Volyňský román -- IX. část
20. 10. 2014 / Josef Brož
Říkám si, kdy asi prezidenta Miloše Zemana napadlo, že otevře "druhou frontu"? Možná právě v Normandii, kde se účastnil v delegaci pozvaných hostů (téměř jako "veterán") k připomenutí oslav vylodění Spojenců. Onoho dne, 6. června, stál jen kousek od kancléřky Angely Merkelové a ruského prezidenta Vladimira Putina. Co mu tehdy asi běželo hlavou? Možná právě zde, na pozadí mezinárodní konfliktu pochopil, a u vědomí mimořádného výročí, jež na člověka dolehne - uvědomil si, věřím tomu -, že se musí vložit do tématu Ukrajiny, a české komunity. A to způsobem, jež dosud blokoval svou hrdinskou "proevropskou ofenzívou" ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.
V době, kdy jsem publikoval zatím poslední, v pořadí VIII. část Volyňského románu, co už tu na Britských listech běží půl roku, ale vypukla doslova - válka o volyňské Čechy. Připomeňme si tu některé důležité výměny, abych se mohli posunout dále v popisu tématu, jež se po tom čase stalo doslova bojištěm dvou citadel. A dostalo se i do hlavních zpráv. Téma přerostlo sebe sama. Na jedné straně stojí politika Černínského paláce, na straně druhé Pražského hradu. Není to ostatně poprvé, co se tak děje...
Když jsme požádali volyňské Čechy počátkem května v hotelu Ukrajina (Žitomír), aby se obrátili, pokud chtějí, přímo na českého prezidenta -- o němž část z nich tvrdí, že má evidentně volyňské předky -- , pokud mu chtějí něco říci, netušili jsme se štábem ostravského studia České televize (scenáristkou Lenkou Královou a režisérem Jakubem Motejzikem), že jejich sdělení bude tak silně emotivní. Pochopil jsem v tu chvíli, když paní Romaněnková (rozená Zvonařová, viz foto) vysvětlovala na kameru, že nejsou "žádní černoši", aby se k nim české vláda nechovala jako k méněcenným, byl to ještě ozvuk vyjádření dvou ministrů: ministra zahraničí a vnitra Zaorálka a Milana Chovance, kteří situaci na Ukrajině vyhodnotili jako sice potenciálně nebezpečnou, nikoliv ovšem kritickou, jak mohli vidět téměř v přímém přenosu z Krymu.
Na západní frontě byl stále klid, řečeno s klasikem. Od té doby jsem tenhle filmový džingl viděl a slyšel několikrát. Objevil se dokonce v televizním zpravodajství České televize. Stal se i součástí Reportérů ČT, co rychle Lenka s Jakubem sestříhali. Ale po pořádku...
Naposledy jsem opustil volyňské Čechy v prostorách pražské Valdštejnské zahrady, kam v polovině září nepřišel jediný zástupce českého státu, žádní poslanci, ani senátoři -- s čestnou výjimkou senátora Tomáše Grulicha, který srdnatě uděloval diplomy a křišťál na závěr této krajanské sešlosti. Sotva se ale den se dnem sešel, již v pondělí 16. září přijal náměstek ministra zahraničních věcí Rudolf Jindrák na ministerstvu ve své kanceláři Ludmilu Muchinu (viz foto), zástupkyni volyňských Čechů z celé Ukrajiny. Výsledkem bylo neuvěřitelně manipulativní oznámení, z něhož dosavadní žádosti volyňských Čechů vyšly jako neopodstatněné.
Několik aktivistických pracovníků Českého rozhlasu u toho trapně statovalo. Ani se mi o nich nechce psát (ale znám je). Náměstek Jindrák, který byl donedávna specialista na německy mluvící země, kde působil jako velvyslanec, to téma vyhodnotil zcela přesně v úzce zaorálkovské linii. Nic se neděje. Média přinesla zprávu o tom, že zájem vystěhovat se, mají pouze tři rodiny.
