Na rozvalinách civilizace

23. 5. 2014

Byli jste v Athénách?

Pokud ano, tak si jistě vybavíte ten obrázek: Nad městem se tyčí Parthenón, ale dole, v doslovném smyslu na jiné úrovni, žijí dnešní Řekové, píše Viktor Šenderovič.

Jsou to bez výjimky milí lidé, jen už nemají žádný vztah k těm, kdo postavili Parthenón. Prostě žijí na tomtéž místě - no, a geneticky, s ohledem na tři století pod Osmanským impériem, se nějak zpětně vztahují k Aristotelovi a jeho současníkům...

Leč genetika netvoří umělecké styly a filosofické školy. Ty zakládá civilizace.

Ruská civilizace dosáhla svého nejvyššího bodu v devatenáctém století, s počátkem století dvacátého. Dosavadní asijský zadní dvorek Evropy vynesl na povrch unikátní kulturu: Tolstého, Dostojevského a Čajkovského, Čechova a Rachmaninova, Pavlova, Mendělejeva, Chagalla, Vernadského... Jména, bez kterých si už lidstvo nelze představit. Absolutní výšiny.

Náš Parthenón.

Tyto výšiny vyrůstaly z pro Rusko historicky nového evropského sebepoznání, z překonání všech těch Uvarovů-Pobědonosců... Tak jako jachta, při správně nastavených plachtách, jede proti větru.

Jenže slabost systému se posuzuje, jak známo, podle slabosti nejslabšího článku...

Zkamenělá byzantská politická kultura, tragická neschopnost samoorganizace mrštila Ruskem na útesy jeho 20. století - se všemi náležitostmi totalitarismu. Pokud čechovovské sestry unikly znásilnění revolučními námořníky, pak jedině kvůli věku.

V pamětech petrohradské spisovatelky Niny Berberové jsou s akurátním zoufalstvím zachyceny osudy těch, kdo tvořili osvícenou vrstvu Ruska, její nenaplněnou budoucnost: Zastřelen, potlačen, zemřel na tyfus, skončil v lágru, zabit při pokusu přejít hranice... Ona sama nakonec po desetiletí žila ve vyhnanství na hraně nicoty, její muž, veliký básník Chodasevič, hladověl, současníkům nebyl k potřebě ani zadarmo.

Ti kdo zůstali, žili v SSSR, buď se přerodili v cosi zarmouceně sovětského, nebo dožívali život jako marginálové děkující osudu za samotnou možnost zachovat takový život.

Nová ruská vláda se v roce 1991 ukvapeně prohlásila za následníka této veliké civilizace a kvůli netečnosti dodnes pokračuje v předstírání, že takovým následníkem také je, ale stačí jediný pohled do životopisů ruských načalniků, abyste pochopili: Jsou následníky těch, kdo tuto civilizaci pohrobili. Domorodci Komsomolu a Lubjanky s důležitými lombrosiánskými obličeji diskutují o vlastenectví, ale písek není dobrou náhradou ovsa, Putin Stolypina, (komentátorka Komsomolské pravdy) Skojběda Anny Achmatovové. Dmitrij Rogozin, nutno připomenout, by se také nevešel do brusilovského zákopu na západní frontě a (Bulgakovovy literární postavy) bratry Turbinovovy si těžko představit pod velením Šojgu...

Obrázek neladí.

Vláda samozřejmě posílá na export Natašu Rostovovou a ruský Stříbrný věk, ale uvnitř dávno bál ovládli zchromlí střední rolníci s navždy zničeným vědomím.

Nedávné stoleté výročí úmrtí Lva Tolstého vládci země stydlivě obešli po špičkách a správně učinili: Od Lva Tolstého jim padá každá věta rovnou na hlavu; nakonec, nestálo za to rmoutit Rusy vztahem Tolstého k "patriotismu" a vládnoucímu pravoslaví.

A ať už nynějšímu Rusku, téměř parodicky sovětizujícímu a pozbyvšímu rozumu v patriotickém šílenství, Tolstého zakážou docela!

Parthenón velké ruské kultury se nad námi tyčí jako připomínka zašlé velikosti, k níž my, vezdejší, už nemáme takřka žádný vztah. Bohužel, také geneticky, protože potomci těch, kdo zakládali tyto plodné vrstvy, jsou převážně zabiti nebo rozseti po celém světě. Potomků zabijáků z pochopitelných příčin zůstalo víc.

A vzpomínky Niny Berberové - s pohřebním seznamem lidí Stříbrného věku - se dnes čtou jako strašné proroctví pro ty, kdo by chtěli žít ve vlasti, ale v evropské civilizaci, a ne v asiatismu vyhřívaném mocenskými fantaziemi.

Ti, kdo se tu ještě snaží něco změnit, už jsou ve zjevné menšině.

Celý článek v ruštině: ZDE

0
Vytisknout
9135

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2014