Rok 1999 jako bod obratu: O vychvalování studentských předáků z roku 1989

13. 7. 2021 / Muriel Blaive

čas čtení 20 minut
- Těsně po pádu komunismu začátkem devadesátých let se Monika Pajerová skromně viděla v listopadu 1989 jen jako okrajová tlumočnice pro aktivisty z Občanského fóra. O dvacet let později už byla - stejně jako další studenti z roku 1989 - hrdinkou, která vlastnoručně zorganizovala celou revoluci.

- Narativ smíření a inteligentní snahu o vytvoření občanské společnosti ("všichni jsme do určité míry spolupracovali") nahradil z kariérních důvodů antikomunismus a ahistorické vytěsnění komunismu z českých dějin.

 

Děkuji Veronice Pehe, Mariánu Lóžimu a Jill Massino za kritické poznámky k tomuto textu.

V září 1990 jsem se zapsala jako studentka na fakultu češtiny na Univerzitě orientálních jazyků v Paříži. Už jsem milovala českou literaturu a dějiny a dychtivě jsem sledovala činnost kulturního institutu. Měli jsme nového československého velvyslance Jaroslava Šedivého a novou kulturní atašé Moniku Pajerovou. Šedivý byl žoviální člověk a na každé akci, které jsem se účastnila až do roku 1992 (kdy jsem se stěhovala z Paříže do Prahy), připomínal, že byl pro Milana Kunderu inspirací pro jeho postavu Tomáše v Nesnesitelné lehkosti bytí - „bez toho záletnictví, jak říkám opakovaně své skeptické manželce,“ vtipkoval k neutuchající radosti publika.

Dalším vtipem, který Šedivý rád opakoval, bylo, že jeho mladá kulturní atašé Monika Pajerová patřila k studentským vůdcům sametové revoluce. Monika Pajerová však byla velmi plachá a vždycky se do ruda začervenala až do kořenů svých velmi světlých vlasů. Cítila povinnost protestovat: „Ne, ne, vůbec ne, nebyla jsem žádný vůdce, jen jsem tam náhodou byla a mluvila pár cizími jazyky a oni potřebovali, aby lidé komunikovali s okolním světem anglicky a francouzsky!“


Přesuneme se dopředu o dvacet let a improvizovaná tisková atašé z roku 1989 konečně objevila svou vnitřní hrdinskou identitu. „Monika Pajerová patřila k předním osobnostem generace studentů, které se v druhé polovině 80. let podařilo pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže vytvořit zárodky svobodného studentského hnutí. … V pohnutých dnech, kdy se hroutila komunistická diktatura, organizovala Monika Pajerová stávkový výbor filozofické fakulty, poté působila jako tisková mluvčí Koordinačního stávkového výboru vysokých škol a posléze se zapojila do práce Občanského fóra.”

A opravdu. V roce 2009 už byla Monika Pajerová nejen plnohodnotnou vůdkyní sametové revoluce, ale nyní se ukázalo, že ji vlastně plánovala dva roky společně s Pavlem Žáčkem. Velké informační panely na Václavském náměstí sestavené Ústavem pro studium totalitních režimů, který Žáček založil v předchozím roce a jehož byl ředitelem, popisovaly, jak se s Pajerovou setkali a všechny podrobnosti revoluce naplánovali: „… bylo to skutečně zakonspirované prostředí, které pochopitelně nepublikovalo, ale vytvářelo velmi účinnou síť kontaktů na vysokých školách. Když se (STIS a Stuha, v čele se Šimonem Pánkem) propojila, vznikla neuvěřitelně propracovaná síť budoucích stávkových výborů na jednotlivých fakultách, která překvapila i nás samé svou rychlostí akce a profesionalitou. Je asi ironií osudu, že demonstrace 17. listopadu 1989 byla jen jednou z činností, které jsme společně připravovali, ty další už s sebou strhla lavina změn po zásahu na Národní třídě.”

Jelikož česká veřejnost má v oblibě pojem „historická pravda“, jaká je v tomto případě historická pravda? Že Monika Pajerová byla skromná osoba, která se nacházela ve správný čas na správném místě, a jinak byla loajální občankou komunistického státu, která dostala výsadu nejen studovat v Československu, ale i opakovaně cestovat, a dokonce i studovat na Západě, nebo že byla skutečnou studentskou vůdkyní hnutí, které připravovalo svržení komunistického režimu? Stal se Šedivého výrok, který byl začátkem devadesátých let, částečně nebo úplně, vlastně jen vtip, novou pravdou? Je moje vlastní paměť spolehlivá, nebo ji ovlivnilo dvaatřicet let, které mezitím uběhly? Slyšela jsem a porozuměla jsem správně tomu, co bylo tehdy řečeno?