Těžko říct, zda měl opravdu náměstek Jindrák zájem se o situaci informovat, nebo zda byl pouze významně instruován. O tom, proč předsedkyně Muchina nikomu nic neřekla, a šla referovat na zamini, se už patrně nedozvíme. Paradoxní o to více, že to byla právě stejná Muchina, která na jaře posílala jeden z dopisů, který dorazil na pověřené české orgány se žádostí o vystěhování. Publikujeme ho zde:
Po půl roce platí přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej?
Na ministerstvu zahraničí se prostě rozhodli vůči prezidentu Zemanovu opevnit. Nasadili známé páky. Zcela v tradici partajních válek... A co více, ministr Zaorálek se najednou rozhodl přímo do Žitomíru vyrazit. Najednou to zajímá ministra Zaorálka -- a to nejen po obědě (a po dezertu). Vypravil speciální letadlo (kolik to stálo?), nabral kolik mohl novinářů, a letělo se.
Začala otevřená propagandistická válka. Média toho týdne byla vzápětí plná zpráv o tom, že nikdo se stěhovat nechce. Zcela v duchu brežněvovských zpravodajských her, jejichž nápadná podobnost mohla překvapit jenom nezkušené.
Opakovaly se stejné věty, a vybraní novináři poskakovali jako cvičení napudrovaní pudlové, překvapeni tou nečekanou cestou za hranice všedních dní. Dosud tam nebyli, a když ministr zavelel, vyběhli hledat... Haf, haf!
Byl to doslova hon na volyňské Čechy, jak jsem mohl vidět potom všude tam, kam jsem se podíval. Je to tak snadné, že? Vzpomněl jsem si, jak jsem tam do Žitomíru jel konce května naposledy dvacet čtyři hodin autobusem, a Český rozhlas se v účtárně hodně (ale hodně) cukal, jestli mi to vůbec zaplatí (velmi neobyklé na poměry!); v tom autobusu na této trase jsem byl nakonec jediným Čechech -- a občanem Evropské unie. Trochu jsem se styděl. Na monitoru běžely ruské filmy, děžurnaja mluvila rusky (a ukrajinsky) a divila se. "Vy českij?"
Vlajkovou lodí Zaorálkovy kampaně byla Česká televize. Jaksi z podstaty věcí. Pokryla snímky kladení věnců a několik omletých frází. Velvyslanec Ivan Počuch, jemuž nikdo nevyčítá rusínský původ, byl odhodlaně připraven na místě, sám nic moc neřekl, ale byl tu. Tak jako tomu bylo na jeho dřívějších misích. Jen lopatka na sníh mu v tomhle létě chyběla.
"Volyňští Češi z Žitomirské oblasti netouží odcházet do Česka a situace v regionu je k tomu ani nenutí. Říkají to příslušníci české komunity na západě Ukrajiny a stejný dojem si z Žytomyru odváží i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který město dnes navštívil. Nikdo prý ani neví, odkud se vzal požadavek na repatriaci 40 rodin, které se v březnu obrátily o pomoc na české představitele a který minulý týden podpořil prezident Miloš Zeman,"
začínají zprávy České televize 17. září 2014. Nevěřím vlastním očím, zdá se mi, že mne klame sluch. Nikdo nic neví? Copak nečetli dopisy, copak nemluvili s lidmi? Ale, víme přece, že všechno je jinak... Všechno?
***
Tamara, jež má jméno jako moje matka, se znovu se mnou schází. Tentokrát na vlastní žádost. Zdálo se mi minule, že nechce o kauze volyňských Čechů moc slyšet. Přináší mi ale do café Blatouch dokumenty, které jí poslala její drahá matka, z nichž se dozvídám, že základy prvního spolku Čechů na Volyni hned po sametové revoluci v zemi jejích předků, památném roce 1989, vytvořil její otec.
Spolek se původně odkazoval na památku Jana Ámose Komenského. Otec dal v místních novinách někdy hned poté inzerát, kde se obracel k zájemcům o obnovu české komunity. Sešlo se jich jako do mariáše, nicméně byl to základ jako u všech spolků -- někdy stačí tři, aby byl utvořen základ kolektivu. Kdekoliv se sejdou dva a nebo tři... aby vzývali noc ve jménu dne...
