Proč chybí sociální pracovnice a pracovníci v diskuzi o exekucích?

27. 11. 2013 / Radka Janebová

Procházela jsem diskuzi k problematice exekucí na Britských listech a zaujalo mě, že se v ní angažují tři aktéři exekucí -- tzv. dlužníci, věřitelé či exekutoři. Ale téměř absentuje další - dle mého názoru - klíčový aktér, a to sociální pracovnice a pracovníci. Ti by měli být těmi, kdo pomáhá zprostředkovávat dohody mezi dlužníky a věřiteli, kdo poskytuje psychickou i sociálně právní oporu dlužníkům (či těm, kteří jsou za ně neoprávněně označeni) při asociálních praktikách věřitelů a exekutorů, kdo podporuje lidi, aby zvládali splácet jejich dluhy a zbylo jim na uspokojení jejich základních potřeb a potřeb jejich dětí. Měli by také připomínkovat zákony a navrhovat jejich změny, pokud slouží zájmu jedné skupiny (exekutorů), na úkor skupiny druhé (dlužníků). Měli by obhajovat práva lidí, pokud špatné zákony produkují další a další klienty sociální práce a zároveň neposkytují nástroje k řešení situace těch, kteří se v důsledku těchto špatných zákonů dostali až na samé dno (skončili v lepším případě odpojeni od elektřiny a plynu, v horším případě bez domova a jejich děti v ústavech).

Z vlastní zkušenosti vím, že sociální pracovnice a pracovníci se dluhovou problematikou a exekucemi u svých klientů reálně zabývají. Jak je tedy možné, že v diskuzi (a to nejen na Britských listech) o tomto tématu téměř nejsou slyšet? Lze nalézt výjimky. Jednou z nich byla Šárka Hostinská, která před nedávnem popisovala případ, který z pozice sociální pracovnice na odboru sociálně právní ochrany dětí řešila a nabízela svou pomoc. Občas lze najít zmínku o tom, že sociální pracovníci nesouhlasili s nějakým rozhodnutím ze strany státní správy či samosprávy, ale téměř nikdy nezazní taková zmínka od samotných sociálních pracovnic či pracovníků. Někdy lze nalézt jejich kritiku za selhání při obhajobě práv klientů, ale i taková kritika je poměrně vzácná, což ukazuje, že lidé v české společnosti od sociální práce vlastně ani moc velkou angažovanost neočekávají.

Jak si to lze vysvětlit za situace, kdy se sociální práce začíná v některých oblastech svého výkonu naopak až redukovat na výhradní řešení dluhové problematiky? Například v oblasti sociálně právní ochrany dětí se začíná stávat řešení finanční situace rodin natolik zásadní a dominující činností, že se nemusí dostávat čas na jiné aktivity sociální práce, jako jsou budování rodičovských kompetencí, podporu vztahů mezi rodiči a dětmi, řešení domácího násilí apod. Přestože se sociální práce v některých oblastech začíná redukovat výhradně na řešení materiálního zabezpečení lidí, o sociální práci není v debatě o zadlužování příliš slyšet. Napadá mě několik možných vysvětlení, proč sociální pracovnice a pracovníci v debatě o exekucích chybí.

První vysvětlení vychází z toho, co jsem již napsala. Materiální zabezpečení klientů a dluhová problematika zabírají sociálním pracovnicím a pracovníkům tolik času, že již nemají energii k tomu, aby se zapojovali do jakékoliv diskuze. Tato interpretace není nereálná, protože počet klientů na jednoho pracovníka je především ve veřejné správě velmi vysoký. Situace na Úřadu práce ČR je poměrně dobře monitorována médii, takže je obecně známo, že sociální práce se tam téměř nedělá, protože není kdy. Vysoká vytíženost je zřetelná i v případě odborů sociálně právní ochrany dětí, a jejím důsledkem může být, že namísto sociální práce se tam realizuje pouhá kontrola uspokojení základních potřeb dětí ze strany rodičů. Sociální práce na obcích trpí nižší vytížeností pravděpodobně jen proto, že se jedná o relativně novou agendu a lidé o ní tolik nevědí. Ale při produkci chudých, zadlužených a exekuovaných ze strany českého státu se ani tato agenda nemusí do budoucna bát o nedostatek klientů. V sociálních službách je situace lepší jen zdánlivě, protože klienty, které se nedaří podpořit sociálním pracovnicím ve veřejné správě, pomalu (anebo rychle?) přebírají sociální služby, které pak ale mají menší prostor na specializované činnosti, které by měly vykonávat (např. aktivizace seniorů, začleňování mentálně postižených, podpora kompetencí rodičů apod.).