Odpověď zní: obě verze příběhu jsou stejně pravdivé, protože pojem historické pravdy je chabý koncept, který se mění s časem a je zapisován do neustále se měnícího kontextu. Příklad Moniky Pajerové, který tu uvádím, protože jsem ji náhodou slyšela v roce 1990, ale stejný argument by nepochybně mohl být uveden i u ostatních studentských vůdců, ukazuje, že jejich osobní trajektorie a přepisování jejich životopisů se vyvíjely spolu s principy ideálního chování definovaného znovu a nově v průběhu let oficiální politikou paměti českého státu i vývojem vztahu společnosti ke komunistické minulosti.

Tento narativ se v průběhu dvaceti čtyř let podstatnou měrou vyvinul mezi třemi verzemi: tím, co si pamatuji v roce 1990, rozhovory, které Monika Pajerová poskytla Mirkovi Vaňkovi v letech 1997-1998 pro jeho svazek Sto studentských revolucí, a pamětmi Moniky Pajerové vydanými v roce 2014, údajně reprodukujícími její dobové deníky, avšak zjevně zredigované. Jak na to užitečně poukázal Přemysl Houda v analýze inspirované kulturním antropologem Alexejem Yurchakem, velké úsilí, které Pajerová (i jiní) vyvinuli, aby se vylíčili jako osoby, které byly už před rokem 1989 „proti“ systému, je rekonstrukcí, která se datuje až do postsocialistického období. Dichotomie „uvnitř systému/proti systému“ je disidentský diskurz, který byl zaveden až po roce 1989. To mělo za následek reprezentaci socialistické veřejné sféry jako nelegitimní a kdokoliv byl v pozdním socialistickém období jakýmkoli způsobem aktivní, musel být tedy „proti systému“, zatímco v té době takový binární systém neexistoval. V roce 1990 byli studenti skromní a věnovali se kolektivnímu úspěchu nově nastolené demokracie; v roce 2009 však už státní narativ požadoval výzvu k vytvoření hrdinů, snad kvůli odvrácení pozornosti od neúspěchů dekomunizační politiky, a této nové výzvy využili ti společenští aktéři z roku 1989, kterým šlo o kariéru nebo o pověst.

Jak jsme se dostali do tohoto stavu vývoje? Tvrdím, že hlavní etapou byl rok 1999 a první výročí sametové revoluce.

Kdo měl prospěch ze změny po roce 1989?

Narativ šířený studenty a obecněji novými politickými elitami po roce 1989 byl, že došlo k radikálnímu předělu, který odmítl uznat jakoukoli kontinuitu s režimem před rokem 1989. Přesto širší veřejnost klidně dál poukazovala na tuto kontinuitu a zdůrazňovala ji. V reportáži pro ČRo 1 z roku 1999 je obsaženo, jak příhodní „obyčejní lidé“ odpovídali na otázku, zda jsme se v předchozích deseti letech dokázali vyrovnávat se s komunistickou minulostí: „“Já myslím, že za komunistů nám nebylo špatně a tohleto tady nikdy nebylo, tenhle šervůt hrozný, Hlavní nádraží, příklad, kde stojíme”; “S komunistickou minulostí jsme se nevyrovnali, zásadně si myslím, že ne. Ekonomiku dneska v republice ovládají komunisti, nikomu se absolutně nic nestalo a zločiny byly prokazatelné”; “Já nevidím, že bychom se teda měli nějak o hodně líp, než jsme se měli předtím, teda já osobně ne. Mně třeba, já jsem po třech infarktech a mně dali ti komunisté důchod a tihle mi ho sebrali. A já vlastně po třech infarktech musím chodit do práce”; “Ti lidé, kteří byli v komunistické straně a kteří byli u moci, tak akorát převlíkli kabáty“ (Zdroj: ČRo 1 – Radiožurnál, 19.11.1999, 17:10 Radiofórum, Jana Klusáková, moderátorka.)

