Pluralita a mocenská rovnováha jsou důležitější než ego rebela bez příčiny

26. 10. 2016 / Karel Dolejší



"Sooner or later... one has to take sides. If one is to remain human."
"Dříve nebo později... si musíte zvolit stranu. Pokud máte zůstat lidmi."
Graham Greene

Dobová svědectví Britů z Jugoslávie za 2. světové války ukazují zoufalou snahu nalézt toho pravého aktéra, s nímž se lze identifikovat a bez rezervy jej podpořit. Zdá se, že poddaným britské koruny velmi dlouho vůbec nepřišlo na mysl, že mezi balkánskými pidinacionalismy prostě není na výběr: Podpořte dosud slabého a začne soupeře utlačovat a ničit stejně, jako to do této chvíle dělali jeho konkurenti. Problém měl strukturální charakter a teprve internacionalističtí Titovi komunisté nabídli jakýsi nedokonalý lék: Utlačili všechny jihoslovanské národy na dlouho do té míry, že po nějaký čas neměly možnost se navzájem vyvražďovat.


Čím je v oblasti vnitrostátní politiky plytká personalizace - především znamená nesmírnou analytickou slabost někdy až na úrovni bulváru - tím je v mezinárodní politice nekritické stranění vybraným aktérům. Osobní vlastnosti politiků jsou v případě dodržení pravidel institucí zpravidla málo významné, protože mnohem důležitější bývá, co politik prosazuje a reprezentuje. A zrovna tak v případě státních aktérů na mezinárodní scéně: V jen trochu normálních dobách nemůže jít o nic jiného než o mocenskou rovnováhu eliminující hrozbu velkých ozbrojených konfliktů.

Jeden z velmi nevhodných pojmů často používaných v kritické publicistice je "antiestablishmentový". Co může být přijatelnou provokací u šestnáctiletého, to už nepředstavuje rozumný přístup dospělého člověka. Podpořit "antiestablishmentového" Zemana nebo Trumpa navzdory nebezpečím která představují, jen proto, že moje ego kdysi v pubertě uvízlo na mělčině identity rebela bez příčiny jako zmatený kytovec, znamená faktické napomáhání politické katastrofě. Neexistuje žádné rozumné pravidlo "stavět se proti establishmentu". To je kýčovité osobní gesto odmítající se zabývat stavem světa a adekvátností vlastního postoje. Existuje pouze imperativ stavět se za rozumné politické programy.

Aporie, ve kterých se političtí rebelové bez příčiny mlátí jako ryba na suchu, by představovaly vhodné téma na knihu. Zde se omezím na jedinou, nicméně dosti důležitou. - Rebelové bez příčiny tvrdí, že politické systémy západních demokracií neumožňují skutečný výběr alternativ. Pak ovšem klidně podpoří kandidáta s poukazem na jeho "antiestablishmentový" charakter (ačkoliv někdo takový podle nich z principu ani nemůže existovat, protože "kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali..."), a to i když vlastně nejde o kandidáta antiestablishmentového, ale de facto antisystémového. Pokud takový kandidát uspěje, začne pomalu realizovat sebenaplňující se proroctví rebelů: Potlačováním názorové a později i politické plurality spojené s liberální politickou kulturou způsobí, že možnosti výběru se opravdu rapidně ztenčují.

Ještě jednou přehledně: Rebelové bez příčiny jsou nespokojeni s možnostmi výběru mezi kandidáty ve stávajícím politickém systému. Tvrdí navíc, že tento systém nelze volbami podstatně ovlivnit k lepšímu, proto klidně podpoří kandidáta, který je postupně zbaví i těch možností výběru, které dosud měli. V průběhu fatálního scénáře malkontenti dokonale vyvrátí své úvodní tvrzení, že "systém" stejně žádnou skutečnou změnu nepřipustí. Sami dokázali opak - jenže výsledek jaksi nedopadl podle jejich představ... A nikdy nedopadne.

Hlasovat třeba i pro vyloženě špatné kandidáty jako Hillary Clintonová nebo Karel Schwarzenberg neznamená jen "volit strašné establishmentové politiky", což je to vůbec jediné, co ještě dokáží ze svého stanoviska zahlédnout rebelové bez příčiny. Znamená to tvrdit: Alternativa ke statu quo, která se v danou chvíli nabízí, je dokonce ještě horší než to, co už existuje. Protože strašní politici jako Clintonová či Schwarzenberg neznamenají redukci těch možností volby, které již existují, je v danou chvíli rozumné volit alespoň je a hlas pro sociální a politickou změnu si rezervovat na jinou příležitost - pro kandidáty, kteří nebudou způsobovat zjevnou změnu k horšímu.

Pokud kompulzivně neuroticky netoužíte po jakékoliv změně poměrů, které vás coby snoba k smrti nudí a otravují do té míry, že jste ochotni riskovat zničení i toho dobrého, co ještě představují; pokud si místo toho přejete změnu k lepšímu; pak budete mít na politické kandidáty reprezentující změnu poněkud vyšší nároky než aby byli "antiestablishmentoví". Nejde zde totiž o Losnu a Mažnáka, ale o strukturu, o "poměry". A zachování možnosti volby do budoucna je vždy rozumnější než rozhodnutí, kterým se "kvůli změně" teď a hned možnosti volby napříště zbavujete.

