Rysí pláč

28. 11. 2013 / Martin Míček

Popis a analýza důvodů a dopadů ne/přítomnosti jednoho jediného druhu zvířete, zástupce důležité živočišné skupiny. Skupiny velkých šelem, která představuje významný a zřetelný nástroj popisu proměny světa, v němž žijeme. Jejich život by nás měl zajímat. Sdílíme totiž společnou planetu i společnou budoucnost - a tedy i stejný osud.

Pár slov úvodem aneb vyznání

Na Britských listech se v poslední době objevily články popisující nápady a návrhy na tzv. "zdivočení" části Evropy, myšlenky na návrat šelem na Britské ostrovy, stejně jako krátké zprávičky o existenci zvířat údajně již člověkem dávno vyhubených (například vakovlk tasmánský).

V tomto textu bych chtěl veřejnosti zprostředkovat méně známé poznatky (shromážděné mj. Hnutím DUHA, vědci a výzkumníky), stejně jako své zážitky a zkušenosti s druhem zvířete, které by nám mělo být podstatně blíže nežli tajemní vačnatci z kontinentu na opačné straně planety Země. Zvířete, které bylo vždy "ikonou" divoké a nespoutané přírody, a tajemným "duchem" hor...

Od roku 1986, kdy jsem nedaleko tzv. "Pásma Orlíka" v CHKO Jeseníky poprvé nalezl stopy rysa ostrovida otištěné ve sněhu na kmeni mohutného padlého smrku uplynula již řada let. Jeho stopy jsem v oblasti Jeseníků nalezl ještě vícekrát, a třikrát v životě jsem měl to štěstí slyšet jeho volání.

Ať již soukromě na osamělých výpravách za zbytky divočiny naší země, nebo při občanských aktivitách zaměřených na ochranu přírody a krajiny Jeseníků, nikdy jsem na existenci i životní nároky tohoto tajemného, svobodomyslného a silně individualistického zvířete nezapomněl. Snaha uchovat dostatečně velké klidové oblasti pro výskyt rysa ostrovida a dalších vzácných druhů se promítala prakticky do veškeré mé dvacetileté ochranářské činnosti. Život v prostoru sdíleném s tímto zvířetem "hluboké duše lesa" mi umožňoval přežívat řadu protivenství, stejně jako situace ve městech či na (již až příliš automobilizovaném) venkově běžně neznámé. Nevadilo mi, že jsem rysa nemohl běžně potkávat - stačilo mi naplno zažívat pocit se sdílení společného přírodního domova - alespoň ve zbytcích dosud divokého a nespoutaného. Přírody zachovalé třeba i díky obecně rozšířené lidské pohodlnosti.

Inspirací pro tento delší text se mi stalo až poznání, že ve jménu bezbřehého a bezzásadového konzumu, mamonu a pohodlnosti již v současnosti "upravujeme" celá pohoří. Zcela bez ohledu na stav dnešního vědeckého a odborného poznání, bez úcty a respektu k výsledkům práce stovek, ba tisíců nadšených a obětavých lidí... Bez úcty k posledním ostrůvkům svobodné přirody a potřebám jejich obyvatel. Jako údajně nejpokročilejší živočišný druh si automaticky činíme nárok na to ovládat vše, rozumět všemu a rozhodovat o všem. Jako bychom chtěli mít pod kontrolou vše - území, informace, poznání i rozhodování o jeho interpretaci... Bez ohledu na prostý fakt, že přírodu a planetu či její ekosystémy jsme pod kontrolou nikdy neměli - a nikdy zcela mít nebudeme...

Přes některá příznivá zjištění současnosti (např. nečekanou schopnost přizpůsobení velkých šelem) je tak možné, že díky soubornému spolupůsobení řady negativních vlivů na prostor a prostředí pro tato zvířata potřebný zvířata samotná nakonec přece jen zmizí. S jejich zmizením by ale navždy zmizel i kus svobody lidské duše. Neboť jen tolik skutečné svobody pohybu a myšlení, způsobu života a volby člověk má, kolik ji dovede dopřát ostatním - lidem i zvířatům...

Kým je vlastně rys ostrovid

Odborné texty a publikace nám řeknou, že tzv. vrcholovým predátorem a tzv. "vlajkovým" druhem. Co ale vlastně víme o zvířeti, které od nepaměti obývalo zalesněné oblasti naší země?

