Svět potřebuje radikálního Martina Luthera Kinga, nikoliv Jana Palacha

21. 1. 2014 / Daniel Veselý

Den Martina Luthera Kinga (15. leden) je americkým státním svátkem, který připomíná narození a odkaz reverenda a nositele Nobelovy ceny za mír Martina Luthera Kinga, Jr. Svátek se slaví třetí pondělí v lednu, přestože, jak si troufám říct, většina obyčejných Američanů zná jen oficiální, poloviční dědictví této osobnosti, jež zneužívají a překrucují hlavně politikové ve vrcholných funkcích a technokrati moci, třeba jako prezident Obama (a před ním američtí prezidenti Clinton a Carter), aby ospravedlnili vlastní mocenskou agendu a dokonale zazdili realitu.

Dokud MLK bojoval proti rasové nesnášenlivosti, jež byla v té době ve Státech skutečně již neudržitelná, byl pro americký establišment ukázkovým hrdinou hodným následování. Z tohoto pohledu se může zdát, že MLK byl dokonalou mainstreamovou figurou, jež šla mocným, již mu vyhradili sterilní prostor obehnaný ideologickou zdí, na ruku. To ale nebyla pravda tehdy ani dnes. Celistvý odkaz, nikoliv pouze jeho část, kterou všichni známe, radikálního reverenda své doby byl však po jeho násilné smrti nehorázně deradikalizován, pasterizován, homogenizován a zpacifikován takovým způsobem, aby vyhovoval masové konzumaci obelhávaných Američanů ZDE.

Nicméně v 2. polovině 60. let se MLK establišmentu "vymknul" z přísně vytýčeného postroje, když začal hlásat "nehoráznosti" typu, že je nutné bojovat proti chudobě, sociální nerovnosti -- ať již se to týkalo bílých nebo barevných Američanů -- a proti destruktivní válce v Indočíně. To byla ještě v polovině 60. let minulého století veskrze tabuizovaná témata. Avšak MLK o nich hovořil, a to otevřeně a nahlas, což ho nakonec pravděpodobně stálo život.

King překročil pomyslnou hranici, kterou mu vymezil systém, když v dubnu roku 1967 v jeho slavném, leč opomíjeném, protiválečném projevu Beyond Vietnam: A Time to Break Silence ZDE prohlásil, že v souvislosti s válkou ve Vietnamu je "jeho vláda největším šiřitelem násilí ve světě". King v projevu podpořil snahy Vietnamců na sebeurčení nezávisle na cizí moci, žádal ukončení amerického bombardování severu a jihu Vietnamu a stažení všech cizích vojsk z této země v rámci pevně stanoveného termínu. Vietnamskou válku také chápal jako válku proti chudým Američanům, vojenský průmysl vylíčil jako "velký odsávací stroj, který odsává veškeré prostředky, které by měly být vynaloženy na zlepšení životních podmínek řady Američanů, do Pentagonu". King věřil, že bohaté země, zejména Spojené státy, mají morální závazek se postarat o své nejzranitelnější obyvatele.

V srpnu téhož roku pronesl MLK další "kontroverzní" řeč s názvem Where Do We Go From Here? ZDE. V tomto projevu reverend King uvedl, že je nutné se zabývat otázkou restrukturalizace celé americké společnosti. Upozornil na skutečnost, že 40 milionů Američanů žije v chudobě, a že je zapotřebí položit si otázku ohledně fungování ekonomického systému; volal po širší distribuci bohatství s tím, že "je nutné dojít k otázce, kam vede kapitalistická ekonomika". I když MLK odmítl kapitalismus i komunismus, dospěl k názoru, že "království bratrstva nespočívá v komunistické tezi ani kapitalistické antitezi, ale ve vyšší syntéze".

Reverend King nedlouho před svou tragickou smrtí v dubnu 1968 vedl kampaň pro chudé - Poor People's Campaign, v jejímž rámci chtěl ostatní Američany seznámit s fenoménem chudoby a získat jak aktivisty, tak chudé, aby společnými silami mohli uskutečnit nenásilnou společenskou změnu ZDE. Ve Washingtonu posléze spolu s aktivisty, domorodými Američany, chudými, nezaměstnanými a dělníky založil stanová městečka, jež byla nazvána Resurrection City (Město vzkříšení) ZDE. Dalo by se říct, že šlo o projekt, který později inspiroval hnutí Occupy Wall Street. MLK a jeho kolegové tak chtěli upozornit na problematiku chudoby, neboť ten rok se konaly prezidentské volby. Bezprostředně po Kingově smrti -- a po dobu šesti týdnů -- v těchto stanových městečkách žily asi tři tisíce lidí. Resurrection City bylo ale nakonec rozmetáno buldozery.

MLK měl řadu věcí společnou s Nelsonem Mandelou, jenž byl rovněž zbaven pelu radikalismu a přizpůsoben obrazu moci: oba muži podporovali radikální přerozdělení světového bohatství a vedli křížové tažení proti alarmující chudobě, nerovnosti a válce. Zatímco Nelson Mandela vyzýval k ozbrojenému odboji proti vládním a vojenským cílům rasistického apartheidu v Jihoafrické republice, Martin Luther King své posluchače nabádal k tom, aby byli schopni odpouštět svým nepřátelům, a dokonce je podle křesťanského kánonu milovat.

Několik hodin před svou smrtí MLK podpořil stávku sanitárních pracovníků v Memphisu, kde pronesl svůj poslední projev I Have Been to the Mountain TopZDE. MLK mimo jiné řekl: "Ve světě dochází ke změně. Masy lidí povstávají -- ať už jsou shromážděny kdekoliv -- v Johannesburgu v Jižní Africe, Nairobi v Keni, Accře v Ghaně, New York City, Atlantě v Georgii, ve městě Jackson v Mississippi, nebo v Memphisu v Tennessee -- volání je stále stejné: Chceme být svobodní!"

Je vidno, že řada z Kingových myšlenek, přes jeho osobní selhání, je stále nadčasová; a tyto nesou pozitivní náboj a přinejmenším naději. "Odkaz" Jana Palacha ale vnímám jako negativní, beznadějný, až kontraproduktivní; šlo o osobní tragédii, jíž se dnes staví pomníky a živá sousoší. Palachův čin je nyní uzurpován k prosazování partikulárních zájmů, aniž by doopravdy k něčemu smysluplnému motivoval.