V této válce nejde o Kurdy nikomu

9. 10. 2014 / Karel Dolejší

Američané přišli s vysvětlením neúspěchů své letecké kampaně proti "Islámskému státu". Prý nejde o to či ono město, ale o zničení islamistického systému řízení a velení, infrastruktury, zdrojů paliva a financování. Co se prvního bodu týče, řízení a velení IS dosud nejspíše ze všeho připomínalo typický starý německý styl, totiž Auftragstaktik. To ale znamená, že Abú Bakr al-Bagdádí vydává pouze nepočetné, stručné a rámcové operační instrukce, které podřízení realizují dle vlastní úvahy, schopností a možností. Takový decentralizovaný systém se slabým informačním provozem může být složité monitorovat (i když Asadovi se to údajně dařilo, než povstalci nedávno dobyli strategickou syrsko-ruskou základnu SIGINT) a ještě složitější zničit. Když na to přijde, islamisté mohou velet pomocí kurýrů na motocyklech, což ostatně do určité míry dělají už nyní. A takový motocyklista nevysílá žádný radiový signál, který by se dal odposlouchávat.

Co se týče ostatních Američany deklarovaných cílů, ty jsou nepochybně v jejich možnostech, ovšem za předpokladu poměrně značné tonáže svržených bomb. Výsledek by mohl vypadat tak, že se další expanze "Islámského státu" po čase zastaví kvůli nedostatku zdrojů.

Američané přes deklarované cíle podnikají nálety na islamisty v okolí Kobane, ty však mají jen malou úspěšnost. Pilotům zjevně chybí přesné navádění ze země. Že někdo z amerických speciálních jednotek není přímo v Kobane a nenavádí letouny odsud, to lze vysvětlit chronickou averzí Baracka Obamy vůči rizikům. (Co kdyby návodčí (Forward Air Control, FAC) přece jen nakonec zajali islamisté?) Avšak to, že FAC dokonce nesedí v pohodlí ani pár metrů za tureckou hranicí a nepomáhá letcům z této bezpečné pozice už není náhoda. Vypadá to, že Turci prostě americké vojáky do daného prostoru nepustili.

Turecko tvrdí, že jeho cílem je zřídit nárazníkovou zónu u hranice se Sýrií, která umožní bránit hranice před teroristy. Syrští Kurdové, jejichž vztahy s militantní kurdskou stranou PKK jsou na mnohem vyšší úrovni než u iráckých příbuzných, ale vědí, že Turecko jim nijak nefandí a ve skutečnosti dělá vše pro to, aby na severu Sýrie nakonec žádná kurdská autonomie, kterou jako první de facto uznal "smrtelný nepřítel" Ankary Asad, nikdy nevznikla. Každý třetí Turek nepovažuje "Islámský stát" za teroristickou organizaci a každý desátý bojovník v řadách IS naopak pochází z Turecka. Kdo věří, že Ankara je pevnou součástí americké koalice proti islamistům, ať tam běží.

Asad, který by mohl Kurdům pomoci, se právě zabývá Aleppem, a turecké diplomatické manévrování mezitím způsobuje, že o takovou pomoc zcela ztratí zájem. Írán je příliš daleko, Američané jsou omezeni tureckou nespoluprací a samotná Ankara nic nepodnikne, dokud na ni IS otevřeně nezaútočí.

Shrnuto a podtrženo, na přežití severoiráckých Kurdů mají skutečný zájem pouze a jedině oni sami; jen sami si mohou pomoci. Pro všechny ostatní je zárodek syrského Kurdistánu přinejlepším cosi jako pěšec v šachu.

A pěšce, jak známo, ve jménu získání podstatné výhody docela často obětují.