O vojenské řešení jde až v první řadě:

Příměří model Aleppo je téhož druhu, jako příměří model Debalceve

1. 3. 2016 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut


Krátce po podepsání 2. minské dohody mezi Ukrajinou a Ruskem za patronátu Německa a Francie, v polovině února 2015, došlo již v době formální platnosti příměří k uzavření obklíčení a následnému dobytí strategicky důležitého ukrajinského města Debalceve.


Než byla dohoda uzavřena, i proruští komentátoři poukazovali na fakt, že ruské ofenzivní operace ztratily dech a poměr sil není takový, aby umožnil další útoky. To ovšem v okamžiku uzavření příměří přestalo platit. "Separatisté" mohli uvolnit jednotky z nyní již klidných úseků fronty - a ačkoliv jejich útočné operace obecně vzato opravdu již kulminovaly, přečíslili ještě jednou alespoň lokálně obránce Debalceva. Po masivní dělostřelecké palbě a nasazení nejmodernějších vyráběných ruských tanků město dobyli.

Pro větší srozumitelnost ještě jednou: Kdyby nebylo příměří, ruská strana musela po celé délce fronty udržovat jednotky věnující se minimálně patrolování a držení terénu, takže by nedokázala shromáždit na jednom místě tolik sil, kolik jich potřebovala pro dobytí Debalceva. Minská dohoda však tento problém vyřešila: Protože ukrajinské ofenzívní operace nehrozily, jednotky bylo možno snadno soustředit v rozhodujícím bodě k rozhodující operaci. Západoevropští politici umožnili Kremlu obnovit jasně definovaný Schwerpunkt. Bez nich by to byl nedokázal.

Obdobný model nyní sledujeme v Sýrii. Ofenzívní operace provládních sil, tj. šíitských milic tvořených Iráčany, Afghánci a Libanonci, asadovských milic, zbytků syrské armády a zatím zhruba dvou praporů Rusů, už jasně kulminoval - a ukázalo se navíc, že nedostatek ozbrojeného personálu brání udržet obsazené území. Převaha asadistů je založena na letectvu a velkém množství Íránci mobilizované pěchoty z jiných zemí, mezi kterou figuruje značný počet násilně odvedených příslušníků šíitské menšiny Hazárů z Afghánistánu. Mnoho Hazárů žije v Íránu s problematickým statusem uprchlíka a nemají v podstatě žádná občanská práva, tudíž ani možnost vyhnout se nuceným odvodům. Důstojníci z řad Islámských revolučních gard uplatňují jen mírně rozvinutou taktiku z dob irácko-íránské války. Vojáci jsou špatně vycvičení a zásobení, důraz je kladen na pohyblivost a sektářskou ideologickou motivaci.

Íránští vojáci dobře zvládají základy taktiky malých jednotek a dovedně infiltrují nepřátelské pozice, špatně se však adaptují na nečekané potíže jakéhokoliv druhu. Pokud se něco nevyvíjí podle očekávání, a to se ve válce stává hodně často, jejich morálka postavená na "politickém školení mužstva" snadno kolabuje a dezorientované jednotky trpí značnými ztrátami. Podobně se věci vyvíjejí, když íránští ozbrojenci ztratí iniciativu a musejí bojovat déle, než bylo plánováno. V krátké době jim začne docházet munice a zásoby.

Ofenzíva asadistů netrpí jen logistickými problémy, kvůli nimž Rusko mobilizovalo prakticky všechna dostupná vyloďovací a dopravní plavidla Černomořské a Severní flotily, nakoupilo na trhu řadu dalších starších obchodních lodí a nyní začíná ve velkém vozit do Sýrie nákladní auta a cisterny. Íránem organizované jednotky jsou také bojem výrazně opotřebovány a potřebují minimálně operační pauzu. Jejich povážlivý stav podtrhují události po překvapivém útoku IS na komunikační linie aleppského útočného uskupení, protože komunikace je navzdory masivním ruským náletům i po týdnu neprůjezdná a asadisté ji dosud nedokázali ovládnout.

V tento okamžik přišel 2. Mnichov jako kopie 2. Minsku. V rámci obdobné vojenské strategie, jaká byla aplikována na Ukrajině, došlo k uvolnění jednotek z méně podstatných úseků fronty, které se teď podle lokálních zpráv soustřeďují k velké ofenzívě severozápadně od Aleppa ZDE. Některé lokální zprávy tvrdí, že ofenzíva připravovaná v koordinaci s kurdskou YPG (protože vedená z jejího území) zahrnuje údajně až 2 / 3 všech sil, které mají asadisté momentálně ještě k dispozici.

Na hranici Efrinského kantonu kontrolovaného kurdskými milicemi YPG se připravuje úder na poslední "nešikovnou" zásobovací linii již téměř obklíčeného povstaleckého Aleppa. Po dokončení příprav mají jednotky vyrazit na jih. Tím bude odříznuto poslední silniční spojení mezi Aleppem a venkovem, dálnice č. 62, a také poslední přímé spojení s Tureckem.

Probíhající dělostřelecká palba a bombardování v obcích Kubtan ad-Džabal, Šejk Akíl a Dárat Izza je podle lokálních zpráv již součástí přípravy k útoku.

Nepříliš silný pozemní útok, pravděpodobně průzkum bojem, byl v Kubtanu odražen v pátek. Videa, která publikovali povstalci, ukázala řadu zabitých, podle vzhledu vesměs Hazárů.

Další prorežimní jednotky se soustřeďují na západním okraji Aleppa. Také zde je hlášena koordinace režimních jednotek s Kurdy. Zásobování soustřeďovaných sil je realizováno přes leteckou základnu an-Najrab a mezinárodní letiště v Aleppu.

Pokud k avizované operaci dojde - a nemusela by ani zahrnovat útok na hraniční přechod, o němž některé zdroje spekulují - dál prudce vzroste riziko turecké intervence. A přesně v tomto bodě se aleppský scénář začíná výrazně lišit od debalcevského.

Turecko dalo opakovaně najevo, ústy premiéra Davutoglua i prezidenta Erdogana, že nehodlá připustit pád Aleppa. Pro oba jmenované politiky by bylo velice těžké, ne-li nemožné, v tomto bodě jednoduše ustoupit a nic nepodniknout. Zdá se však, že Washington ve svém neuvěřitelném pokrytectví a cynismu ZDE, Moskva, Teherán, Damašek i kurdská YPG vycházejí z předpokladu, že Ankara jen blafuje, že jde o prázdnou hrozbu, protože k přímé intervenci by se sama nikdy neodvážila.

Možná mají pravdu. Nelze však vyloučit, že tureckou politiku čtou doopravdy velmi špatně - a potom 615 000 tureckých vojáků pořádně zamíchá kartami syrského konfliktu.

0
Vytisknout
7462

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2016