O právu Kurdů na sebeurčení, sociálním experimentu v Kobani a polozapomenuté genocidě

13. 10. 2014 / Daniel Veselý

Válka proti Islámskému státu (IS) vedená Spojenými státy a jimi vytvořenou koalicí nabývá dost bizarních obrysů. Tuto prapodivnou koalici tvoří státy, které nemají k běsům, jež provádějí džihádisté z IS, daleko (Saúdská Arábie), nebo preferují islamisty před jedinými silami, jež proti nim skutečně s nelíčeným nasazením bojují. Mám na mysli především Kurdy -- ať v Iráku, Turecku nebo Sýrii.

Kurdové jsou, zdá se, nešťastným a prokletým národem; největším národem na světě bez státního útvaru. Represe namířená proti tomuto etniku má vpravdě hluboké, až stoleté kořeny. Na mocenské blízkovýchodní šachovnici jsou pouhými postradatelnými pěšáky, které využívají regionální mocnosti a planetární hegemon, jak se jim podle jejich aktuálních zájmů a záměrů zlíbí. Snahy Kurdů o politickou nezávislost jsou však nezpochybnitelné a přirozeně legitimní -- obdobně jako právo na sebeurčení Palestinců a dalších utlačovaných národů po celém světě.

V těchto dnech syrští Kurdové u města Kobani srdnatě vzdorují masivnímu útoku islamistů -- a opět opuštěni -- a navzdory masivnímu americkému bombardování pozic IS, jež de facto nemá žádný smysl. Navíc šéf americké diplomacie John Kerry poznamenal, že džihádisty obležené Kobani pro USA nepředstavuje "strategický cíl" ZDE. Takže zabránění masakru kurdských obránců Kobani jednoduše v agendě Washingtonu nefiguruje -- i přes naprosto neúčinné shazování bomb na postupující radikály z IS.

Ostudná nečinnost druhé nejsilnější armády NATO -- Turecka, je skličující, když si uvědomíme, že Kurdy nechává napospas islamistům a možnému krveprolití. Ankara totiž Kurdy a Asadovu vládu považuje za větší zlo než IS, což je ale paradoxní, když je zároveň členem koalice mající za úkol maligní tumor v podobě IS s chirurgickým zápalem vyříznout. Turecká vláda počínaje rokem 1984 dlouhodobě maří jakékoliv snahy Kurdů o sebeurčení prostřednictvím "protipovstalecké kampaně", tedy násilím, vězněním kurdských aktivistů i nezávislých novinářů, jak rok co rok informuje Human Rights Watch.

V Kobani, a obecně v regionální oblasti Rojava, která se nachází na severu Sýrie, se místním aktivistům, grassroot hnutím, radikálním studentům, dělnickým hnutím apod. pod vedením Strany demokratického svazu (PYD) podařilo vybudovat jakousi sociálně spravedlivou společnost, částečně na základě zkušeností Zapatistů z Chiapasu ZDE, nebo apelem na sekulární aspekty islámu. Kurdové žijící v Sýrii ukázali, že dovedou být alternativním hlasem v jinak rozbroji tepaném regionu. Lidová revoluce v oblasti Rojava vyústila ve vytvoření autonomního regionu, který je rozdělen na tři autonomní kantony, jež fungují na demokratických principech, prosazovaných zdola. Charta o společenské dohodě coby právní základ pro fungování autonomních kantonů v Rojavě je v širším regionu považována za radikálně demokratický průlom. Charta, která je v současnosti implementována, zaručuje základní práva národnostním menšinám, klade důraz na společnost akcentující sociální potřeby a pohnutky lidí, hájí práva žen a dětí, svobodu slova a vyznání apod. "Rojavský experiment" představuje radikální, nicméně fungující model pro státy a etnika na Blízkém východě. Avšak nyní je tato pučící alternativa zadupávána do země džihádisty z IS.

Příliš se nehovoří o doslovném vyhlazování Kurdů ve středním a východním Turecku před necelými dvaceti lety. Tento horor byl jaksi vymazán z oficiální historie, již píší jen vítězové, a ti vlastní zločiny tutlají, nebo přinejmenším bagatelizují. V druhé půli 90.let se Ankara s klíčovou vojenskou pomocí Clintonovy administrativy dokonce uchýlila k nevídanému masovému vybíjení jak členů Strany kurdských pracujících (PKK), již považuje za teroristickou platformu, tak obyčejných civilistů. Čím hrozivější zvěrstva turecká armáda na Kurdech páchala, tím více zbraní Clintonova vláda turecké armádě posílala (turecká armáda je z 80 procent tvořená americkými zbraněmi, včetně tanků M60, stíhacích letounů F-16, vrtulníků Black Hawk a Cobra...), jak uvádí třeba Noam Chomsky, jenž se o práva Kurdů dlouhodobě zajímá ZDE. Detailní zpráva opatřená řádnými odkazy o genocidním vybíjení tisíců kurdských civilistů -- o znásilňování kurdských žen, vypalování domů, ba celých vesnic, ničení úrody, živobytí atd. tureckou armádou, která se inspirovala americkou armádou dodaným manuálem, jak provádět sabotáže, bombardování napalmem, vraždění, mučení, terorismus, jak vyprovokovat guerillu PKK atd. -- přináší britský časopis Variant ZDE.

Celkem bylo masovým státním terorismem násilně vysídleno dva až pět milionů lidí, došlo ke zničení 3500 až 4000 kurdských vesnic a osad. Podle kurdských odhadů bylo otřesnými způsoby zavražděno víc než 40 000 Kurdů (většina v průběhu 2. poloviny 90.let) To vše s americkou výzbrojí, souhlasem Bílého domu a za hrobového mlčení mezinárodní komunityZDE.

Vrátíme-li se zpět do přítomnosti, můžeme si připomenout stranou odložený fakt, že nikoliv americké bombardování, ale syrští Kurdové dokázali s nasazením vlastních životů vysvobodit tisíce izolovaných jezídů, jimž hrozila záhuba ze strany džihádistů ZDE. A přesto je toto etnikum, jež skutečně bojuje proti IS, téměř ponecháno na milost a nemilost fanatickým džihádistům, zejména ve městě Kobani, které se nachází jen několik kilometrů od hranic významné členské země NATO a čekatele na členství v Evropské unii.

0
Vytisknout
5124

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2014