Tato největší současná kočkovitá šelma Evropy pochází ze stejného prapředka jako například kočka divoká a předkové kočky domácí. Počátky jejich samostatné vývojové linie dnes přírodovědci kladou do doby někdy před 20 až 45 milióny let. Dalo by se tedy velmi zjednodušeně a nepřesně (což jsou dva charakteristické omyly běžně postihující "aplikaci" soudobého vědeckého poznání na reálný život) říci, že na svůj vývoj měla tato skupina savců na planetě Zemi čas řádově přesahující dobu existence rodu Homo a jeho předků (cca 4,5 mil. let).

Zhruba 35 kg váhy u nás dosahující zvíře "čtvercového" bočního profilu, s delšími a mohutnými končetinami, zatažitelnými drápy a krátkým ocasem a osobitě skvrnitou srstí, žilo původně na obrovském areálu rozšíření na mnoha místech Země, a vyvinulo se do několika poddruhů. Zaměříme-li se čistě na "našeho" rysa ostrovida, pak tento dnes žije v Evropě v několika oddělených větších populacích, a řadě menších subpopulacích. Do dnešní doby se dochovaly buď jako refugia (útočiště) díky extrémně členitému a nepřístupnému terénu, nebo díky opětovnému vysazení (reintrodukci) a cílevědomé , precizní a přísné ochraně.

Může-li být naše země na něco z minulosti právem hrdá, pak je to zejména reintrodukční program bývalé ČSSR, který vedl k obnově většiny západoevropských populací rysů. V této činnosti se postupně vedle řady pracovišť angažovala také Ostravská ZOO, a zejména pravděpodobně daleko nejlepší znalec života a duše rysa, šelem a lesa v Evropě vůbec - pan Ludvík Kunc.

Díky, kterým jsme všichni tomuto člověku povinováni nejde vyjádřit popsáním žádného papíru - natož toho "virtuálně-pomíjivého elektronického"...

Vývoj situace v Evropě

V průběhu staletí, v souvislosti s rozšiřováním obydlené a hospodářsky intenzivně využívané krajiny byli rysové za aktivního (často doslova až nenávistného) pronásledování lovem vytlačováni do odlehlehlých (zejména horských či bažinatých) oblastí. Technizace civilizace a masové zpřístupnění zdrojů energie, ničení původních přirozených lesů, rozvoj technik a technologií lovu, nástup a rozvoj automobilismu a rozsáhlé budování kapacitních dopravních sítí, i přímé ničení biotopů technizovaným sportem a turismem jej zatlačovaly stále dál a dál... Postupně tak z území naší republiky do počátku minulého století rys vymizel. Na sousedním Slovensku byla naštěstí díky rozsáhlým horským pásmům propojeným do masivního oblouku Karpat situace odlišná. Rys zde přes často intenzívní lov nikdy nebyl zcela vyhuben. Jeho pozdější cílená ochrana se tak stala základem jeho úspěšného návratu do ČR, a tím také zprostředkovaně do řady dalších evropských zemí...

Poválečný návrat velkých šelem

Na konci čtyřicátých až šedesátých a poté znovu v sedmdesátých až první polovině osmdesátých let se od východu (z Karpat, kde nikdy nebyly zcela vyhubeny) velké šelmy začaly do střední Evropy spontánně vracet. Vzdor snažšímu šíření šelem (neexistence dnešní husté sítě dopravních tras, zejména silnic a dálnic, řádově nižší hustota provozu oproti dnešku), došlo legálním i nelegálním lovem k opakovanému vyhubení zvířat a zániku nových populací. Přitom jen v Jeseníkách byl tehdy odhadován počet rysů na více než 25 kusů. Na vybití zvířat stačili sami lovci...

V osmdesátých letech se díky reintrodukci rysa podařilo navrátit jak do řady pohoří západní Evropy, tak později také na Šumavu. Další úspěšné reintrodukce poté již nebyly provedeny, a zdálo se, že jich již nebude zapotřebí...

V druhé polovině devadesátých let minulého století byly totiž velké šelmy (vlk, rys a medvěd) ve střední Evropě na opětovném samovolném postupu. Zvířat přibývalo, rozšiřovaly stará známá teritoria. Objevovala se nejen ve svých původních horských domovech, šířila se i do podhůří a dále.

