Americký odklon od demokracie na pozadí globální de-demokratizace

16. 2. 2021

Dvacáté století bylo podle některých pozorovatelů nerovnoměrným, ale stabilním pochodem směrem k demokracii. Ti, kteří studují přechod autoritářských vlád k demokracii, definovali úspěšný přechod coby dvě volební klání jdoucí po sobě, kdy se všechny strany shodují na pravidlech hry, přičemž poražení uznají svou prohru. To se mi jeví jako opravdu důležitá věc, píše Juan Cole.

V roce 2014 se v revoluční Libyi konaly parlamentní volby. Všeobecný národní kongres v Tripolisu podporovaný fundamentalistickými milicemi z Misraty nechtěl uznat prohru. Nově zvolený parlament se usadil na západě země v Tobrúku. Existovaly fakticky dvě vlády, které proti sobě vedly válku. Právě byla ustavena nová unitární vláda, ale není jasné, jaké má šance.  

Chtěl bych jen poukázat na to, že podle pravidel odborníků na přechod k demokracii USA již nejsou úspěšnou demokracií. V roce 2020 totiž nedošlo k obecné dohodě týkající se pravidel hry. Zhruba 140 členů Sněmovny reprezentantů společně se senátory, jako jsou Josh Hawley a Ted Cruz – v čele s mazaným Donaldem Trumpem – zpochybnili pravidla hry v Pensylvánii, Michiganu, Arizoně a Georgii.

Poražení jednoduše odmítli uznat výsledek regulérních voleb. A poté došlo k pokusu o obsazení Kapitolu. Jednalo se o Trumpův pokus zůstat u moci. A Trump opustil Bílý dům jen kvůli tomu, že povstání nebylo úspěšné. Měl v úmyslu v Bílém domě zůstat. Pokud by se povstalcům podařilo oběsit Mikea Pence a zabít nebo unést Nancy Pelosi, Trump by zůstal v Bílém domě pod záminkou, že Bidenovo vítězství nebylo certifikováno Kongresem. Byl to pokus o puč.

V tuto chvíli opravdu není žádný rozdíl mezi Spojenými státy a Libyí. Předáci Republikánské strany v Oregonu i jinde stále tvrdí, že Trump v prezidentských volbách zvítězil. Poražení odmítají uznat prohru.

V letech 1900 až 2000 se absolutní monarchie jedna po druhé rozpadaly, aby se přeměnily na konstituční monarchii nebo republiku. Ne všechny nově vznikající republiky se staly demokraciemi. Americká hegemonie v západní Evropě je formovala jako kapitalistické demokracie. USA vypracovaly německou ústavu a tlačily na členy NATO, aby zůstaly demokratickými zeměmi. Turecká armáda mezitím neustále prováděla převraty, aby byla nakonec poslána zpět do kasáren – částečně kvůli tomu, že byla členem NATO. Řecko to dělalo obdobně. USA rovněž vypracovaly japonskou ústavu a Japonsko se stalo jakousi korporátní demokracii.

Samuel Huntington teoretizoval o „třetí vlně“ demokratizace, které měla probíhat od 70. let do konce 20. století. Během této doby zhruba 60 zemí opustilo autoritářský způsob vládnutí. Portugalsko a Španělsko opustily autoritářství v 70. letech. Neúspěšný pokus o převrat v roce 1981 byl hřebíkem do rakve iberského fašismu. Brazílie se zbavila vojenské vlády v 90. letech. Poté se zhroutil východní blok.

Politologové, kteří studují přechody k demokracii, se obvykle neptají, proč ten či onen přechod nastane. Zdá se, že pro to existuje mnoho důvodů, a je obtížné o nich teoretizovat. Politologové se pokoušejí vysvětlit, proč některé země po přechodu k parlamentní demokracii uspěly v její konsolidaci, a proč další státy v tomto úsilí naopak selhaly.

Adam Przeworski z Newyorské univerzity zjistil, že úspěšné přechody k demokracii jsou úzce spojeny s příjmem na jednoho obyvatele. Przeworského poznatky ovšem nevylučují ani skutečnost, že také chudé země mohou úspěšně zavést demokracii. Kupříkladu se zdá, že Senegalu se v tomto ohledu daří dobře. Podle Przeworského je však tento úspěch pravděpodobnější v dobře situovaných zemích.  

Avšak tato teorie nevylučuje možnost, že demokracie nebude prospívat v bohatších státech. A Spojené státy se nyní přidaly k de-demokratizační vlně, na níž se veze také Myanmar, Srí Lanka, ale i Maďarsko nebo Turecko.

 

Celý článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
1957

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2021