Je čas na Fórum 3000

Cenzura ve jménu Václava Havla?

27. 10. 2016 / Pieter De Buysser

Organizátoři Fóra 2000 mě pozvali, abych vystoupil během závěrečného večera v Divadle Archa se svou hrou, na které pracuji a která bude mít premiéru právě v tomto divadle 17. března 2017. Moje vystoupení zahajovalo večer nazvaný After party a mělo podobu přednášky, ve které jsem reflektoval Havlův odkaz. Hru objednal ředitel divadla Ondřej Hrab, požádal mě, abych zkusil postihnout význam Havlova odkazu v jiných evropských zemích. Jsem dlouholetým obdivovatelem Václava Havla. Je to duchaplný, ostrý, nekonvenční, hravý a kontroverzní spisovatel. Se znepokojující lehkostí zjevuje nepříjemné pravdy.

Je tím, co Goethe nazýval "univerzálním spisovatelem" v tom smyslu, že jeho práce je stále relevantní i v jiných dobách a v jiných kontextech. V současnosti je jeho odkaz ještě významnější a důležitější. Sám poznal, že snaha žít v pravdě s sebou přináší bolestivé následky.

Jsou zde některé nápadné paralely se současností. Stejně jako nápadné odlišnosti. Nicméně Havlovu analýzu toho, kterak společnost funguje, můžeme aplikovat na problém politické lži současnosti. Jeho díla jsou skvělým nástrojem, jehož prostřednictvím lze kritizovat současnost a selhávání tzv. liberálních demokracií.

Euforie způsobená pádem komunismu vedla k triumfalismu, pod jehož vlivem se Západ nechal vtáhnout do spekulativních dobrodružství, jež prosakují do těch nejniternějších vláken principů neoliberální víry. Na popelu sovětského komunismu vyrostla nová ideologie, pro kterou se vžil obecný pojem "postpravdivostní společnost".

Havlovy eseje a hry obsahují detailní analýzu fungování totalitních systémů a způsobu, jak jim odolávat. Jedním z nich je prostě říct pravdu. Takže jsem s publikem sdílel některá fakta: například to, že Bush a Blair lhali o zbraních hromadného ničení ve prospěch invaze do Iráku, což je stále jeden z katalyzátorů současné geopolitické mizérie. Byla to lež. Není to názor, je to fakt, pro mnoho z nás dokonce nijak objevný.

Mimo to jsem se s publikem podělil o o fakt, že liberální země Západu ve zvýšené míře snižují finanční podporu vzdělávání, kultury, umění a vědeckého výzkumu, a to.kvůli ideologii Neviditelné Ruky, této úžasné a naprosté pohádky, jež má nad námi tak čarovnou moc. Lidé, kteří volí populisty, nemají být zesměšňováni: jsou vyloučeni mechanismem falešného liberalismu, jenž ve skutečnosti vede k oligarchii. Pojem oligarchie je ve zvýšené míře používán lidmi, jako je Francis Fukuyama, a pokud vím, lze ho jen těžko považovat za antiamerického levičáka.

Nicméně těchto pár tvrzení přimělo některé lidi, aby mé představení opustili. Někteří z nich křičeli: Antiamerikanismus, přesně to jsme čekali! Odpověděl jsem, že se chci dotknout i EU a začal jsem v tom okamžiku mluvit o faktech týkajících se odmítání transparentního jednání ze strany Evropské komise, abychom mohli pokračovat tímto směrem. Začal jsem kousek po kousku číst z Havlova výjimečného díla Moc bezmocných. Esej popisuje ideologické lži, kterým byl autor vystaven a s nimiž se musel sžít, což lze stejně dobře použít ke kritice ideologie falešného liberalismu (raději používám tento termín než termín neoliberalismus, jelikož na něm neshledávám nic nového, ani liberálního).

Kritizovat toto vyšinutí neznamená pohrdat životním standardem, který nám liberalismus přinesl, ani oslavovat sovětský komunismus, v žádném případě. Zůstávám s velkými díky. Ale pojďme se posunout vpřed. Demokracie, jak ji dnes známe, musí být neustále opravována. Aby bylo jasno, pokud to dělám, neznamená to, že jsem komunista nebo že podporuju Putina. Říkám to naprosto jasně.

Je-li u někoho diagnostikována nebezpečná infekce, neznamená to přece, že jeho soused může být prohlášen za zdravého. Shodneme se na tom? Neznamená přece, že když Putin zneužije sebekritiku pro jeho vlastní účely, že bychom se měli - jako stádo - vzdát schopnosti být sebekritičtí. Barbarský mechanismus totalitního komunismu nelze s ničím srovnávat. Jeví se ale, že srovnatelné jsou ideologické lži, požadavek na umění nechat se okouzlit a oslavovat moc, jak je. To je to, co pomáhá totalitním režimům. Utéct z představení, případně karikovat, co bylo řečeno a s čím nejste schopni se srovnat, to zvyšuje podporu totalitním režimům. Otevřeně, zdravě se vyrovnat s kritickým představením je nejlepší cestou k tomu jim nepomáhat.

To nejhorší ale teprve přišlo. Pokud jsem během svého představení prohlásil, že na setkáních jako je Fórum 2000 už nelze vyjadřovat kritickou reflexi, mohlo by se zdát, že přeháním. Jenže právě to se stalo. Poté, co jsem prohlásil, že ve falešném liberalismu se svoboda stává do určité míry komoditou, přišel na pódium ředitel Fóra 2000 Jakub Klepal a žádal mě, abych přestal mluvit. K velkému ohromení většiny lidí v publiku, které nesouhlasilo a požadovalo, abych pokračoval.

Je to velmi smutný okamžik v historii, pokud je dnes Havlův odkaz zneužíván k tomu zabraňovat sebekritice až na úroveň cenzury. Určitě v současné České republice, kde Havlovi přátelé potřebují všechnu možnou podporu k tomu odolávat temné moci prezidenta Zemana a jeho spřízněnců. Havlovi přátelé by se neměli střílet do vlastní nohy. Pokud skutečně bereme vážně Havlův odkaz, pak neexistuje nic více nemístného než konference, na kterých se účastníci vzájemně plácají po ramenou. Není čas k sebeoslavování. Mnohem více je čas ke společensky znepokojivému, nebezpečně nekonečnému, krásnému a dvojznačnému umění. Než na to přijdeme, můžeme se opět ocitnout na špatné straně historie.

Možná je čas na Fórum 3000?