Později iniciativu mezi Čechy přebírá Emma Snidevyč, co se domlouvá společně se svou sestrou Aňou s tehdejším českým konzulem, právě ony stojí také později za jarní žádostí na české instituce. Dlouhá léta organizovala Emma festivaly krajanských hudebních folklórních uskupení v Česku. V Česku vytvořila skvělou spolupráci s Věrou Doušovou, předsedkyní organizace Sedm paprsků, co na konci věku v devadesátých letech organizovala přesun Černobylem zasažených lidí. Prezident Václav Havel tehdy se svou ženou Olgou podpořil téměř vše, Olga údajně chtěla ještě více. Emma a Věra tvoří spolu neoddělitelnou dvojici. Mezi některými Čechy jsou Emma, stejně jako Věra vnímány jako ty, které ze svých skrovných prostředků zástupkyň Čechů na Ukrajině, a zejména v Žitomíru, vyvolaly zájem o "věčný návrat", jak si sám pro sebe nietzscheovsky vykládám tuhle snahu. "Kdo má věřit ženám, které tu již nežijí?" slyším z několika úst. "Žijí v Praze a organizují přesun, a jejich aktivity nejsou sdíleny všemi."
Na záznamu z Žitomíru pro Českou televizi stojí vedle ministra Zaorálka dámy, které znám: mé drahé volyňské Češky, s nimiž jsem dělal pro Zaostřeno České rozhlasu Plus výpovědi: Míla a Rajsa (ta má na sobě český kroj, který mi nikdy neukázala), vypadají šťastně, že se jim někdo věnuje, že za nimi dokonce někdo přijel. Dokonce i sám ministr Zaorálek. Novináři dělají rozhovory, kde jsou ovšem hlavními mluvčími za volyňské Čechy ženy, které se vracet nechtějí, mají svůj osud spjatý s novou "demokratickou Ukrajinou". Kdo se má vyznat v tomhle spolku Čechů?
Jedna z mluvčích dělá rozhlasové vysílání v češtině - její muž ovšem přijel v srpnu 1968 na tanku do Prahy (nebyla to armáda ruská, ale sovětská, v němž ta ukrajinská část nebyla nevýznamná). Druhá má za muže příslušníka bezpečnostní ukrajinské kontrarozvědky.
Jak často tyhle složky vyslýchají krajany? "Připadá mi, že lidé, se kterými jsem se tady setkal, jsou lidé, kteří chtějí žít tady. A chtějí po nás, abychom jim pomohli se tady sdružovat a pěstovat českou kulturu," sdělil českým novinářům své dojmy ministr Zaorálek.
"Z té debaty nevyplynulo, že by tady byl masový zájem (o přesídlení do ČR). Nepochopil jsem z toho, že je tady situace nebo atmosféra taková, abychom my organizovali nějaký masový exodus," doplnil Zaorálek v České televizi.
Nechce se mi o tom psát, ale je zjevné, že v komunitě není zcela jasno. Dokument, pro který jsem přijel do Žitomíru, se jmenuje Exodus. Ví to ministr Zaorálek? Točí se to do cyklu Moje soukromá válka. Jsem tím pádem vlastně také ve válce. V mé "soukromé válce". Nemám ani neprůstřelnou vestu, ani přilbu, přesto jsem najednou ve válce -- na té zkoušené Ukrajině.
***
Tamara skvěle hraje nejen na piáno, ale i na klávesy. Pozvala mne na koncert do pražské kavárny Farm na Letné. Je tu prázdno, kavárna otevřela teprve nedávno; jakmile se ale objevuje Tamara, publikum návštěvníků houstne: chodí na Tamaru, jejíž repertoár je složen z převážně anglo-americké tvorby, občas to proloží hitem ve stylu Autumn Leaves, což je americká varianta francouzské sklady Les Feuilles mortes, s mimořádným textem Jacquese Préverta, již proslavil nesmrtelný Yves Montand. Umí to podat i gesticky, a mně se zdá, že tohle jsem naposledy viděl v nějakém filmu. Proč vlastně nehraje v Blatouchu? Musím to tam pro ni domluvit...
