Problém s reakcí na Ebolu:

Západu (i Česku) je odporné černošství

16. 10. 2014

Ebola se nyní stala symbolem "africkosti": "černošství", "cizáctví" a "nákazy", které ohrožují údajnou čistotu západních hranic a těl

Thomas Eric Duncan, první člověk, který zemřel na ebolu v USA, nebyl pro Západ správnou obětí: nebyla to atraktivní mladá žena, usmívající se ve slunečních brýlích, neměl mladou, benevolentní tvář lékaře, která by správně vypadala a objevila se na velkých fotografiích ve všech novinách, nebyla to starší zdravotní sestra, která by novinářům vyprávěla, jak ji Pánbůh ušetřil. Duncan nebyl osobou, jíž by věnovaly televizní zpravodajské bulletiny dvacet minut a glorifikovaly by ho citáty od milujících příbuzných.

Thomas Eric Duncan byl černoch, byl chudý a byl to Afričan.

Nemocnice v Dallasu zprvu odmítla tohoto liberijského přistěhovalce bez zdravotního pojištění do nemocnice přijmout. Média ho proměnila v nesympatickou, odpornou tvář nákazy, s níž Západ nyní freneticky bojuje, píše Hannah Giorgis v deníku Guardian.

Duncan a další lidé ze západní Afriky se nyní nestali ničím jiným než jen vektory nemoci, která je odpovědná za nákazu nevinných západních zdravotníků, nemoci, která pošpiňuje dokonalé západní národy tím, že dováží špínu africké epidemie.

Ebola nyní funguje v lidovém diskursu jako drsná rétorická figura "africtví", "černošství", "cizáctví" a "nákazy" - je to mlhavá, ale mocná hrozba, která hrozí zničit údajnou čistotu západních hranic a těl.

V současnosti se zdravotníci mimo západní Afriku zabývají méně než dvaceti případy eboly. Mezitím v západní Africe samotné - v Sierra Leone, v Guinei, v Libérii a v Nigérii - už na ebolu zahynulo téměř 4500 lidí. Dívky a ženy v tomto regionu, které mají tradičně úkol starat se o nemocné rodinné příslušníky - umírají daleko častěji než muži. Libérie má nebezpečně nedostatečnou zdravotní infrastrukturu a je hrozivé, že Spojené státy se do této země rozhodly vyslat jen armádu.

Prostě odepisujeme "afrického pacienta", který nakazil nemocnici ve Španělsku. Oddychneme si s ulehčením, když vzpomeneme, že španělský kněz, nakažený v Libérii, dostal experimentální lék, který tamější Afričané nedostali, když zemřel, uvažovali jsme nad tím, zda si Afričané vůbec zaslouží křesťanství.

Píšeme na twitteru o hrůzách eboly v Africe. Zdůrazňujeme, že Brita v Makedonii usmrtil alkohol, ne ebola. Zdůrazňujeme, že ebola je tak častá v západní Africe, jako by to bylo součástí předpovědi počasí. Nezmiňujeme se o tom, že v Nigérii nevznikl nový případ eboly už šest týdnů.

Snažíme se skrývat svůj strach za vtipy o černošských mrtvolách. A až tohle všechno skončí, najdeme si nový důvod, jak zesměšňovat černošské utrpení, abychom odlehčili našemu neotřesitelnému strachu. Vždycky bude nějaká nová krize, nová hrozba, nový důvod, proč černým tělům nesmí být dovoleno, aby infiltrovaly hranice národů, které vybudovala naše krev a náš pot. Černošskou smrt zaznamenáváme jen potud, pokud by mohla postihnout i občany, které si zaslouží více sympatií, více zpravodajství a více života.

Nevadí nám viry, které ničí celé společnosti, pokud tyto společnosti nevypadají jako ty společnosti, o nichž věříme, že mají právo na zdraví. O černošských tělech se zmiňujeme jen potud, pokud jsou spojována s apokalyptickými kontrolami na letištích, jejichž cílem je eliminovat nositele eboly (s pochybnými výsledky). Afrika existuje jen v ostrém kontrastu s civilizovaným Západem, kde je nutno nemoci a nepořádek zvládnout, aby byly ochráněny zdraví a hierarchie.

Být černý - Afričan nebo někdo jiný - znamená narodit se do světa, který se zatajeným dechem očekává vaši smrt. Znamená to také žít v postavení sociální smrti, existovat v provizorním prostoru, který nezaručuje ani žádná práva, ani žádné uznání podle zákona. Být černochem znamený být trvalým znečištěním těla západního světa.

Kompletní článek v angličtině ZDE

K tomu: Štěpán Kotrba: Ponížený student? A co riziko zavlečení nákazy? ZDE

0
Vytisknout
5416

Diskuse

Obsah vydání | 21. 10. 2014