Ochrana přírody (ať již státní či občanská) tehdy spustila zejména v Beskydech (a později i na Šumavě) řadu programů a projektů zaměřených na praktickou a účinnou ochranu těchto druhů - s cílem umožnit jejich trvalý život v zalesněných částech naší země. Snažila se tak předejít opětovnému vyhubení zvířat zejména pytláky.

V současnosti se například pro Karpaty (v celém horském pásmu zasahujícím do 7 států) odhaduje dle údajů publikovaných na stránkách Hnutí DUHA výskyt zhruba 8000 medvědů, 4000 vlků a 2000 rysů. Je nepochybný jejch kladný - nepostradatelný příznivý vliv jak na zdravotní stav mnoha tam žijících zvířat, tak nesporný pozitivní vliv na obnovu, odrůstání a udržování zdravých lesů.

Současné hlavní faktory ohrožení velkých šelem

Velké šelmy ke svému trvalému výskytu potřebují jako jádrová území většinou horské, silně zalesněné (nad 55%) a alespoň na části teritoria (40-60%) relativně klidné oblasti, s členitým reliéfem a dostatkem potravy. S přítomností člověka v navazujícím prostoru se ale dokázaly poměrně úspěšně vyrovnat - mj. odlišným "časovým rozvrhem" své hlavní aktivity. Z tohoto pohledu není jejich situace ani v dnešní střední Evropě beznadějná. Ovšem je třeba aktivní a okamžité, cílevědomé zvýšené ochrany - stejně jako činnosti, zájmu a podpory široké veřejnosti.

Za největší ohrožení jsou odborníky považovány doprava (zejména automobilová) a dopravní stavby (jako migrační bariéry i zdroje bezprostředního ohrožení usmrcením automobily), tříštění (fragmentace) a zánik vhodných biotopů spojený s intenzívním, trvalým rušením prostoru (zejm. budování velkých rekreačně-sportovních areálů), a nelegální lov (pytláctví).

A proč ona zvýšená ochrana? Svět do nějž dnes velké šelmy opět přicházejí, se totiž tentokrát výrazně změnil. Oproti minulosti daleko podstatněji - doslova ve svých kvalitativních základech.

V čem spočívá odlišnost a větší nebezpečnost této změny? Zjednodušeně lze říci, že v "síťovém" a souborném, negativně synergicky působícím souhrnu, v plošném působení všech forem negativních vlivů a dosavadních ohrožení - a bohužel také ve vzniku kvalitativně zcela zásadně odlišných ohrožení nových. Tedy v kvantitativním a kvalitativním souhrném působení velkého počtu negativních faktorů, navíc vstupujících do zásadně změněného, dlouhodobě oslabovaného, a mnohdy až "na kořen" vyčerpaného prostředí.

Nová ohrožení působí na rozdíl od předchozích ZCELA BEZ OMEZENÍ.

A vlivem faktického rozpadu mnoha funkcí státu, v důsledku "silné koroze základů společnosti", působí také často ZCELA BEZ KONTROLY, či jen s předstíranou (formální) kontrolou...

Mohou se velké šelmy s těmito faktory a ohroženími vyrovnat jen samy? Nebo i zde stojí ochrana přírody a krajiny - a s nimi i celá lidská společnost - před kvalitativně zcela novými výzvami?

Zkusme se na soudobá ohrožení šelem a rysa a jejich vliv zvláště podívat poněkud podrobněji.

Doprava, dostupnost území a organizace rekreačních aktivit jako klíč pro možnost trvalého výskytu. Silnice jako zdroj trvalého ohrožení i jako faktor izolace. Kapacitní lanové dráhy jako faktor úplného zániku klidových biotopů.

Obnově populací rysa a velkých šelem prostřednictvím migrace mladých zvířat ze zdrojových populací, a obsazování původních teritorií v izolovaných pohořích brání zejména nové silnice a dálnice, i celkový mnohem masivnější automobilový provoz na nich. V neposlední řadě se bohužel dále zvýšila i negativa rekreačně-sportovních aktivit (vč. jejich dopravní složky) v jádrových oblastech možného trvalého výskytu. Kdysi prostorově a časově odlehlejší oblasti dnes bezmála neexistují. Masy automobilů i cyklistů se dostanou velmi rychle prakticky kamkoliv. Terénní automobily 4x4, harvestory i horská kola umožňují po husté síti nových lesních cest a stovek kilometrů upravovaných běžeckých tratí dojet velice rychle bezmála kamkoliv je libo. Například již zmíněné "Pásmo Orlíka" či "Smrčina" - kdysi dostupné až po cca třech hodinách rychlé chůze - jsou nyní dosažitelné v řádu desítek minut...

