Kdo doopravdy potřebuje Ukrajinu?

22. 4. 2014 / Karel Dolejší

Rosbalt publikoval článek Viktora Jaduchy s dramatickým názvem Ruský meč v rukách NATO. Text konstatuje, že Moskva dokáže bez ukrajinského zbrojařského průmyslu produkovat pouze 17% sortimentu potřebného k masivnímu programu vyzbrojování, který po roce 2008 postupně spustila ruská vláda, a případné náhrady za ukrajinské dodávky by Moskva dokázala zajistit až za řadu let.

Na území Ukrajiny se v sovětských dobách nacházelo asi 30% kapacit sovětského zbrojařského průmyslu. Tento průmysl tam pochopitelně po rozpadu SSSR zůstal a jak vysvětluje Jaducha, jelikož Ukrajina nemohla nikdy žít z exportu surovin, přežil včetně výzkumné a vývojové základny lépe, než ruský. Zároveň je však závislý na východních trzích a nedaří se mu dobře přeorientovat se na jiné. I proto, že se až na některé výjimky jedná o subdodavatele ruských finalistů.

Stručně a jasně řečeno, Západ tento průmysl nepotřebuje. Vyrábí z největší části komponenty nepoužitelné v západních zbraňových systémech. Je Západu na nic. Význam pro Západ nabývá tento průmysl teprve prostřednictvím skutečnosti, že je na něm Putin těžce závislý.

Kyjevský konstrukční závod Antonov patří mezi podniky, na nichž je Rusko značně závislé, pokud jde o budování dopravního letectva. A toto letectvo má v nové ruské vojenské doktríně kladoucí důraz na permanentní připravenost a strategickou mobilitu obrovský význam. Obří letouny An-124, ale i řada dalších klíčových typů, vznikly právě zde. Nyní zde vzniká nový operačně taktický dopravní letoun An-70.

Letouny typu Antonov se vyrábějí v Charkově (Харьковское государственное авиационное производственное предприятие) a ve Lvivě (Львівський Державний авіаційно - ремонтний завод "ЛДАРЗ"). Záporožský Мотор Сич produkuje pohonné jednotky jak pro letouny Antonov, tak pro prakticky všechny typy ruských vrtulníků. Konstrukční kancelář Южное odpovídá za udržení ruských strategických mezikontinentálních raket RS-20 v provozu. Jde stále ještě o nejvýkonnější typ strategické rakety v ruském arsenálu a představuje asi 70% všech raket této třídy.

Charkovský koncern БРОНЕТЕХНІКА УКРАЇНИ vyrábí obrněná vozidla a jejich příslušenství, jako např. komplex aktivní ochrany obrněné techniky Заслон, dynamické a modulární pancéřování, PTŘS určené k vystřelování z tankových kanónů (systém Комбат), systémy řízení palby. Charkovský Завод імені В.О. Малишева vyrábí nejmodernější ukrajinské tanky T-84 navržené tamní konstrukční kanceláří Харківське Конструкторське Бюро з Машинобудування ім. О.О. Морозова.

Dvě loděnice v Nikolajevu zůstávají po těch, které už Rusové obsadili na Krymu (v Sevastopolu a Feodosii) jedinými zbylými závody tohoto druhu na Ukrajině. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.

Opakovaně se objevují spekulace o tom, že ukrajinská asociační dohoda s EU měla prý vést k přítomnosti NATO na území tohoto státu (bez sebemenšího důkazu), že se tam měly stavět jakési instalace NATO (bez důkazu), že jde o obsazení odbytiště v podobě ukrajinského trhu srovnatelného s Bulharskem (absurdní, bez důkazu), že EU s obrovskou nadprodukcí potravin chce ukrajinská pole (absurdní, bez důkazu), že jde o břidlicový plyn (kde je tedy Chevron?), produktovody (nelze vyloučit, nicméně bez důkazu), atd. Ale možnost, že cíl i těch "nejzlovolnějších" západních aktérů formátu Victorie Nulandové spočíval prostě v čistě negativních krocích, se okázale ignoruje. Nemožnost vyvážet 30% ruského exportu přes černomořské přístavy by výrazně zvedla ruské režijní náklady a nebezpečně snížila ziskovost ruských exportérů. A bez ukrajinského vojenskoprůmyslového komplexu, jednoho z největších na světě, by pro Putina bylo velmi těžké realizovat mamutí program vyzbrojování plus mínus do roku 2020.

Pokud připustíme zmíněnou možnost, je zřejmé, že pro aktéry s takovými cíli ("extrémisté" na straně Západu) je zhola zbytečné usilovat o nějakou kompletní ekonomickou, politickou a vojenskou kontrolu Ukrajiny, o níž se v kruzích "přátel Ruska" tak rádo spekuluje. Cíle by přece bylo bohatě dosaženo již tím, že by Moskva přišla o svou vlastní donedávna téměř kompletní ekonomickou a politickou kontrolu Ukrajiny doprovázenou rozsáhlou zpravodajskou kontrolou bezpečnostního aparátu.

Jinými slovy, suverénní Ukrajina není v žádném rozporu s cíli ani těch největších západních spiklenců a intrikánů, jimž zcela postačuje, aby Ukrajinu kontroloval kdokoliv jiný, kromě Putina. Naopak Moskva to je, kdo usiluje a při svých velmocenských ambicích dokonce musí usilovat o to, aby "blízké zahraničí", a zejména právě Ukrajinu, podřídil tuhé hospodářské a politické kontrole, začlenil je nejprve do celní a později Eurasijské unie a tím z něj udělal vazalské státy v poněkud jiné formě, než jakou měly coby členské státy někdejšího SSSR.

Jaducha v závěru svého článku (bez zdroje) uvádí, že nynější kyjevská vláda zvažuje prodej pozemků konstrukční kanceláře Antonov a další kroky vedoucí údajně k uzavření zbrojařských závodů v Charkově a Dněpropetrovsku, po jejichž produkci není na Západě poptávka. A výslovně tvrdí, že pro Rusko by přerušení dodávek z Ukrajiny bylo těžší ranou, než hospodářské sankce EU a USA.

"Proto není překvapivé, že podle vojenských expertů jedním z hlavních argumentů ve prospěch rozhodnutí o možném vstupu ruských vojsk na jihozápad Ukrajiny je samotná nevyhnutelnost získání kontroly nad jeho vojenskoprůmyslovým komplexem", uzavírá Jaducha.

0
Vytisknout
13059

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2014