Ještě poučnější je překvapení a šok hostů téže talk show, především bývalého disidenta a nyní politika Rudolfa Battěka: „Jsou to trpká slova a člověk je na rozpacích, jak reagovat… kus té tragiky dějinné (je) v tom, jak před deseti lety to všechno probíhalo.“ Battěk skutečně bědoval nad tím, že jeho generace nebyla na změnu morálně připravena a musela v roce 1989 přijmout mnoho bývalých komunistů, z nichž někteří byli slušní, ale někteří byli podvodníci. Pokud jde o dalšího hosta, bývalou studentskou vůdkyni Moniku Pajerovou, zmínila se o tom, že komunistický režim měl veškerou moc, zatímco revolucionáři měli na své straně pouze veřejné mínění, takže jejich cílem bylo vyhnout se krveprolévání.

Toto je legitimní argument, který ospravedlňuje postup, který zvolili Havel a jeho spojenci v listopadu až prosinci 1989. Jak jsem ukázala v jiném článku, disidenti trpěli v revolučních dobách nedostatkem legitimity. Byli jedinou alternativou ke komunistické moci, ale zpočátku představovali pouze menší část společnosti. Jejich jediným „argumentem“ bylo stát se antikomunisty, a tak se zrodila antikomunistická ústavní identita nového státu.

Pokud byl nový stát antikomunistický, zdálo se, že lustrační politika dává smysl. Ukázalo se však, že byla chybná a zbytečně vyloučila z veřejné služby mnoho kompetentních, i když dříve komunistických, manažerů. Místo toho vytlačila bývalé aparátčíky, kteří měli sociální, ekonomický kapitál a spoustu konexí, do ekonomické sféry, a nechala jim ekonomiku zcela na pospas. Jak Battěk i Pajerová snadno připustili, ani disidenti, ani studenti, žádná část neformální opozice, a konec konců ani Západ, nebyli připraveni na takovou radikální změnu, jakou byl pád komunismu, a ani nemohli být. Když se v roce 1989 objevil Václav Klaus, navzdory osobním pochybnostem nastávajícího prezidenta Havla mohli bývalí disidenti být pouze vděčni za jeho přítomnost, protože neměli tušení, jak řídit ekonomiku. V následujících letech také neměli moc ani ponětí o tom, co Klaus jako ministr financí provádí - ze zpětného pohledu to vypadá, že se prostě jen připravoval zaprodat zemi vznikajícím průmyslovým oligarchům nebo v každém případě pomalu, ale systémově zničil základ české národní identity, totiž rovnostářství. Snad nejviditelnějším symbolem kontinuity v chování, ne-li v politické strategii, čelných českých představitelů po roce 1989 byl gigantický volební billboard Václava Klause z roku 1998, který byl umístěn na místě, kde na Letné stávala největší Stalinova socha na světě. Megalomanský dojem, který z toho vznikl, byl zcela v rozporu s textem na billboardu: „Myslíme jinak“.

Debaty z roku 1999 jasně ukazují, že si vedoucí studentů a bývalí disidenti byli v roce 1989 plně vědomi svých nedostatků, zatímco je veřejnost prosila, aby své původní chyby napravili. Petice Děkujeme, odejděte!, kterou zorganizovalo sedm bývalých studentských vůdců z roku 1989, Monika Pajerová, Igor Chaun, Vratislav Řehák, Josef Brož, Vlastimil Ježek, Šimon Pánek a Martin Mejstřík, byla výzva požadující rezignaci politických vůdců Václava Klause (tehdy předsedy dolní komory parlamentu) i Miloše Zemana (tehdejšího předsedy vlády), skoncování s tzv. „opoziční smlouvou“ a obnovení „občanské slušnosti“. Ano, „opoziční smlouva“ schválená ODS a ČSSD v roce 1998 opravdu umlčela opozici a potlačila demokratickou debatu. Petice získala za pár měsíců 200 000 podpisů a podle průzkumů veřejného mínění ji podporovalo 56% obyvatelstva. (Ondřej Neumann, Lucie Tvarůžková, “Existuje "generace 17. listopadu"?... kdo vlastně jsou a co chtějí tvůrci výzvy Děkujeme, odejděte!”, Lidové noviny, 29. 11. 1999, str. 3.) Veřejnost očividně očekávala a doufala, že bývalí disidenti a/nebo studentští vůdci založí novou politickou stranu a přivedou zemi zpět na koleje čestného a slušného chování. Žádný z politických vůdců, kteří byli u moci od roku 1989, však nepřijal argument, že by měli odstoupit, ani Miloš Zeman, Václav Klaus, Petr Pithart, Daniel Kroupa, Jan Ruml, Marek Benda a dokonce ani Václav Havel.