Moderní kapacitní lanové dráhy (v Jeseníkách třeba Kouty n. Desnou, na K. Sněžníku pak Horní Morava) nejsou bohužel jen lokálně působícími technickými atrakcemi - ale zejména celoročně působícími a vysoce výkonnými, kapacitními dopravními systémy. Eliminují "výškovou odlehlost" rozsáhlého území, a často do citlivých poloh chrlí tisíce návštěvníků denně, statisíce ročně... Při jejich kapacitě a rychosti, jakož i při možnosti využití dalších dopravních prostředků (doprava kol i lyží) tak možnost kontroly pohybu a chování návštěvníků soudobými prostředky klesá prakticky k nule, a perimetr působení každého z nich se s ohledem k rozměrům našich menších pohoří neúnosně zvětšuje.

Kdysi rozsáhlejší klidová území tak mizí - často zcela, a odpovídající náhrada již neexistuje.

Celá pohoří se tak díky technizaci a bezbřehé "liberalizaci pohybu" návštěvníků stávají fakticky "nižšími" a výrazně menšími, přičemž schopnost přizpůsobení rušení má i u velkých šelem své meze. V této souvislosti extrémně zesílil význam obtížněji dostupných i nevelkých skalních oblastí, suťovisk a strmých, dosud obtížně přístupných svahů. Stávají se dnes doslova posledními útočišti - ale v nové situaci a s novými prostředky také pastmi a lokalitami vysoce zranitelnými. Například i jinak nenápadnou "prostou" mýtní těžbou, volným pohybem psů nebo nelegálním lovem...

Pozitiva i negativa teritoriality velkých šelem a její vliv na jejich roz/šíření

S ohledem na nároky na rozsáhlá území a silnou teritorialitu je z principu zřejmé, že velké šelmy a jejich populace nemohou trvale existovat jen v izolovaných územích národních parků, přírodních rezervací, atd. Pro udržení jejich existence ve střední Evropě je nezbytná aktivní spolupráce mezi státy a národy, stejně jako udržení prostupnosti (či její obnova) krajiny mezi jednotlivými jádrovými oblastmi výskytu.

Velké šelmy se označují za charakteristická teritoriální zvířata. Ve svém domovském okrsku snáší příslušníka stejného druhu jen okrajově, případně jedince opačného pohlaví či mláďata (zejména vlastní). Ostatní ze svého obsazeného prostoru aktivně odhání. Mladá zvířata jsou vytěsňována na okraje existující populace, a měla by tak teoreticky její rozlohu zvětšovat až k hranicím obsazení celého (pro druh vhodného) území. Dále migrující jedinci by měli mít zajištěn průchod tzv. migračními koridory k sousedním populacím a umožnit tak jejich vzájemné propojení. Pro tyto dálkové migrační koridory byly zpracovány příslušné studie a jejich realizace či zachování je tak pouze otázkou dobré vůle člověka a potřebného množství financí.

Například v případě rozsáhlé silniční infrastruktury (dálnic) jsou pozitivní zkušenosti s možností průchodu zvířat pod estakádami a většími mosty v klidových zónách. Takto je možné funkčně propojit i celá jinak frekventovanými silnicemi a ploty odříznutá pohoří.

Pohoří, která jsou v důsledku utváření okolního terénu izolovanější (nejsou součástí rozsáhlých a souvislých horských pásem jako například již zmiňované Karpaty) jsou ve výrazné nevýhodě. Ačkoliv tedy můžeme Jeseníky řadit do horského řetězce tzv. Sudetských pohoří, jsou podstaně izolovanější a plošně méně rozsáhlé - a tedy i výrazně zranitelnější. Naproti tomu Beskydy tvořící nejzápadnější výběžek rozsáhlé karpatské horské soustavy, případně Šumava a Bavorský les (v podstatě obdobně navazující na horský systém Alp) jsou s ohledem na zátěž lidskou činností ve výhodnější poloze. Tamní populace zvířat nejsou tak zranitelné, a v případě účinné ochrany jsou i díky své větší početnosti schopné rychlejší obnovy. Obnova a doplňování populací velkých šelem je v rozsáhlých, souvislých pohořích snažší, jistější a rychlejší.

