevřel naléhavé téma.

 

Jeho zmínku o užití LSD ponechám stranou jako snahu o obveselení. Podstatné je, že sem tam uštědřený pohlavek ještě neznamená, že dítě bude v dospělosti pobíhat na veřejnosti s nožem v ruce. Skeptik řekne, je to náhoda, realista však přece jen spatřuje podstatný rozdíl mezi pohlavkem a zlomenými žebry, jenomže tento rozdíl nechce pan Chadraba vnímat, což považuji za docela nebezpečné. Leckterý násilník se totiž rekrutuje i z rodin, kde děti nebyly trestány tělesně a vyrůstaly, jak se říká, „ve vatičce“. Jako bývalý arteterapeut v TSK Pomeli na Klíčově před rokem 1989 mohu doložit násilné chování u klientů, v jejichž rodinách se tělesné tresty vůbec nepoužívaly. V TSK tehdy byly i děti vzdělaných rodičů.

A naopak. Tam, kde se trestalo, nevedla tato zkušenost nutně k násilným projevům. Můj kolega Bo Kolman z Dánska - v zemi, kde má rodinná soudržnost silnou prioritu – míní, že nutná je nejen přiměřenost trestu, ale především jeho vyvážení. Má tím na mysli situaci, v níž je pohlavek vyvážen zájmem o dítě třeba formou společné aktivity. Tím ale nechci vůbec přitakat nutnosti fyzických trestů, naopak, ideální je, když k nim dojít vůbec nemusí.

Jen se obávám, že s podobnými změnami pohledu na výchovu, které předvedl Petr Chadraba, lze nakonec dospět k tomu, že i pouhý přiměřený přátelský šťouchanec bude klasifikován jako násilný čin. Inu, doba se mění a extrémů i extrémistů stále přibývá.

Na jeden z dalších problémů, který se týká vývoje dítěte, upozornil v diskusi Wenzel Lischka, a to na násilí v televizi, které rodiče dětem umožňují zhlédnout, a ptá se, kde je v tomto případě hlas odborníků a vědeckých studií? Řečeno v nadsázce, děti se mohou dívat na cokoliv, a to doslova, ale pohlavek dostat nemohou. To je přece absurdní. Někteří rodiče sice nepohlavkují své děti, ale odkládají je k televizi a počítači, což je zkušenost nejen mnoha psychologů. A zkušenost dětí se zprostředkovaným násilím ve věku, kdy nemají vytvořené základní hodnotové rámce, se už v generaci počátku uvolněných devadesátých let začíná projevovat. Pochopitelně v cynismu, a zjevné to je na sociálních sítích.

V čem je problém? Malé dítě neumí prožitou brutalitu v televizi zpracovat, a ta se uloží. Ty zážitky v něm zůstanou i přesto, že nikdy nebylo tělesně trestáno a dostává se mu zdánlivě láskyplné péče. To jsou běžné situace v mnoha rodinách. Dítě se dívá na sadistický či krutý film, vejde rodič, dítě vyskočí, a jde si hrát. A je ticho, žádná reflexe, maximálně příkaz na tohle se nesmíš koukat. Není lepší jim ten televizor či počítač do dětského pokoje nedávat? Je, jenomže čím by se pak děti zabavily, když už mají plný pokoj hraček, které je nebaví? Logika tragika. V zájmu liberální výchovy nechávají rodiče dělat děti to, co chtějí, ale běda, kdyby na ně někdo sáhnul. Obávám se, že taková výchova vede k narcistické poruše osobnosti.

Další problém co se týče použití tělesných trestů je snaha odvolávat se na vědecké studie, což se mi zdá jako velmi vratký argument. Samozřejmě, že účinnost tělesných trestů nemohou vědecké studie nikdy potvrdit, ale stejně tak nemohou vědecké studie potvrdit neúčinnost tělesných trestů! To nejde, alespoň ne tak, aby bylo možné dovodit z výzkumu objektivní závěry. Jediné, o co se můžeme trochu opřít je statistika, ale víme, jak to se statistikou je. Jako kulturní lidé ale velmi dobře víme i bez vědeckých studií, že dítě by nemělo mít po tělesném trestu zlomená žebra. A na ty, kteří to nevědí, dostatečně pamatuje trestní zákon.

