Další výročí stoupence míru

22. 3. 2021 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut
Foto: Král Jiří a královna Johana

V loňském roce (přesně 23. dubna 2020) uplynulo 600 let od narození Jiřího z Poděbrad. Už 22. března 2021 bychom neměli přejít ani 550 let od smrti tohoto „krále dvojího lidu." Ze třetí čtvrtiny 15. století neuškodí připomenout dva mezinárodní počiny českého královského páru – a odlišit je od sebe, protože vznikly za dvojím různým účelem.

Po čtrnáctiletém bezvládí a pak krátkém vládnutí mladého Ladislava Pohrobka získaly české země v bývalém zemském správci silného panovníka, který se politice věnoval už od mládí. Pravděpodobně se svého času stal očitým svědkem bitvy u Lipan. (Tehdy mu bylo 14 let a – pokud se opravdu zúčastnil – stál na straně vítězů). Každopádně potom sám usiloval především o diplomatická jednání.

Když ale skutečně nebo zdánlivě nazrála situace k ozbrojenému střetu, uměl dát pokyn k použití zbraní a případně se postavit do čela. (Tvrdě zasahoval bohužel také proti členům nově utvářené Jednoty bratrské. Jí se totiž poměrně vstřícná polipanská nařízení – Bazilejská kompaktáta – už netýkala).

Dokázal si vybrat úzký okruh velmi schopných spolupracovníků. Patřili k nim hlavně jeho druhá manželka Johana z Rožmitálu, o níž bude ještě řeč, a francouzský humanista Antonio Marini z Grenoblu. Ten se stal panovníkovým rádcem a prokázal mu obrovské služby především pro návrh evropské mírové organizace.

Dokument  a první cesta


Příslušný soubor návrhů jistě mohlo připravovat víc autorů, králův podíl na české verzi je však uznáván jako rozhodující. Hlavním účelem byla společná ochrana Evropy před tureckými nájezdy. Na jednotlivých bodech listiny upoutává zejména úsilí o postup v souladu s právem. Eticky sporné místo – a to z novodobého hlediska – se vyskytuje hned na začátku, zůstává však ojedinělé: Úvodní odstavec nepřímo skládá hold první křížové výpravě. Pak ale následují body, ve kterých se projevuje snaha přesvědčit možné spojence o vlastní dobré vůli a nic důležitého nevynechat. Smlouva se pokusila stanovit, že účastníci

-  nepozvednou zbraně proti sebě navzájem,
-  nepokusí se jeden druhého zlikvidovat ani nekrvavými prostředky,
-  převezmou odpovědnost za přestupky svých poddaných vůči svým sousedům,
-  vojensky pomohou kterémukoli spojenci v případě válečného napadení,
-  pokusí se diplomaticky urovnat případnou válku jinde v Evropě,
-  a také nebudou pomáhat jednotlivým narušitelům míru ani následným poskytováním úkrytu, ani nejasně sepsaným předešlým glejtem.   

Při čtení upoutá jak logická návaznost bodů, tak srozumitelnost jednotlivých souvětí; tedy přednosti, které u takových textů dodnes nemusí být samozřejmé.

V letech 1462 – 64 tento návrh na své diplomatické misi šířila deputace, kterou vedli Marini a Albrecht Kostka z Postupic. Tito Poděbradovi vyslanci cestovali do států, jejichž vztahy s Jiřího hlavním evropským rivalem – papežem – byly napjaté. Přesto se téměř všude setkávali s uhýbáním, a právě královo úsilí o nezávislost na papeži celý projekt nadobro zmrazilo.

Druhá - odlišná - cesta

Vláda zvoleného panovníka v Čechách trvala více než dvanáct let – zčásti také díky mimořádné soudržnosti královského páru. Královna Johana promyšleně, postupně využívala většího vzdělání, jehož se jí dostalo. (Plynně mluvila několika jazyky. U Jiřího se uvádí, že částečně zvládl pouze němčinu). Nepřetržitě udržovala rodinné zázemí. (K sedmi nevlastním dětem se chovala stejně laskavě jako k pěti vlastním).

Dokonce v nouzi objevila své vojenské nadání. (Když Jiří v létě 1470 vytáhl proti postupujícímu Matyáši Korvínovi, ale ten mu vpadl do zad, postavila se do čela dalších českých jednotek. Podařilo se jí Matyáše zatlačit, i když jeho olomoucké korunovaci a následnému dvojvládí se zabránit nedalo).

Právě královna vydala glejt k pověstnému putování „z Čech až na konec světa," ačkoli se mohlo jednat o společný plán obou manželů. Výpravy, kterou vedl Johanin bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, se zúčastnili někteří čeští šlechtici, vesměs katolického vyznání. Jednalo se pouze o rytířskou cestu osvětového rázu. Trvala dva roky.


Cestovatelé čerpali podněty z jiných evropských zemí a čelili některým nebezpečím, včetně pirátského útoku na vodách kanálu La Manche. Mezitím papež roku 1466 na Jiřího z Poděbrad a veškeré jeho příbuzenstvo uvalil kletbu. Světská mise pod vedením králova švagra však souběžně plnila druhý – skrytý – osvětový úkol v opačném směru: Přesvědčovala další Evropany, že navzdory husitským válkám Češi na svém územíKrál Jiří a královna Johana patří mezi osobnosti, které u nás razily cestu humanismu (a v širším slova smyslu tedy renesanci) i v krajně obtížných podmínkách. Smrt Jiřího z Poděbrad začátkem jara 1471 znamenala skon posledního rodilého Čecha, jenž nosil královskou korunu. To by ale k celkovému hodnocení nestačilo. Podstatné je, že tohoto panovníka můžeme zařadit k nejvýraznějším Čechům s časovým a   mezinárodním přesahem.  
             
  

2
Vytisknout
7998

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2021