Devastačně-izolační efekt intenzivní silniční dopravy, nevhodně umístěných a technicky nevhodně provedených dopravních staveb

Nejlepším řešením je takový technický a územně poziční návrh příslušné dopravní infrastruktury, který se vyhýbá jádrovým oblastem trvalého výskytu a bezproblémový průchod zvířat skrze existující silnice umožní dostatečně rozměrnými průchody. Dodatečně budované mosty (tzv. ekodukty) jsou již podstatně problematičtější a nákladnější. Kromě vlastního technického řešení je tedy nezbytné odborně podložené územní plánování a realizace stavby tak, že nebudou zohledňovány jen a pouze technické a technologické aspekty budování, provozu a údržby stavby, ale zejména nároky a potřeby cílových druhů živočichů.

S umístěním a technickým provedením stavby tedy souvisí také zohlednění podmínek v jejím okolí, morfologie terénu a vodních toků, stejně jako bezproblémová návaznost vzdálenějších souvisejících území. Jako negativní příklad nedodržení původního projektu, stejně jako nedodržení podmínek stanovených orgánem ochrany přírody, lze uvést nerealizaci průchodu dálnice D47 v prostoru mezi Lipníkem a Hranicemi na Moravě (lokalita Podhoří)...

Smrtelné urbanistické a dopravní pasti

Je nutno také rozlišovat, zda kapacitní a silně frekventovaná silnice přerušuje migrační trasu (prostor), anebo zda trvale narušuje/ rozděluje vlastní teritorium (tj. oblast trvalého výskytu). Potom totiž jde o velmi vážné narušení možnosti výskytu - a bude nejspíše mnohde zcela nezbytné takovou trasu nejen technicky zajistit tak, aby nefungovala jako systémová past na zabíjení zvířat. Několika málo neraelizovanými průchody je tak možno způsobit de fakto úplnou izolaci celých rozsáhlých horských oblastí a naopak vytvořit systém tzv."urbanistických pastí". Jde o dopravně a hospodářsky silně využívaná území, do nichž sice zvíře může proniknout, avšak má jen malou naději, že je živé dokáže také opustit...

V praxi bohužel platí, že je víceméně možné dosáhnout buď relativně uspokojivého a průchodného řešení, nebo naopak vzniku smrtelné pasti. Pečlivé plánování, projektování a dodržení podmínek ochrany přírody, kontrola a monitoring jsou proto naprosto nezbytné.

Rizika zesílení bariérového efektu

Platí přitom, že při plánování dopravních tras je třeba zohlednit rovněž existenci již stávajících silnic a kapacitních železnic, zejména kumulativní a synergický efekt působení pararelních tras, souvislé zástavby a oplocení, atd. Zvýšení bariérového efektu až zneprostupnění trasy může zapříčinit i "přírůstek účinku bariérového efektu" prostřednictvím například bezprostředně souběžně umístěného dalšího i nenápadného prvku blokujícího volný pohyb zvířat.

Jako příklad může sloužit například dvojitý či trojitý drátěný elektrický ohradník vybudovaný v dlouhém úseku v souběhu s frekventovanou silnicí, často přímo za silničním příkopem, třeba v území navazujícím navíc na zvířaty vyhledávaný mokřad a lesní porost...

Takovou "funkčně kumulativní" bariéru jsem nalezl například v jádrové oblasti výskytu rysa ostrovida u silnice I/11 na Žďárském Potoce v CHKO Jeseníky. Pikantní bylo, že vše bylo ještě na řadě úseků doplněno feromonovým odrazovačem spárkaté zvěře instalovaným silničáři (údajně pro zvýšení bezpečnosti jízdy). Jako prostředek zamýšleného odstrašení spárkaté zvěře v blízkosti komunikace má fungovat na bázi pachu blízkého šelmám (a tedy i rysovi). Působení umělého feromonu na rysa neznám, avšak efekt případného vyplašení a stresování zvěře na zabezpečení vozidel proti střetu se zvěří mám za velmi pochybný. Zvířata vnímají oslepující zář reflektorů jako jakási "pouta" jež je často zastaví přímo na silnici. Osobně mám za to, že cíle - bezproblémového přechodu silnice zvěří a zajištění určitého stupně bezpečnosti provozu - je možno dosáhnout spolu s dopravním značením a snížením rychlosti nejlépe mimoúrovňovým podchodem.

