Spor Francouzů s Poláky není sporem o "zeměpis", ale o podobu a schopnosti ozbrojených sil NATO

8. 2. 2016 / Karel Dolejší


Spor Varšavy s Paříží o letní summit NATO ZDE nelze redukovat na spor o "betonování" polské infrastruktury, ani na úvahy, zda a jak se v obou zemích učí zeměpis. Kromě jiného v něm totiž jde také o to, jaké úkoly aliance dokáže, případně nedokáže splnit.


Francie mívala dlouho dvojí ozbrojené síly: Metropolitní a koloniální, a v jistém smyslu to platí dodnes. Naposledy mohly jedny plnit úkoly druhých bez větších problémů v roce 1914, kdy se v evropských zákopech objevily tisíce Arabů a Afričanů. V další válce se ale již doktríny i výzbroj obou složek diametrálně rozcházely. Metropolitní armáda spoléhala na obranu Maginotovy linie, koloniální jednotky musely vést mobilní boje a obrana pevností pro ně nebyla vůbec prioritou.

Po 2. světové válce pod vlivem gaullismu (a také pochopitelné překompenzace) Francie podřídila metropolitní ozbrojené síly doktríně extrémně zdůrazňující mobilitu, čímž je velmi přiblížila modu operandi koloniálních oddílů. Celkový přístup k budování ozbrojených sil, ale také ke konstrukci obrněné bojové techniky, tak spočíval na paradigmatu, které ovšem nikdy nebylo v praxi plnohodnotně otestováno. Francie od roku 1945 nikdy nevedla válku s rovnocenným protivníkem. Ve Vietnamu prohrála bitvu u Dien Bien Phu, když adoptovala nepromyšleně koncepci předsunuté základny v týlu nepřítele odvozenou od myšlenek britského generála Ordea Wingatea; ale nebojoval v ní ani jediný tank zkonstruovaný podle francouzské filozofie.

Francouzský přístup dlouhodobě reprezentuje extrém jednostranně přehánějící mobilitu ozbrojených sil. Jestliže na jednom extrému je v Evropě Británie, která tradičně preferuje u bojové techniky úroveň pancéřové ochrany, na dalším místě palebnou sílu a a mobilitu až na třetím místě, kolem středu se nachází Německo a o něco dále ještě SSSR/Rusko se snahou o vyvážený mix (ruský přístup však už spíše preferuje palebnou sílu před úrovní ochrany posádky). Francie reprezentuje extrém, který kritizovali jako pomýlený i sovětští konstruktéři, kteří k němu přitom mají ze všech jmenovaných ještě relativně nejblíže.

Dlouho a vydatně se nyní diskutuje o tom, zda a nakolik mohou systémy aktivní obrany nejnovějšího francouzského tanku Leclerc kompenzovat vyšší úroveň pasivní ochrany u o generaci starších britských nebo německých protějšků. To zde ovšem není podstatné, přístup ke konstrukci tankové techniky je totiž jen vyjádřením celkové tendence. A ta byla stále dokola testována pouze a jedině v lokálních postkoloniálních konfliktech, proti méněcenným protivníkům, na bojištích, která se co do úrovně letality nedají v nejmenším srovnávat s potenciálním evropským bojištěm.

Francie rigidně trvající na kultu mobility se tak předvídatelně stává prvkem ve struktuře NATO, který konzervuje expediční charakter budovaných ozbrojených sil aliance prosazený po 11. září 2001 - a neláme si hlavu s tím, jak dlouho by takové síly přežily na jiných bojištích než na těch, na něž jsou Francouzi zvyklí.

Na zeměpis ovšem dojít musí, a ta chvíle právě nastala: Z které strany myslíte, že podle Paříže omývá severní Atlantik řekněme Arabský poloostrov? Jak se asi lze po severním Atlantiku dostat do Střední Afriky? To jsou totiž místa, kde by podle Paříže měla být aliance připravena zasáhnout. - Někteří se ovšem domnívají, že by NATO mělo na prvním místě zajišťovat obranu teritoria svých členů, a teprve poté se případně zabývat dalšími úkoly.

Osudem strategických koncepcí je jejich logistika, a to platí i tentokrát. Síly, které by měly naději obstát na vysoce letálním evropském bojišti, tzn. důkladně obrněné pokud možno až na úroveň zásobovacích vozidel, vybavené organickými prostředky PVO, adekvátním dělostřelectvem a dalšími nezbytnými podpůrnými prvky, nebudou nikdy, jednoduše nikdy schopny reagovat na události v Mali nebo Jemenu v řádu hodin nebo dní. Potrvá jim vždy týdny, ale spíše měsíce, než se je podaří do takových oblastí vůbec přepravit. Síly rychlé reakce musejí být lehké a pohyblivé, pokud možno letecky přepravitelné, počítají přitom s tím, že sekundární bojiště nejsou tak nasycena dělostřeleckou palbou nebo přesně naváděnou municí. Přinejmenším to druhé se však rychle mění a nebude to platit příliš dlouho. Ani předpoklad, že protivník nemá žádné účinné letecké síly, nebude platit věčně. I kdyby mělo jít zpočátku jen o bojové verze bezpilotních letounů vybavené raketami.

Spor mezi Polskem a Francií před červencovým summitem ve Varšavě není jen sporem o zeměpis, ba ani o to, zda mají být v Polsku vojenské základny NATO s trvale přítomnými jednotkami. Na mnohem hlubší rovině jde o spor, zda vůbec budovat jednotky schopné ubránit členské země před kompetentním protivníkem, nebo zda dál budovat rychle zastarávající lehké a mobilní následníky koloniálních jednotek, kteří hlavní úkol uložený jim základními dokumenty NATO v praxi splnit nedokážou ZDE.

0
Vytisknout
1991

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2016