Stejně jako v roce 1989 si bývalí studenti pohrávali s myšlenkou ucházet se o politický mandát. Stejně jako v roce 1989 se toho však v kontextu interních sporů nakonec vzdali. Ježek se rozhodl nezapojit se, protože jeho „zakořeněná nedůvěra ke stranám a stranictví“ byla „příliš hluboká“. Nezávislý senátor Václav Fischer, kterého odborníci považovali za potenciálního šéfa budoucí strany, se se studenty odmítl setkat. Šimon Pánek se rozhodl nadále se věnovat humanitární práci. Igor Chaun „předpokládal“, že se zrodí nový politický subjekt, ale rozhodl se zůstat filmařem. Martin Mejstřík uvedl, že je příliš zaneprázdněn rekonstrukcí svého domu na Malé Straně - i když byl posléze zvolen senátorem v roce 2002 a pokračoval na trajektorii své antikomunistické radikalizace. Josef Brož odešel do Francie. Pokud jde o Moniku Pajerovou, zaměřila se na nejasnou federaci občanského hnutí (která se ve skutečnosti nikdy nerozjela) ​​a pokračovala v kariéře státní úřednice.

To, že se bývalí studenti stáhli z politické angažovanosti jako skupina, bylo v postkomunistickém vývoji osudovým obratem; jejich ústup symbolizuje neochotu nebo neschopnost kohokoli v této zemi převzít odpovědnost za rozvoj občanské společnosti, i když tito bývalí studenti i široká veřejnost věděli, že je to velmi potřebné.

Původní hřích

Bývalí studenti samozřejmě nebyli zodpovědni za nedokonalost přechodu od komunismu. Jejich postoj však situaci jen zhoršil. Zde je malý příklad historické rekonstrukce: v roce 1999 Monika Pajerová věděla, že hlavním hendikepem postkomunistického vývoje je to, že nevznikla a řádně se nerozvinula česká občanská společnost. Vyzvala k dialogu „mezi různými skupinami občanů, stranami a občany, státními institucemi a občany”. (Lidové noviny, 29. listopadu 1999, str. 2.) Už o deset let dříve, ve svém projevu ze dne 17. listopadu 1989, požadovala dialog: „Jde o dialog, protože toho, co nás spojuje, je víc než toho, co nás rozděluje,“ řekla tehdy. „Lidi hodně tleskali,“ vzpomněla si v roce 1998 na svůj projev z roku 1989, „protože to byl pocit asi každého z nás, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, každý se trochu zapletl, každý skládal zkoušky z marxismu-leninismu, ale toho, co máme společné, bylo víc a na tom se musí stavět.” (Miroslav Vaněk, Milan Otáhal, Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu. Životopisná vyprávění, Prague, NLN, 1999, str. 611.)

V roce 1999 však už Pajerová zdánlivě zapomněla, že její výzva k dialogu v roce 1989 byla výzvou k dialogu s komunisty, nikoli proti nim, a byla to výzva, která zohledňovala každodenní kompromisy lidí s režimem. Pokud se ďábel skrývá v detailech, v roce 1999 představa „dialogu“ bývalých studentů už aktivně komunisty a jejich dvacetiprocentní voličskou podporu vylučovala. Monika Pajerová apelovala na „soudnost a rozum každého redaktora, každého odpovědného člověka, který takovou debatu organizuje“ aby už komunistické předáky nezvali: „Já bych je prostě vytlačovala z veřejnosti i z masmédií.“ (Martin Schulz, moderátor, Sněží, “Stoupající preference komunistů”, ČT 2, 7. prosince 1999, 21:35, pozvaný host Monika Pajerová.) Nebo jak řekl Igor Chaun, „Vítáme všechny na zcela slušném a pokojném shromáždění. Naše heslo zní: Vánoční zvonky s sebou, komunisté, zůstaňte doma.“ Martin Mejstřík souhlasil, stejně jako filmový režisér Jan Hřebejk. (Iva Potřebová, “Máme právo pískat, když politici hrají falešně. Rozhovor s Igorem Chaunem, jedním z autorů výzvy Děkujeme, odejděte!”, Plzeňský deník, 3. 12. 1999, str. 13.)