Na silnici I/11 ovšem bez ohledu na její význam jako "páteřní silnice" Moravskoslezského kraje podobné přechody chybí - i na mnoha dalších místech - např. ve směru na Horní Benešov, v okolí Malé Štáhle, aj. Přitom v prostoru nedaleko řeky Moravice byly zaznamenány střety nejen s běžnou zvěří, ale i s dalšími zvířaty - např. vydrou říční...

Bariérový a dělící efekt silnic jako smrtelných pastí ve výškově členitém horském terénu dále posilují vysoké opěrné zdi a četné serpentiny. Přesypání hlubokých zářezů a vytvoření krytých galerií jako míst přechodu zvířat se zde přímo nabízí. Odstraníme místa zbytečných ohrožení?!

Technická opatření zprostupňující dopravní bariéry musí být doprovázena také opatřeními legislativními a organizačními. Mezi ty lze zařadit například dodržování statutu velkoplošných chráněných území (tj. směřování hlavních dopravních tras mimo ně), stejně jako dílčí časová omezení - např. i provozu, omezení kapacity a tonáže, atd. Není totiž dále udržitelné, aby průjezd skrze území (zejména jádrové oblasti) CHKO a Národních parků byl možný "stejně samozřejmě", jako skrz kterákoliv jiná území - a přitom při "plánování krajiny" zároveň stále spoléhat na udržení biodiverzity, stability, kvality a významu cenných území - často rozvrácených dopravou...

Celkové zklidnění ploch velkoplošných chráněných území je možné zajistit - např. vytvořením objezdových tras na perimentru, či vznikem systému záchytných parkovišť na jejich obvodu a v nástupních centrech a kyvadlové rekreační dopravy po vybraných trasách. Vhodné je to rovněž z hlediska potřeby cílené a promyšlené organizace cestovního ruchu jako části ekonomiky horských sídel i regionů.

"Pustíme si pejska navolno" - aneb příroda jako kulisa a tělocvična...

Mezi další podceňované ohrožení vzácných druhů zvířat patří volné pobíhaní psů na území, které by bylo vhodné pro trvalý výskyt rysa a dalších šelem. Psi (ať již volně pobíhající psi rekreantů či místní pytlačící) ohrožují také populace lesních kurů.

V prostoru našich hor se dnes a denně pohubuje velké množství psů. Psů vlastněných často jako společníci, mazlíčci či "vizitka statutu majitele". Psů pohybujících se často zcela volně, psů necvičených a neposlouchajících... Když se po delší době vrátí z lesa k majiteli, pak jen psi sami vědí, co v lese dělali, kolik mláďat zvěře zabili či způsobili jejich zmrzačení, kolik ptačích snůšek bylo zničeno, kolik energie útěk zvěře i ptáků vyrušeným jedincům spotřeboval (bez ohledu na fakt, že třeba v zimě nemají energii kde doplnit)... Nezávislá kontrola opět - jako u lovu - není žádná... Je to přece "normální"... Opravdu?!

Hory jako stadión pro běžkaře a skútry. Bez rozmyslu a vyhodnocení vlivu...

K dalšímu narušení prostoru pro výskyt velkých šelem i lesních kurů vedlo neuváženě rozbujelé zřizování upravovaných lyžařských běžeckých tratí. Ač jsem sám dlouhá léta běžkař a tento sport podporuji - ba propagoval jsem jej řadu let i jako občanský aktivista (jako prostředek citlivější ekonomiky turismu), pak jsem nikdy neměl na mysli bezbřehé, nekoncepční, masové, koncentrované a mnohdy vysloveně neuvážené zřizování běžeckých stop!

Tímto způsobem jsou totiž dále narušovány zbylé klidové oblasti a mnohé z vzácných šelem jsou tak zrazovány. Navíc pytlačící lovci disponují psy i sněžnou technikou a vzácná zvířata využívají rovněž běžecky upravovaných terénů... Stačí jim pravidelně objíždět konkrétní trati.

