Jako krysařova píšťalka

23. 4. 2014 / Lubomír Brožek

... jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.
Viktor Dyk

Když jsem nedávno přerovnával knihovnu, objevil jsem pár zapadlých knížek, na které jsem časem jaksi pozapomněl. A když jsem si v nich pak listoval, jako bych se vracel v čase, jako bych listoval svým životem. Znovu se mi vybavovaly chvilky, kdy jsem je četl, a s nimi zasuté příběhy, tváře, gesta...Potkával jsem sám sebe v různých životních etapách, jako bych potkával své mladší bratry, kteří mi vyprávěli o svých láskách i zklamáních, naději, touze, přátelství i zradě, o radosti setkání i bolesti rozchodů. V některých starých obrazech jsem objevil nová podobenství, která mě v době, kdy jsem ty řádky četl, vlastně ani nemohla napadnout.

Mnozí si zajisté ještě vybaví, jak jsme počátkem devadesátých let dychtivě sledovali zpravodajství, probírali se tiskem v dobré a upřímné víře, že máme konečně před sebou svobodné, nezávislé noviny, že skončil čas účelového filtrování informací, že svět, který se nám otevírá, bude spravedlivý, pravdivý a tolerantní. A média se tolik snažila, aby nás přesvědčila, abychom uvěřili... Vzpomněl jsem si na ty chvíle, když jsem při noční lampičce znovu pročítal Dykova Krysaře:

Píšťala krysařova pudila dále. Zástup šel mlčky za ní. A ve všech těch zašlých srdcích, zubožených duších, zaprášených cestou, zkaženými hříchy, ve všech těch srdcích vzpouzela se čistá jakás touha.

Ano, tenkrát jsme uvěřili. Uvěřili jsme, že "nejsme jako oni" a že Pravda a láska má šanci zvítězit nad Lží a nenávistí. Uvěřili jsme v koncepci ekonomické reformy, "která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy...". Je pozdě, noční lampa svítí, trochu mne pálí oči, ale nemohu se odtrhnout od Dykova textu.

A píšťala krysařova, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvého snu, když promluvila o tolikerém hříchu a tolikeré zradě, o tolikeré neřesti a tolikerém kalu, o tolikeré bídě a tolikeré únavě, rozjásala se opět.

"Možná se ptáte, o jaké republice sním." (Vzpomněl jsem si na novoroční prezidentův projev z ledna 1990.) "Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.... Za svůj (třetí) úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují."

Slova, slova, slova, která se vracejí jako bumerang... Ale Dykův příběh je sugestivní a tak čtu dál a nemohu se odtrhnout.

A mezi pestrým zástupem lidí z Hameln, sledujícím krysaře, radostně nějak to zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se v zemi sedmihradskou. Ano, země sedmihradská čeká. Ano, je možno jinak žíti. A všichni, muži, ženy, děti, opouštěli Hameln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky si tiskly nemluvňata prudčeji na svá prsa: bude to nový život, krásnější život! A starci, téměř nad hrobem stojící, zrychlili krok: je ještě nutno urvati několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!

Co dodat? Občas je prostě dobré udělat si pořádek v knihovně. I v životě. Ač mnohdy není vůbec jednoduché oddělit pravdu od vábení krysařovy píšťaly. Třebaže už dávno nezní tak magicky a sugestivně... Dobrou noc.

0
Vytisknout
4623

Diskuse

Obsah vydání | 25. 4. 2014