Druhým důvodem vysvětlujícím absenci sociálních pracovníků v debatě o exekucích může být jejich strach. V české společnosti nepřevládá názor, že by sociální práce byla profesí, která společnosti přináší něco specificky odborného, k čemu je třeba získat odborné kompetence skrze vysokoškolské vzdělání. Naopak spíše panuje představa, že sociální práci může dělat kdokoliv, nejlépe "hodná paní", která chce pomáhat lidem. Taková "hodná paní" je bohužel také považována za snadno nahraditelnou (na rozdíl například od lékaře), a proto je snadné se jí zbavit, nebude-li se jevit dostatečně poslušnou. Přestože na základě české legislativy musí sociální pracovnice disponovat vysokoškolským nebo alespoň vyšším odborným vzděláním ve svém oboru či oboru blízkém, bojí se, že pokud by se ozvaly při obhajobě práv jejich klientů, mohou se znelíbit svému zaměstnavateli (obzvláště ve veřejné správě), nebo tomu, kdo poskytuje jeho organizaci dotace (v případě sociálních služeb). A tak raději mlčí, a orientují se na řešení dílčích situací svých klientů, než na systémové připomínky.

Možná, že třetím vysvětlením může být i to, že část sociálních pracovníků se debaty o právech jejich klientů neúčastní, protože neví, že by tak měla činit. Možná některé ze sociálních pracovnic končí svou pomoc u zprostředkování sociálních dávek a dále se zadlužeností svých klientů nezabývají.

Co s tím? Vzhledem k neutěšené situaci v oblasti českých zákonů o půjčkách, exekucích apod. bude počet klientů sociální práce pravděpodobně narůstat. V důsledku předpokládaných finančních škrtů (vítězné strany avizují tradičně úspory ve veřejné správě) nebudou nově zřizována další místa sociálních pracovníků. Oboje povede k další přetíženosti sociálních pracovnic. Nelze tedy očekávat nějaký razantní vstup sociálních pracovníků do debaty o exekucích. Opět tradičně - bude v důsledku voleb na čas paralyzována státní správa, i když tuto paralyzaci již úspěšně započala stávající úřednická vláda. Strach sociálních pracovnic v tomto období poroste ještě více, a spolu s ním i jejich mlčení.

Řešením by mohlo být jednak vytvoření zákona o sociálních pracovnících, tedy zákona, který by lidem, kteří se dostanou do sociálních problémů, což mohou být v určité fázi svého života všichni občané České republiky, garantoval, že dostanou kvalitní pomoc ze strany sociální práce. Takový zákon by mohl vymezit činnosti, které by měl sociální pracovník poskytovat svým klientům i cesty, jak kontrolovat kvalitu sociální práce. Mezi takovými činnostmi by mohla být povinnost řešení komplexní situace lidí, a nikoliv redukce pomoci pouze na zprostředkování sociálních dávek. Jinou povinností ze zákona by mohlo být ovlivňování zákonů a sociální politiky, které mohou problematizovat život lidem. Zároveň je třeba předcházet i strachu v profesi sociální práce, čemuž může alespoň v oblasti veřejné správy napomoci zákon o úřednících, aby se omezilo odvolávání odborníků a odbornic na zakázku politiků. Získaná profesní jistota by mohla alespoň trochu napomoci zapojení sociálních pracovníků do veřejné diskuze o sociálních problémech. Jedním z prvních kroků, který by mohli učinit, by byla iniciace diskuze o hledání optimálního poměru mezi počtem klientů na pracovnici. Pak by se mohlo stát reálné, že budou mít čas a energii jak na konkrétní pomoc lidem v nepříznivých sociálních situacích, tak na ovlivňování zákonů a veřejných politik.

0
Vytisknout
5802

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2013