Proč nová ruská puška používá náboj NATO?

8. 7. 2016 / Karel Dolejší

Ačkoliv sovětští a ruští konstruktéři více či méně úspěšně vyvinuli řadu originálních pistolových nábojů či nábojů středního balistického výkonu, "plný" puškový náboj moderní konstrukce Rusko nikdy nemělo. Zbraně které vyžadují puškový náboj (kulomety, odstřelovačské pušky) tak musejí dodnes využívat zastaralého okrajového náboje 7,62 x 54R zavedeného pro opakovačku Mosin Nagant v roce 1891. Že takový anachronismus přináší moderním zbraním značné problémy ovšem zjistili třeba již konstruktéři Zbrojovky Brno ve 30. letech minulého století, když adaptovali kulomet vz. 26 pro zastaralý imperiální náboj .303 British. Čs. zbraně v té době dávno používaly modernější německý náboj 8 x 57 JS (Mauser) s drážkou. Jeho napodobením v USA (spolu s upravenou původně bezlicenční kopií opakovačky Mauser) vznikl náboj .30 - 06 Springfield zavedený v roce 1906. Jeho balistické charakteristiky se staly vzorem, když s použitím modernějších střelivin vznikal o něco kratší náboj .308 Winchester prodávaný od roku 1952. Ten se ve vojenském provedení ve druhé polovině 50. let coby 7,62 x 51 mm stal standardním nábojem Severoatlantické aliance, jímž je dodnes.

Výhody nábojnice s drážkou namísto staré nábojnice s vystupujícím okrajem jsou desítky let dobře známy a naprosto zřejmé. Rusko je zřejmě jedinou zemí na světě, která dosud ve svých moderních zbraních používá morálně dávno zastaralé náboje s okrajem, dnes již víceméně z "vlasteneckých" důvodů. Vyvinout vlastní nový moderní puškový náboj by Rusové nepochybně hravě zvládli, nikdy však k tomu nedošlo. Náboj NATO se čistě technicky jeví jako nejlogičtější volba při náhradě jejich muzeálního puškového náboje, protože jde o relativně stále moderní (ve srovnání s tím, co má nahradit) a přitom rozšířené a dostupné střelivo. Otevřelo by patrně nové pušce cestu na nové exportní trhy, k armádám, které by se ostýchaly zavádět kvůli nové pušce další typ náboje, technicky zastaralý, rozměrný a hůře skladovatelný. Přesto jde o postup v Rusku velmi neobvyklý. O zavedení některých zahraničních konstrukcí do výzbroje ruských ozbrojených sil naposledy usiloval bývalý ministr obrany Serďukov, od jeho časů ovšem masivně převládl "vlastenecký" přístup k vyzbrojování, který mj. vedl k úporné snaze upravit projekt tanku Armata původně odvozený z izraelské Merkavy. Jak to, že tedy nyní sama ikona ruského zbrojařského průmyslu Kalašnikov sáhla po "imperialistickém" náboji?

Jedno z možných vysvětlení nabízí historie válečného britského samopalu Sten Gun - ano, toho, který selhal během atentátu na Heydricha. Při jeho vývoji bylo rozhodnuto namísto některého ze zavedených britských pistolových nábojů použít německý 9 x 19 mm Luger. Nejen že se bezesporu jednalo o vhodný a relativně výkonný náboj pro tento typ zbraně. Když Sten vznikal, počítalo se již ve štábech s hloubkovými operacemi speciálních jednotek za nepřátelskými liniemi v okupované Evropě. A tam samozřejmě náboj hromadně využívaný německými zbraněmi (v pistolích P.08, P.38, samopalech MP 40 a u řady dalších, poněkud méně rozšířených typů) značně zjednodušoval logistické úkoly. Vždyť stačilo zabít německého vojáka s pistolí či důstojníka vybaveného samopalem - a střeliva pro Sten byl opět dostatek.

Podobné výhody lze bezesporu očekávat i u ruských příslušníků speciálních sil nasazených hluboko na území obsazeném jednotkami vybavenými západní výzbrojí.