Procházím se s ní potom po širokém prostoru památníku na Vítkově, odkud to má kousek do práce, kde končí až v 18 hodin. Říká, že bojovala o návrat do Čech v průběhu celých deseti let, vychovávaná rodiči jako Češka -- nejprve na ozdravné pobyty po havárii v Černobylu, později ve snaze studovat na střední škole -- až se jí podařilo zde zakotvit. Mluví o srdci a o duši, a já si tahle slova sám pro sebe opakuji, abych si to zapamatoval. Byla nejdříve v továrně na cédéčka, potom někde jako uklízečka, překládá ("Dosud mi ještě nezaplatili"), nyní v americké agentuře pro zahraniční studenty, co přijíždějí do Čech. Mluví (a také zpívá) skvěle anglicky, a když je trochu dojatá, občas se v její češtině objeví záchvěv ruského (ukrajinského?) akcentu.
Nejlepší byla na koncertu v písních ruských. Nebo se mi to jen zdá? Nejsem schopen si zapamatovat autora té nejkrásnější ruské písně. Dmitrij Šurov? Proč vlastně nehraje nic třeba od Hany Hegerové? Snažím se jí tu myšlenku vnuknout, proč třeba nehraje nádhernou lidovku Černé oči jděte spát? Nebo: Co mi dáš (česká verze Les Feuilles mortes s textem Pavla Žáka). Dívá se na mne s otevřenýma mandlovýma očima, a já přemýšlím, kde se nachází její srdce a duše...
***
Soukromá válka se vede ale i na úrovni komentářů. Začal to nejprve Alexandr Mitrofanov v deníku Právo, jehož jméno odpovídá výkladům, že jde o mimořádně zasvěceného znalce poměrů v ČSSD. Pamatuji se, jak mi kdysi Miloš Zeman, když ještě nebyl prezidentem, ale pouze aspirantem na premiéra, řekl, že považuje Mitrofanova za výjimečného komentárora. Tentokrát ale tento skvělý komentátor napíše:
"Minulý týden požádal prezident Miloš Zeman ministra vnitra Milana Chovance, aby 'vyšel vstříc požadavkům 40 rodin volyňských Čechů na repatriaci do České republiky, vzhledem k tomu, že pozice v současné Ukrajině jim neumožňuje plnohodnotný život'."
Komentátor opakuje mantru, kterou převezme i jinak dosti obezřetný Petr Schwarz na Českém rozhlasu Plus, neboť
"prezident podle mluvčího Jiřího Ovčáčka zdůraznil, že stát je státem pouze tehdy, jestliže se dokáže postarat i o své zahraniční občany. Je to na první pohled neprůstřelná formulace. Až na drobnost, že v tomto případě jde o občany Ukrajiny. Ale kdybychom to brali podle současné doktríny Moskvy nebo Budapešti, na tom nesejde. Téma ovšem není nové, na jaře prověřovalo ministerstvo zahraničí situaci těchto krajanů a nutnost okamžitého stěhování z bezpečnostních či jiných důvodů neobjevilo."
Mitrofanov, který bývá seznámen se situací uvnitř ČSSD jen zoufale opakuje:
"Kvůli vztahům se sousedy nebo kvůli vidině lepší životní úrovně by podle ní své domovy na Ukrajině neopouštěli. Muchinová navíc ví pouze o třech rodinách, které projevily zájem přestěhovat se do Čech. Žádných čtyřicet. A stejně tak nad tímto číslem na otázky českých novinářů v Žytomyru krčili rameny místní Češi."
A hanákovsky uzavírá:
"Neštymuje to. A tak se zdá, že po několika nedávných popíchnutích Sobotky a Dienstbiera šlo především o to, že se měl před Zemanem cítit provinile i Zaorálek, poslední ze soc. dem. vládní trojky, které si Hrad neváží."