Otázkou samozřejmě zní: Pokud představa studentů o dialogu vyloučila jak volené zástupce, tak komunisty, kdo měl být těmi partnery pro diskusi? Mezi kým a s kým měl probíhat „národní dialog“?

Od vyloučení komunistů až po přepisování dějin

A pak to bylo ještě horší. Vratislav Řehák, další z bývalých studentů a autorů prohlášení, vyslovil na velké demonstraci pořádané organizátory akce Děkujeme, odejděte! toto: „Vyzývám vás k intelektuálnímu teroru vůči současným politikům, poslancům a zastupitelům všech stran. Je třeba demokratickým právem ptát se jich, proč činí tak, jak činí, a žádat po nich nápravu. (Erik Tabery, “Zvonky s sebou, komunisty ne. Výzva Děkujeme, odejděte vyvrcholila pátečním shromážděním”, Respekt, 6. 12.1999, str. 5.) V zemi, která se teprve nedávno vynořila ze čtyřicetileté diktatury, byla výzva občanům, aby prováděli „intelektuální teror“ proti svým zvoleným zástupcům, poněkud děsivá.

Ano, v roce 1999 bylo mnoho studentů a dalších občanů pro použití radikálních metod jak se zbavit komunistů. Ve svém odvrhnutí komunistů začali bývalí studenti napodobovat komunistické metody, které se v Československu staly běžnou praxí v boji proti nepřátelům komunismu: vyloučení, bojkot, výzva k „intelektuálnímu teroru“. Proto tvrdím, že hnutí kolem akce Děkujeme, odejděte! symbolizuje bod obratu v režimu po roce 1989, který proměnil reálné obavy a upřímnou analýzu vlastních nedostatků demokratů v novou ideologii vzpomínání, která v následujících letech pozoruhodným způsobem převládla.

Pod rouškou hesla "Nikdy nezapomeneme“ proměnili bývalí studenti v následujícím desetiletí svou relevantní analýzu situace v letech 1989 a 1999 v mocnou antikomunistickou ideologii, která se brzy pokusila přepsat dějiny, o to odhodlaněji, jak ukázal Ondřej Slačálek, že stále více rostoucí význam antikomunismu ve veřejném diskurzu ve skutečnosti zakrýval sílící ztrátu jeho hegemonie. Takto jsme dospěli k rozdílu v životopisech mezi lety 1990 a 2009 popsanému na začátku tohoto článku.

Závěr

Tvrdým a bolestivým způsobem jak vyřešit nedůslednosti sametové revoluce, by bývalo bylo, kdyby společnost čelila své vlastní minulosti, svému vlastnímu chování, vlastnímu kompromisu s minulým režimem a kdyby ji k tomuto přivedly její intelektuální elity. Místo toho bylo odmítnutí vést jakýkoli „dialog“ s komunisty povrchní cestou. Nová demokracie tím, že předstírala, že komunismus je české kultuře cizí, externalizovala komunistické období jako období, které do českých dějin nepatří, neústupně odmítla jakoukoli možnost národního smíření a postavila se do nemožného postavení: jaká demokracie může předstírat, že dvacet procent voličů neexistuje? Jak by si mohlo nějaké hnutí za těchto okolností nárokovat národní jednotu? Jak by mohlo obviňovat „minulost“, a předstírat, že noví političtí aktéři nebyli součástí téže minulosti?

Stejně jako poválečná československá demokracie předstírala, že Němci do českých dějin nikdy nepatřili, postkomunistická česká demokracie předstírala, že do českých dějin nikdy nepatřili komunisté. Odmítnutí jakéhokoli celostátního smíření bylo osudovou volbou postkomunistického režimu, která vytvořila nutnost přepsat dějiny tak, aby delegitimizovala existenci komunismu v národních dějinách - nejnovějším avatarem čehož je nynější návrh na snížení důchodů bývalých komunistů a tajných policistů. Radikalizace bývalých studentů byla přímou součástí tohoto kolektivního odmítnutí vyrovnávat se s minulostí, ať už v letech 1989, 1999 nebo 2009 – a pokračovalo to i v roce 2019. Otevřelo to dveře výrobě hrdinů. Koncem roku 1999 se Monika Pajerová již stala slovy Erika Taberyho „jednou ze studentských legend listopadové revoluce“. (Erik Tabery, “Děkujeme, přicházejí. Výbuch občanské nespokojenosti přivedl na scénu i nejmladší generaci”, Respekt, 6. 12. 1999, str. 5.)

1
Vytisknout
5459

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2021