V mezinárodní politice zrovna tak nejde o to bezmezně podporovat vybraného hráče. Cílem je rovnováha sil omezující pravděpodobnost, že agresívnější získá rozhodující převahu a rozpoutá velký ozbrojený konflikt. V syrské občanské válce si tedy nevybereme Asada nebo kurdskou YPG a neopentlíme je aureolou "jediného spravedlivého" ve válce, kde rozhodně nikdo takový neexistuje. Politické řešení předpokládá nějakou formu rovnováhy sil. Írán, který kormidluje Asadův režim, musí dostat jasný signál, že "šíitský půlměsíc" je program nereálný a co do vynaložených peněz a životů se absolutně nevyplácí. Povstalci musejí pochopit, že předpokladem politického řešení je smířit se s ruskými základnami, alespoň na padesát let. A syrští Kurdové zase musejí dospět k poznání, že program expanze na arabská území nepodporuje žádný z globálních ani regionálních hráčů, ani žádná jiná syrská frakce - takže pokud se nedomluví na propojení kantonů se sunnitskou arabskou opozicí, jejich kvazistátní projekt jednoduše zkrachoval. Atd. Nemůže jít o to vybrat si "jediného dobrého" tam, kde žádný neexistuje. A ovšem, není tu ani "jediný špatný".

V měřítku Blízkého východu jde o kontrolu íránské expanze. Její zadržování výrazně poškodil Bush Jr. invazí do Iráku, ale pohřbila je teprve katastrofální amatérská politika Baracka Obamy. Šíitskou expanzí upadl blízkovýchodní region do sektářského konfliktu, který vede ke vzniku šíitského bloku ovládaného Teheránem a defenzívního sunnitského, v němž dominují Rijád a Ankara. (V důsledku vyhrocení íránské hrozby se přidruženým členem sunnitského bloku fakticky stal Izrael, který je již vnímán jako menší hrozba než mnohem a mnohem dravější Írán. To, spolu s účastí palestinských bojůvek v syrské válce na straně Asadova režimu, vede k paradoxnímu výsledku: Zatímco na Západě se velmi důrazně prosazuje propalestinský aktivismus, v samotném arabském světě je téma Palestiny stále více odsouváno na druhou či třetí kolej.) Politika udržování rovnováhy vyžaduje podporu slabší, v tomto případě sunnitské strany. Logiku "good guys - bad guys" nechť si psavci laskavě ponechají pro šestákové romány z Divokého Východu.

V měřítku Evropy jde o obranu kontinentu. Patnáctiletým chybným investováním NATO do "expedičních" sil pro války ve Třetím světě, šestiletým masivním výzbrojním programem Kremlu optimalizovaným pro evropské válčiště a dále také faktem, že NATO dlouho vůbec neplánovalo obranu východního křídla, v souladu se smlouvou z roku 1997 dodržovalo závazek nerozvíjet zde obrannou infrastrukturu a nerozmisťovat podstatné síly, vznikla situace značně nevýhodná pro obranu postkomunistických zemí NATO, zejména pak celého Pobaltí.

Ještě důležitější je však masivní nerovnováha v oblasti politické vůle. Ruský režim již několik let připravuje obyvatelstvo na válku. Opustil dokonce tabu ze sovětských dob a snaží se poddané přesvědčit, že jaderný konflikt lze přežít a zvítězit v něm ZDE. Naproti tomu na Západě panuje nedostatek vůle k jakkoli legitimnímu a omezenému použití síly, třeba i k vlastní obraně. Protějškem ruského militarismu nejhoršího od posledních let Stalinova života je tu tedy v lepším případě pochybnost, že se Putin znova odváží, v horším sofistika tvrdící, že za ruskou agresi vlastně může arogantní Západ, který tedy nemá morální právo nic a nikoho před touto agresí bránit.

Nedostatky ve vojenském hardwaru, jakkoliv znepokojivé, může Západ i přes značný náskok Ruska poměrně brzy dohnat. Zda ale dokáže také překonat nedostatek základní vůle k sebeobraně (proruskými propagandisty sofisticky denuncované coby vůle k neokolonialistickým intervencím), to je jiná, mnohem znepokojivější otázka.

Mentální propast mezi minimálními programy uchování politické plurality a svobody politické volby (vnitrostátně) a udržování mocenské rovnováhy v rámci systému vynucovaných mezinárodních pravidel (mezistátně) na jedné straně; a lifestyleovými imperativy rebelů bez příčiny bouřícími se statečně proti "establishmentu", jenž nechává kandidovat celý antisystémový zvěřinec od Corbyna po Trumpa na straně druhé je ovšem značná a dost možná nepřekonatelná.

0
Vytisknout
2832

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2016