Podle komentátora Práva je to jen politická hra a házeni "klacků pod nohy".
Budiž, můžeme si myslet, že prezident nemusí ministra Zaorálka, a to kvůli volbám na prezidenta v roce 2003, ale jak to souvisí s problémem volyňských Čechů? Hraje se tu pouze nějaká partajní hra? To novinářka Kateřina Šafaříková v Lidových novinách, co její argumentaci převezme v Českém rozhlasu Plus komentátor Jiří Leschtina, proslulý tím, že nemá přehled, ale zato rád opisuje, o to více tasí, když napíše:
"Úvahy o naší pomoci volyňským Čechům, včetně jejich možného přesídlování do vlasti zejména z částí Ukrajiny, okupovaných Ruskem, jsou jistě správné. Naše vláda nemůže ignorovat ohrožení a rizika, v nichž se naši krajané ocitli. V posledních dnech se však ukazuje, že prezident Miloš Zeman rozehrává právě kolem krajanů na Ukrajině jednu z nejpodivnějších her své politické kariéry."
V čem spočívá podivnost?
Především v zájmech Miloše Zemana.
"Vše tedy nasvědčuje tomu, že Miloš Zeman má v ruce jakýsi seznam lidí, kteří reagovali na nepravdivou informaci, vypuštěnou právě za účelem získání tohoto seznamu. Přičemž vše se událo za zády ministerstva zahraničí i české ambasády v Kyjevě. Což ale nebrání prezidentovi, aby těžce zkoušené volyňské Čechy nepoužil jako politickou zbraň k útoku na našeho velvyslance v Kyjevě Ivana Počucha, jehož obvinil, že krajany v podstatě ignoruje."
Zdá se, že velvyslanec je něco jako mílius, který hájí poslední zájmy České republiky.
"Právě Počuch hned po okupaci Krymu vybízel k protiruským 'personálním sankcím, vízové restrikci a zmrazení majetku.'"
Všichni zapomněli, že ho jmenoval ještě Václav Klaus a potvrzen byl prezidentem Viktorem Janukovyčem.
"Také byl jedním z prvních diplomatů, kteří potvrdili zprávy, že na východě Ukrajiny operuje ruská armáda. Což muselo zvednout ze židle dnes již otevřeně prokremelského Zemana. A lze věřit informacím, že by rád ambasadora vypudil a nahradil svým člověkem -- Antonínem Murgašem z brněnské skupiny Alfa, která má miliardové obchody na Ukrajině i v Rusku."
Inu, není toho málo, co se tu děje, co se rozehrává, a co z toho plyne. Prezident Zeman zkrátka není v této věci čistý, hraje prokremelskou kartu, a volyňští Češi jsou mu pouze rukojmím. Kam tohle ještě půjde?
Nezbývá než věřit, že se situace na Ukrajině definitivně uklidní: počet obětí války, kterou nikdo nechce vidět, ale stále narůstá, navzdory údajnému příměří. Problém volyňských Čechů má ale i konkrétní dopady, protože nejde už jenom o Ukrajinu, ale i o ně. Posledním výsledkem české ignorance je napadení Serheje Mikuly, jemuž neznámí pachatelé dali najevo, co si myslí o jeho úmyslu odejt z Ukrajiny. "Ty česká svině, ty chceš odjet?" řekli mu.
Serhej, jemuž zahynul před dvěma měsíci bratranec v Porošenkově válce, jehož předkové zahynuli koncem třicátých let v gulagu, je nyní obětí české zaorálkovské ignorance.
Bylo to ve zprávách České televize. Kdo hodí kamenem? Na koho vlastně? Obviňuji z toho ministra zahraničí Luboše Zaorálka kvůli jeho politikaření a laxnosti! Obviňuji za to českou diplomacii, která má vždy důvod nic nevidět, ani neslyšet! Víte, prosím, kdo ho přepadl, pane ministře?
Diskuse