O touze po svobodě, lásce, zodpovědnosti i migraci - Pár střípků z festivalu v Karlových Varech

1. 8. 2021 / Kateřina Duchoňová

čas čtení 7 minut


Prvním filmem, který mě na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech zaujal, byl snímek německého režiséra Brüggemanna Ne! Téměř 2 hodinový snímek rozložený do 13 kapitol se věnuje partnerským vztahům dnešních třicátníků, tedy hlavně těch dobře zajištěných, kteří mohou mít zdánlivě vše a přesto nebo možná právě proto nejsou spokojení.

Už úvodní scéna leccos napovídá. Mladý pár leží spokojeně v objetí, mluví o tom, jak jsou šťastní, co všechno mají společného a jak by se mohla odvíjet jejich společná budoucnost, kdyby… Kdyby do toho jeden z partnerů v závěru nepronesl, jestli by nebylo lepší se rozejít.

  

Protože je pořád možné někde potkat někoho lepšího, přitažlivějšího, s ještě zajímavějšími zájmy, vyrovnanějšího, lépe zajištěného… Co když si jedním vztahem definitivně uzavřeme cestu? Nebo možná už jsme toho pravého partnera kdysi potkali a nechali ho jít.

Další velké úzkosti a nejistoty se objevují se založením rodiny. Dokážeme se vůbec o dítě dobře postarat, nevychováme ho stejně špatně jako naši rodiče vychovávali nás a neopustí nás nakonec po všech těch letech starostí a sebezapírání? Není tedy lepší děti vůbec nemít?Je potom přece mnohem jednodušší vstupovat do jakýchkoliv rolí a nenést takovou tíhu zodpovědnosti.

Někdy jsou ve filmu vnitřní strachy externalizované až do děsivých výjevů nebo doprovázené drsným suchým humorem, občas až šokujícím a nezvyklým pro současné české filmy, které se jen málo věnují současným tématům nebo nemají dost odvahy jít až na dřeň.

Čeho se vlastně nejvíce bojíme ? Nejsme to nakonec hlavně my sami? Režisér tohoto filmu získal na letošním 55. ročníku cenu za režii.

Boje s ještě mnohem temnějšími vnitřními běsy se dotýká dystopický fim Daniela Matanice Úsvit, který svou atmosférou i tématy trochu připomíná některé Lynchovy filmy nebo Trierova Antikrista. Nezpracovaná rodinná tragédie významně ovlivňuje prožívání i chování hlavních hrdinů, prolíná se sny, každodenní rutinou, vztahy s nejbližšími i okolním světem. Ten se také rychle mění a stává se těžko srozumitelným a nebezpečným, přestávají platit staré pořádky, někteří lidé patří mezi vyvolené a získávají větší moc, navíc mají do města přijít nevyzpytatelní nově příchozí. Lepší by bylo se vystěhovat a jít za větším bezpečím. Ale jak, když nás k místu poutají staré nedořešené rány? Není ještě naděje, že se všechno vrátí zpátky a bude možné žít jako dřív? Nebo pomůže útěk před minulostí a lidmi, kteří nám ji připomínají? Zápasy s nejistotou a vnitřní rozervaností se vedou na mnoha frontách a různé formy úniku nepřináší řešení.


Odvážný film na velmi současné téma Strahinja srbského režiséra Stefana Arsenijevice měl na letošním ročníku festivalu světovou premiéru a také získal hlavní cenu, stejně tak byl oceněn francouzský herec v hlavní roli Ibrahim Koma. Pojednává o manželském páru afrických imigrantů v uprchlickém táboře v Srbsku. Sdílí neutěšené prostory s mnoha dalšími migranty z nejrůznějších koutů světa.

Pokud chtějí mít v místnosti trochu soukromí, tak si musí natáhnout závěsy kolem oprýskané postele, protože ty další sdílí další páry nebo i celé rodiny, veškeré finanční úspory si schovávají v úkrytu za topením.

Snaží se v nové zemi zorientovat, naučit jazyk a získat dobré uplatnění už několik let a stále ještě jsou čekateli na azyl. Hlavní hrdina by se mohl stát členem fotbalové reprezentace, což je jeho velkým snem a mohl by se tak v zemi usadit natrvalo.

Jeho partnerka ale marně touží po vlastní seberealizaci a jednoho dne se rozhodne spolu se syrskými uprchlíky utéct dále na západ, aby se i ona pokusila uskutečnit svůj sen a stát se herečkou. Obětuje proto i svůj vztah s manželem. Ten se své ženy ale nechce jen tak vzdát, přestože riskuje téměř všechno, co si doposud vydobyl. Pro svou lásku k ní podnikne velmi nebezpečnou cestu přes maďarskou hranici.

Režisér hlavní postavu nazval podle srbského národního hrdiny Strahinja a v diskusi dodal, že podle něj může být dnešním národním hrdinou africký imigrant, který se přes mnohá úskalí snaží najít své místo v nové zemi. V debatě padaly i takové otázky, jestli by neměli být migranti a uprchlíci vděční za cokoliv, když utíkají před smrtelným nebezpečím nebo extrémní chudobou. Ale nemají také právo na to, rozhodnout se podle svých přání a nárok na vlastní sebeurčení a smysluplný život? Nebo minimálně důstojný život?


Poslední film, který mě osobně nejvíce zasáhl, je snímek libanonské režisérky Nadine Labaki z roku 2018 Kafarnaum. Odehrává se v chudinských čtvrtích a slumech současného Libanonu. Tady už většina lidí nemá prostor ani možnost klást si otázky, jestli by neměli žít jinak, jinde nebo s někým jiným. Ani nemají šanci realizovat alespoň své malé sny. Každodenní náplní je snaha uživit sebe a svou rodinu, a to vzhledem k nedostatku prostředků jakoukoliv cestou.

Děti z chudé a velmi početné rodiny místo školy pracují na tržnici, občas jsou nuceny krást, aby měly jídlo a základní hygienu. Rodina přesto živoří. Nakonec se rozhodnou pro peníze provdat svou jedenáctiletou dceru, která záhy otěhotní. Její podobně starý bratr od rodiny utíká, postupně se dostává jen do těžších a těžších situací. Stará se o ročního syna africké imigrantky z Etiopie, nosí ho s sebou na trh, kde ho někdy musí uvázat provazem za nohu, aby mu neutekl do silnice.

Když už nemají co jíst, tak jedí kostky ledu s cukrem.Do toho se potýkají s lichváři a obchodníky s lidmi. V závěru filmu ústřední hrdina způsobí jednomu z tyranů vážné zranění a je odsouzen do věznice pro mladistvé. Na podnět z televizního pořadu se rozhodne zažalovat své rodiče za to, že ho vůbec přivedli na svět.

Film klade otázku, jestli je vůbec možné vymanit se z extrémní chudoby a kdo je za to vůbec zodpovědný. Nesou veškerou odpovědnost opravdu jen rodiče zbídačených pracujících dětí, kteří sami nepoznali nic jiného?



0
Vytisknout
4583

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2021