Obezřetnost vůči zdrojům informací: Zdaleka se netýká pouze a jen nikým nepodepsaných řetězových emailů, článků na dezinformačních webech, které nezdrojují žádné autoritativní prameny nebo “jednapanípovídala” postů na sociálních sítích. Týká se jakéhokoliv média či obecněji zdroje, jenž přináší informace o politice. Je pochopitelné, že jakýkoliv informační zdroj je zatížen určitým subjektivním či intersubjektivním pohledem na skutečnost, neboť jakýkoliv informační zdroj je ve své podstatě tvořen lidmi. Je ovšem rozdíl, pokud určité médium dodržuje etický kodex a v souladu s platnými právními a etickými principy současné společnosti se snaží nahlížet realitu sice pluralitně, nicméně s určitým posletstvím (např. tím, že nešíří rasismus, xenofobii nebo nepodložené spekulace týkající se vědeckých témat typu covid) a oportunistickými relativisty, kteří pluralitu názorů zneužívají pouze k tomu, aby právní a etická pravidla odstraňovalia  tím pádem vytvářeli prostředí, v němž je vše dovoleno. Takže ještě jednou, dbejte na zdroje informací a ptejte se sami sebe, jaký zájem může stát v pozdadí. Pokud ho dokážete definovat, například tím, že daný zdroj očividně propaguje určitý politický názor (jako např. v případě Parlamentních listů názory populistů z SPD nebo Trikolóry), pak je na místě nebrat takový zdroj vážně, jakkoliv nelze vyloučit, že čas od času vydá něco programově nemanipulativního.

Zájmy vyčnívající z obsahů “nezávislých” (dez)informací: Je zcela legitimní a žádoucí, že politické strany vedou otevřenou předvolební kampaň. Je to legitimní tehdy, je-li tato kampaň přiznaná a podepsaná. Ne tehdy, pokud se vás někdo snaží přesvědčit o volbě či nevolbě určité strany, aniž by přiznal, že mu jde o politický zisk. Dezinformační scéna v ČR je svou produkcí vysoce svázána s politickým marketingem populistů, což je zjevné, pokud srovnáte její produkci a obsah politických kampaní populistických stran. Je to vcelku pochopitelné, dezinformace často akcentují společenská témata způsobem, který je populistům vlastní a navazováním na dezinformace populisté “šetří” prostředky. A nejen to, existuje důvodné podezření, že některé řetězové e-maily, což je dezinformační kanál směřující zejména vůči starším lidem, jsou přímou součástí populistických kampaní. Podezření je založeno na tom, že jsou jednostrannné z hlediska kritiky (kritika směřuje pouze vůči některých stranám a politikům) a někdy dokonce přímo vyzývají, koho volit. Není náhoda, že tato doporučení sympatizují s populisty (SPD, Trikolora, ale často i Ano nebo KSČM).

Zamyslete se nad obsahem: Skutečně je v demokratickém systému možné, aby nějaká strana odebírala starším lidem či komukoliv jinému volební právo? Není vám takové tvrzení podezřelé? Vždyť by takový návrh těžko prošel legislativním procesem, i kdyby se objevila strana, která ho navrhne. Totéž se týká jakékoliv diskriminace na základě věku, pohlaví, etnika či náboženství, odporuje to základním lidským právům, tedy ústavě. Ano, v totalitních a autoritářských systémech je možné zbavovat občany jejich práv vcelku jednoduše, ale ne v demokraciích. Skutečně se domníváte, že nějaká politická strana chce programově otevírat hranice nelegální imigraci? Vždyť by to byla politická sebevražda, drtivá většina občanů ČR si nic takového nepřeje. Skutečně se domníváte, že nějaká demokratická strana chce neúměrně zatěžovat daněmi seniory nebo nějakou jinou finančně zranitelnou část společnosti? To je přece nesmysl, neprošlo by to legislativním procesem a okamžitě by to vzbudilo obrovský odpor. Nedává to žádný politický smysl. Strašení neomarxismem, které se v takových souvislostech velmi často objevuje, je v naprostém rozporu s principy demokraticky orientovaných stran. Je naprostým paradoxem, že zatímco jsou některé strany křivě obviňovány z náklonnosti vůči komunismu, samotní komunisté jsou doporučovanou stranou a Čína, kde sice neexistuje komunismus, nicméně tzv. komunistická strana vytváří kastu privilegovaných, kteří rozhodují o bytí a nebytí ostatních, je “zemí budoucnosti”. Stačí se zamyslet nad obsahem řetězových e-mailů a člověk se ani nemusí pídit po zdrojích. Pochybná doporučení nevzbuzují důvěru jen proto, že zdánlivě hovoří za vás. 

