Francie a Německo musejí znovu vybudovat své vztahy. Pro dobro Evropy

23. 4. 2014

Můžeme tento příkop zasypat - a kde by se mohl vzít impuls, který by k tomu vedl? Evropská komise s jedním komisařem za každý stát nemůže být exekutivním orgánem; hlavy našich států si nepřejí, aby Evropskou radu vedl prezident; a federální EU je z hlediska nynější rovnováhy ekonomické a politické moci v unii nepravděpodobná.

Takže nám zbývá, jako vždy, francouzsko-německé partnerství. Nicméně tradiční idea "francouzsko-německého motoru nezbytného pro pohon Evropy" ztrácí svou důvěryhodnost kvůli rostoucím nesrovnalostem mezi oběma ekonomikami, zvětšujícím se rozdílům mezi národními zájmy a slábnoucí politické vůli společně budovat Evropu.

Řekněme to otevřeně: Francouzsko-německý vztah nikdy nebyl milostným románkem. S výjimkou období, kdy byli ve funkcích Helmut Schmidt a Valéry Giscard d'Estaing, nebo Helmut Kohl a François Mitterrand, šťastné časy vždy trvaly krátce a vždy byly přítomny postranní motivy, četné frustrace a nedorozumění. Francie dosud nestrávila německé sjednocení a Německo vždy nedůvěřovalo patronizující těkavosti grande nation. Za fasádou oficiálních prohlášení se to, co bylo vždy manželstvím z rozumu, nyní stalo soužitím poznamenaným nedůvěrou.

To nepřekvapuje. Francii a Německo dělí řada věcí - od geografie přes kolektivní historickou paměť, kulturu a ústavní strukturu až k ekonomické politice a jinému přístupu ke globalizaci. Nezbytnost zajistit mír a vůle pokračovat v evropském sjednocování byly jediným reálným pojivem. Navíc Německo bylo na čtyřicet let odsouzeno k poníženému postavení: Jeho ekonomická moc byla spojena s omezenou rolí v zahraniční politice.

Nyní se kontext zásadně změnil. USA se stahují, Rusko zůstává nepředvídatelné a vzrůstá váha Číny. Evropa je rozdělena a Francie oslabena. Německo je nejen dominantní ekonomikou, ale poprvé se také prohlašuje za připravené převzít větší mezinárodní zodpovědnost.

To může znamenat riziko, nebo velkou příležitost. Riziko spočívá v tom, že namísto smíření se vzájemné napětí vystupňuje a obě vůle se ještě více vzdálí. Příležitostí je reformovaný vztah a globální Nový úděl Francie a Německa.

V ekonomice nemůže vzniknout francouzsko-německé partnerství, pokud se propast mezi oběma zeměmi bude rozšiřovat. Francie se musí přiblížit Německu v oblasti korporátních daní, úrovně příspěvků na sociální zabezpečení, reformy trhu práce a omezení veřejných výdajů - zejména financování sociálních dávek. Naproti tomu Německo musí znovu promyslet svůj postoj k politice úspor, roli Evropské centrální banky a sdílení dluhu. Pokud toho obě země dosáhnou, budou s to navázat úzkou spolupráci při řízení eurozóny, která se tak stane jádrem EU.

To je z pohledu francouzského premiéra Manuela Vallse a německé kancléřky Angely Merkelové v sázce. Současně je třeba také nové dohody o zahraniční politice. Němci musejí překonat svůj poválečný pacifismus a více se zapojit do řešení krizí stále častěji se objevujících u našeho prahu. Francie musí být ochotna dělit se při rozhodování o zásadních záležitostech s Německem. Obě země by také měly mít jasno v obranné politice. To nezbytně zahrnuje otázku stálého členství v Radě bezpečnosti OSN a francouzských prostředků jaderného odstrašení.

Pokud existuje jedna oblast, kde mají obě země kapacitu i povinnost spolupracovat, je to evropská politika vůči Rusku, s cílem postavit bezpečnost kontinentu na nových základech. Je to priorita, jak názorně dokazuje Ukrajina.

Vše výše řečené vyžaduje kulturní revoluci. Pokud se nikdo neujme iniciativy, můžeme se s historickou vizí evropské integrace rozloučit. Ale jestliže naši lídři mají odvahu spojit síly pro dobro Evropy, EU má šanci na nový začátek. V případě, že si přejeme vyhnout se odmítnutí příštích evropských voleb, musíme jednat hned: Dějiny nešetří ty, kde se nedokážou ujmout příležitosti.

Podrobnosti v angličtině: ZDE