Podobně nelze vědecky vyhodnotit třeba účinnost působení terapie na klienta, který přijde za psychoterapeutem s žádostí o pomoc. Je to vždy individuální vztah člověka s člověkem, a stejně tak to platí i v rodině. Opravdu se děsím téměř manické snahy institucionalizovat soukromou intimní sféru prožívání člověka, mít ji pod dohledem státu. Nebylo by mnohem jednodušší a efektivnější jít příkladem, a od mala děti zvykat na to, co je a není etické? Aby až vyroste, samo vědělo, co se smí a co už ne? Není extrémní, když na jedné straně liberální společnost vyznává neomezené svobody člověka, a na straně druhé se snaží mít ho pod kontrolou? Já osobně se nenechám vmanipulovat do něčeho, co se jen tváří nově.

Epilog: TSK Pomeli, Tréninkové středisko Klíčov – Pohyb mezi lidmi, byl experimentální projekt PhDr. Matouše Řezníčka, který s profesními kolegy, a s některými chovanci z neslavně proslulého výchovného ústavu v Lublaňské v Praze 2 založil v Praze 9 na Klíčově azylový dům pro tzv. konfliktní dospívající mládež. V oknech nebyly mříže, klienti nebyli stříháni dohola a mohli se zcela volně pohybovat. V TSK byli nezletilí klienti, kterým byla nařízena ústavní výchova za násilnou trestnou činnost, jako bylo ublížení na zdraví, krádeže, znásilnění, apod. Tento projekt bohužel záhy po roce 1989 a smrti jejího zakladatele skončil.

Myšlenka TSK Pomeli spočívala v tom, že klienti motivovali sami sebe k dobrému jednání, a to v rámci žebříčku 10 klíčů, které mohli dosáhnout, pokud plnili své povinnosti jako je škola, zaměstnání, bezkonfliktní chování apod. Klient, který dosáhl všech deset klíčů, prakticky v TSK jen přespával. Proslýchalo se, že Matouš Řezníček sám zvládnul vzpouru kluků, aniž by volal tehdejší Veřejnou bezpečnost, a to pouze silou autority své osobnosti, kterou si nevynucoval fyzickými tresty. Protože tehdy nebylo možné zařadit mě pracovně do profese arteterapeuta, byl jsem tam zaměstnán jako vychovatel a to doslova. Matouš Řezníček chtěl, abych byl s „klukama“ v přímém kontaktu i jako „vychovatel“, nejen jako někdo, kdo si tam občas přijde s nimi zamalovat.

Hele, další klient s hárem, čau kámo, taky jsi udělal hospodu?! Vítali mě venku klienti, když mě poprvé viděli přicházet. Byla to pro mě ohromující životní zkušenost. Nebylo vůbec jednoduché získat jejich důvěru a získat přirozenou autoritu. Pamatuji si, že jsme s klienty pomalovali třeba zdi té bývalé ubytovny, takže si vyzkoušeli i tzv. akční umění, či umění akce, do které jsme zapojili třeba vrátného i ředitele Řezníčka. Měl jsem tam skvělá přátelství, a někteří ti kluci by bývali pro mě udělali všechno. Jen hodnotový žebříček byl nastavený obráceně: Žádná agrese a síla, žádná zlodějna a absence ve škole. Vím, jak tehdy jsem byl naštvaný na rodiče těch kluků, kteří je zranili, aniž by je třeba trestali.


Pozn. JČ: Všechny formy fyzického násilí (včetně facky) vůči dětem jsou ve Skotsku zákonem zcela zakázány. Rodič, který dá dítěti facku, se vystavuje trestnímu stíhání. Skotská vláda: "Děti mají stejnou právní ochranu před fyzickým násilím jako dospělí."

Nepřijde vám to jako zajímavý argument? Fyzické násilí vůči dospělým je trestným činem všude. Proč  ne fyzické násilí proti dětem, které jsou daleko menší, a fyzické násilí má proti nim daleko větší dopad?

1
Vytisknout
3847

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2022