Fakt, že informaci sdílí dobrý kamarád, vážně nestačí: Poznání říká, že skutečnost není dána schopností člověka nahlédnout objektivně povahu věcí, ale tím, co si myslí ostatní. Málokdo je vůči tomu zcela imunní, protože závislost jednotlivce na společnosti je prostě velká a těžko to jakkoliv změnit. Člověk je “stádní zvíře”, což je prostý fakt, nikoliv nadávka. Lidé nejsou ustrojeni k tomu, aby žili osamoceně, jsme zvyklí žít ve skupinách a tedy nutně v těchto skupinách vytvářet a sdílet to, jak vnímáme skutečnost. Vezměte si, že historicky si různá společenství vytvořila různé náboženské představy o fungování světa. Lidé, kteří se narodili a vyrůstali v daném prostředí, vesměs přijali tato učení. Ne proto, že by to byla objektivně pravda, ostatně spousta představ byla vyvrácena (např. o placatosti Země a jejím vztahu ke Slunci). Přijali tuto víru proto, že ji přijímali ostatní. Je to prostý konformismus, potřeba žít v souladu s ostatními. S tímto principem cíleně pracují dezinformátoři, kteří zneužívají digitálního sdílení a toho, že když s námi sdílí určité informace opakovaně rozhodující část naší “tlupy”, lidí, se kterými jsme vyrostli, se kterými přátelíme, kterých si často pro jejich charakterové vlastnosti a přátelství vážíme, máme tendenci tomu věřit, být v dobrém slova smyslu konformní. Tato jinak přirozená vlastnost se stává nebezpečnou tehdy, pokud nás někdo manipuluje prosti našim vlastním zájmům, nebo nás přesvědčuje, že potlačováním práv jiných dosáhneme štěstíá a spokojenosti. Jako to dělali komunisté nebo nacisté. A jako to dělají dezinformátoři.

Emoce nejsou “nemoce”, ale někdy se tak chovají: Často nikoliv racionalita, ale naše emoční a volní stránky osobnosti určují intenci, způsob, jakým racionalitu používáme. Čím menší máme schopnost něco skutečně fakticky uchopit, tím větší roli hraje, jaký dojmem na nás celá věc působí, jaké sympatie či antipatie v nás vzbuzuje, jak na nás působí zjev a vyjadřování reprezentantů té či oné strany, která se k věci vyjadřuje. Často se nám zamlouvají či nezamlouvají prostě na základě toho, jak blízko k nim máme věkově, jaký mají společenský status, jakým jazykem mluví, často je tento dojem založen na špatně pojmenovatelných charakteristikách, které vedou k naší identifikaci či naopak odmítnutí. S racionalitou to nemá nic společného, což není špatně, jde opět o velmi přirozený způsob, jak si vůči okolnímu světu vytváříme postoje. Dezinformátoři toho, stejně jako v případě skupinové konformity, zneužívají. Vytváření strachu (z odebírání volebního práva nebo jiných základních lidských práv, z potírání tradic, z řízené imigrace, z řízené genocidy covidem) nemá za cíl nic jiného, než vést k emočním postojům a tedy k pokřivenému vnímání skutečnosti. A samozřejmě k takovým volebním rozhodnutím, která dají hlas stranám, jež tyto imaginární hrozby představují jako důležité politické cíle. Strach, zvlášť ten, který není opřený o dostatečně prověřená fakta, o důvěryhodné zdroje, ale pouze o často opakované lži, není dobrý volební rádce.