Hon na ponorku, aneb O problematickém smyslu neutrality v době multipolární

20. 10. 2014 / Karel Dolejší

Švédské pracoviště SIGINT minulý čtvrtek zachytilo signál v ruštině na nouzové vysílací frekvenci. Krátce na to vypukl ve švédských vodách hon na ponorku. Přesněji řečeno na ruskou výzvědnou miniponorku, která pravděpodobně působila z plovoucí základny - tankeru NS Concord plujícího pod liberijskou vlajkou, ale ve vlastnictví ruské společnosti Novo lodi a s domovským přístavem v Novorossijsku. Zmíněné plavidlo se v dané době zdržovalo mimo švédské výsostné vody nedaleko Stockholmu.

Hony na sovětské ponorky ve švédských vodách doprovázené zcela seriózním svrháváním hlubinných bomb patřívaly ke koloritu studené války stejně, jako letecké provokace na na hranicích systému PVO testující reakce oponenta a snažící se rozkrýt, jak jeho systém protivzdušné obrany přesně funguje. Obojí je nazpět. A pilný čtenář si snadno zjistí, čí zásluhou.

27. října 1981 najela sovětská ponorka S-363 na podmořské skalisko asi dva kilometry od hlavní švédské námořní základny Karlskrona, kde se v té době konalo důležité cvičení. Proběhla jednání s posádkou, jejíž vysvětlení navigační chybou v této členité oblasti Švédové přijali s velkou nedůvěrou. Ztroskotavší ponorku následně přijela vyzvednout skupina sovětských válečných lodí, na které ovšem ze břehu nedůvěřivě mířily švédské pobřežní baterie. Když se sovětské lodě přiblížily ke dvanáctimílovému pásu výsostných vod, obsluhám baterií byl vyhlášen bojový poplach. Všechna sovětská bojová plavidla se na to zastavila za hranicí výsostných vod, pokračovala pouze vlečná loď, i ta však byla švédskými torpédovkami vytlačena. SSSR těžce postižený důsledky invaze do Afghánistánu nemohl potřebovat další PR katastrofu a zařadil zpátečku. Následoval výslech kapitána zajatého plavidla v přítomnosti sovětských zástupců na švédské půdě a měření, které provedl Totalförsvarets forskningsinstitut. Z výsledků bylo zřejmé, že na palubě plavidla v oblasti torpédometu se nachází radioaktivní látky. Po několikadenních průtazích Švédové odtáhli ponorku, nejspíše vyzbrojenou torpédem nebo protilodní raketou s jadernou náloží, ze "dvorku" do mezinárodních vod, kde ji předali Sovětům.

Nejvýznamnější z ponorkových incidentů podtrhl význam švédské "ozbrojené neutrality" a zdůraznil význam připravenosti bránit vlastní území navzdory faktu, že země není součástí žádného vojenského bloku chovajícího skutečné či domnělé agresívní úmysly vůči Moskvě. Materiály zveřejněné po rozpadu SSSR následně ukázaly vcelku zřetelně, že ve vojenských plánech Kremlu se s nějakou neutralitou nepočítalo. Připravovala se nová invaze do Finska navzdory "finlandizaci" a na Vídeň byla pro případ útoku na západ namířena 400 kt termojaderná hlavice. Ani Švédsko nebylo tedy vnímáno coby stát relativně benigní jen proto, že zůstávalo neutrální. Potenciálně to byl stále nepřítel.

To vše je znovu zpět, jak ukazuje stále častější působení ruských vojenských letounů a plavidel ve švédském vzdušném prostoru a výsostných vodách. K dalšímu ponorkovému skandálu dochází i přesto, že nová levicová vláda zarazila kurs na sbližování s NATO a její nástup k moci doprovázely drobné, nicméně indikativní personální změny v některých bezpečnostních institucích. Nová vláda tedy zvolila opakovanou snahu o deeskalaci napjatých vztahů s Ruskem, postup, který už byl jednou vyzkoušen spolu s jednostranným odzbrojením. Moskva to posléze "komentovala" vysláním bombardérů do děravého systému protivzdušné obrany, až téměř ke Stockholmu. Do té doby, a do ruské invaze na Ukrajině, bylo příznivců jakéhokoliv sbližování Švédska s NATO opravdu jako šafránu...

Příklad Švédska, stejně jako Finska, jehož vnější smířlivost je z ruské strany cejchována coby "rusofobie", ukazuje na problematičnost koncepce neutrality v evropském prostoru, v němž pomalu začíná nové překreslování map a sfér vlivu a situace se stává nestabilní. Neutrální země nejsou v Moskvě automaticky vnímány coby přátelské jen proto, že jsou neutrální; k tomu by musely splnit ještě další podmínku v podobě rezignace na samostatnou zahraniční politiku a akceptování podobných "rad" sousedům, jaké Kreml laskavě vzkazuje na Ukrajinu či do Moldavska. A jestliže k tomu nedochází, neutralita nakonec mnoho neznamená. Stále platí, že "kdo nejde s námi, jde proti nám".

Může mít tedy neutralita nějaký smysl? Ano: Tam, kde se dává najevo odstup od politiky vojenských bloků (jde tedy navenek o určité gesto zejména adresované Západu), pakliže ovšem není mdlou rezignací na obranu nezávislosti vlastního státu za cenu kapitulace před agresí. Je nakonec jistě dobrý pocit žít v zemi, která se ani symbolicky nepodílela třeba na invazi do Libye. Ale v bezpečnostní oblasti není rozhodně možno omezovat se pouze na pocity.

V zahraničněpolitickém a bezpečnostním ohledu má neutralita stále ještě jistý zbytkový smysl i vůči potenciálnímu agresorovi. Poměrně těžko se totiž mobilizuje veřejné mínění do konfliktu s neutrálním státem.

Švédská, nebo když na to přijde finská či švýcarská ozbrojená neutralita nejsou tedy něčím zastaralým, třebaže studený mír Moskvy se Západem význam neutrality kvůli paranoidním postojům ruské strany ("všichni nás pořád obkličují a konspirují proti nám") výrazně snižuje.

Něco jiného jsou ovšem v Česku ti, kdo se neutralitou ohánějí proto, že se touží jednou znovu mocně přivinout k "velikému dubisku" na východě a nechápou, proč by vůbec někdo měl mít možnost stavět se vůči jejich aktu oddanosti na účinný odpor.

0
Vytisknout
6217

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2014