NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, nebo ANO?

19. 7. 2021 / Vendula Ježková

Studentská iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, která je zaměřena proti diskriminaci studentek a studentů akademií múzických umění ze strany jejich pedagogů, rozpoutává s koncem vypjatého akademického roku důležitou diskusi.

Proč právě nyní? Je více než nasnadě, že to může mít co dočinění s obdobím covidu. Studenti, mladí lidé, se převlékli do pyžam, ze kterých je po tak dlouhé době náročné se vrátit do normálu a opět se socializovat. Snažím se vcítit, jak by to ve věku dospívání a rané dospělosti zamávalo se mnou. A dost dobře si to neumím představit a budí to ve mně respekt, který bych tímto také chtěla mladým lidem vyjádřit.

PhDr. Petr Winkler, Ph.D., ředitel Národního ústavu duševního zdraví, na základě uskutečněných výzkumů řekl pro aktualne.cz: „Stejně jako na jaře jsme i na podzim zaznamenali trojnásobný nárůst depresí i rizika sebevražednosti a dvojnásobný nárůst úzkostí. Varující mi přijde, že nadále roste riziko sebevražednosti.“ A dále v rozhovoru uvedl: „…Druhou skupinou jsou mladí dospělí od 18 do 35 let. Mezi nimi jsou lidé, kteří studují na vysokých školách. Jejich způsob života se změnil mnohem víc než třeba u seniorů. Navíc je to ekonomicky zranitelnější skupina, jejich kariéra se teprve rozbíhá, mají hypotéky či jiné finanční závazky nebo jsou odkázáni na zdroj příjmu z brigád, kterých také ubylo.“

Toto jsou skutečnosti, které není radno podceňovat. Domnívám se, že poté, co studenti uměleckých škol „ztratili“ více než rok, měli mnoho impulsů přemýšlet nejen nad vlastní sebehodnotou, ale také nad obtížemi, s nimiž se potýkají na akademické půdě a které nejsou správně. Vracet se po tak náročném období do prostředí, které v nich budí další obavy, mohlo zapůsobit také jako jedna z motivací k iniciativě. Štípání podobné tomu od paní Machalické: „A není to náhodou také tak, že dnešní studenti jsou labilní, nic nevydrží, všechno se jich dotkne a vyžadují stálé ohledy?“ Tento výrok staví na argumentu: „Nepopírám, že doba se změnila, ale vážně si myslím, že naše generace vydržela víc a nedělala z toho vědu a také se musela popasovat se skutečnou nesvobodou.“ Takový postoj si v ničem nezadá s panem Uzlem v proslulém rozhovoru na DVTV. 

České divadelní prostředí v plnosti odráží i naše celospolečenské obtíže. Toxické vztahy, neschopnost vést konstruktivní dialog, identita budovaná na paradoxech, že divadlo není demokratické, i když se divadelní obec výrazně staví na stranu demokratizace naší společnosti, že ženy jsou horší režisérky, a přitom nemá být tvorba omezována jakýmikoliv hranicemi, že umělec je citlivý jedinec, se kterým se zachází o to tvrději atd...

Nějak se asi obecně předpokládá, že lidé, kteří se profesionálně věnují „lidským příběhům“, budou dostatečně erudovaní a citliví v oblasti lidské psyché – a tedy, že mohou, bez jakéhokoliv přípravného studia psychologie, učit. Když má každý učitel povinnost dalšího sebevzdělávání, kterým si doplňuje kvalifikaci, proč by tomu tak nemohlo být také na školách uměleckých?

U nás se divadlu neučí podle propracovaných metod. Divadelní pedagog často vlastně není pedagog ve smyslu toho slova (vyškolen pro to, aby učil) a čelí k tomu obtížné situaci, jak vlastně učit a co vlastně předat, když se současné divadlo dynamicky proměňuje. Sám transformuje své osobní zkušenosti a předává je způsobem, který neověřil nikdo kromě jeho studentů. A studenti se – plným právem – mají ptát, vznášet námitky. Na to však nejsme zvyklí.

Bývalý rektor JAMU Ing. MgA. Ivo Medek, Ph.D. v článku pro Klasikaplus říká: „Podle mého názoru se umění – v mém případě hudební kompozici – vlastně ani učit nedá. Můžeme jen studujícím předestírat možné postupy či řešení a hledat pro ně optimální cestu k nalezení vlastního názoru a uměleckého přístupu.“

Vypadá to, že je zde konečně generace sebevědomějších a odvážnějších, která vznáší nárok na diskusi. To přece všichni chceme. Kdyby byli tak labilní, jak tvrdí paní Machalická, nebyli by přece podobné iniciativy schopni. Možná jsou studenti zoufalí a tedy labilní, ale třeba z toho, že nemají na činži a základní potřeby, protože jejich rodiče během covidu ztratili práci.

Kéž je odvážný počin studentů i katalyzátorem jejich budoucí tvorby, kéž budou i nadále prolamovat staré struktury a sabotovat trpné snášení bezpráví a lhostejnost k sociální tematice.