Naproti tomu mnohé základní, návštěvníky vyhledávané běžecké trasy stále nejsou řádně upravovány ani uprostřed sezóny, a týká se to i vyhlášených a vyhledávaných tras.

Řádění motorkářů a čtyřkolkářů na rozšiřované síti lesních cest doplňuje v zimě bohužel ještě negativnější exces: volné jízdy (někdy až soukromé závody) sněžných skútrů libovolně horskou krajinou - včetně lesních cest, nepovolených tras. Nejen na Rýmařovsku v Jeseníkách (uvnitř CHKO J i PP Sovinecko) již několik let registruji stále bezohlednější, nijak nekontrolovanou aktivitu skútrařů. Běžně projíždějí územím výskytu šelem a kurů i v ranních či pozdních nočních hodinách... Negativní dopady a rušení hor a jejich obyvatel hlukem a světlem celé měsíce, i každodenně... Co na to Správa CHKO, lesníci či myslivci, další zodpovědní?! Zatím nejspíše nic...

Opravdu tady již pro velké šelmy není místo?

Pro informaci čtenářům, kteří by se snad domnívali, že pro tato zvířata na našem území již v současnosti s ohledem na využití krajiny není místo, uvádím, že jde o obecně sdílený omyl. Zpracované, verifikované odborné studie a modely uvádějí, že například pro život a trvalou existenci rysa ostrovida je vhodných až 48 % rozlohy ČR! U ostatních druhů toto číslo neklesá pod 30 procent. Ve výsledku tedy možnost života těchto druhů není závislá od technické neproveditelnosti úprav infrastruktury, či nevhodnosti území. Mnohem více závisí na naši ohleduplnosti, našem chování, potravní nabídce (úživnosti území), existenci klidových zón pro výchovu mláďat, vegetačním krytu a dodržování právních předpisů (zejména zastavení nelegálního lovu).

Jeseníky (Hrubý a Nízký Jeseník, Zlatohorská, Hanušovická hornatina, Sovinecko) spolu s masívem pohraničních pohoří (Orlické hory, Rychlebské hory a Kralický Sněžník) vytvářejí s navazujícím územím Polska (Kladsko) dostatečně velké území pro přežití populace alespoň některých druhů velkých šelem (zejména rys ostrovid). Propojenost této izolovanější horské soustavy na populaci Beskyd (tj. Karpatskou), stejně jako propojení skrze Zábřežskou, Drahanskou a Českomoravskou vrchovinu na Šumavu a Alpy (a tím na západoevropské populace) je pro její přežití a zabránění tzv. koroze genofondu nutností. Skutečnou životaschopnost populací velkých šelem na našem území - a de facto v celém středoevropském prostoru - může zajistit jen trvalé funkční propojení populací Alp a západní Evropy s populací karpatskou. Z hlediska možností migrace zvířat a jejich šíření do vhodných prostor je tedy i obnova trvalé populace šelem v Jeseníkách "celoevropsky" nezbytná.

Nezastupitelný úkol velkých šelem při obnově a udržení stability našich lesů, zdraví, dobré kondice jejich obyvatel - aneb velké šelmy jako lesníci a veterináři

Velké šelmy jsou vrcholovými predátory potravních řetězců. Jejich význam a důležitost pro přirozené či přírodě blízké fungování ekosystémů a celé naší přírody je nenahraditelný.

V minulosti často uváděný příklad, že tvoří "špičku pyramidy", bych si dovolil nahradit mnohem jasnějším přirovnáním : ve skutečnosti vytváří "střechu i podlahu přírodního domu". Bez jejich existence jsou vztahy a vazby mezi druhy a populacemi zvířat (i člověkem) deformovány stejně významně, jako je deformováno i jejich působení na okolní přírodu a krajinu.

Názorným příkladem může být působení a vliv rysa ostrovida na početnost, zdravotní stav i chování jeho kořisti. V našich podmínkách tvoří většinu kořisti rysa zvěř srnčí, eventuelně kamzičí a mladé a samičí kusy zvěře jelení. Není bez vlivu ani na výskyt a chování divokých prasat - ačkoliv v jejich případě, stejně jako v případě zvěře jelení, je mnohem významnější působení vlka.

Celoroční lov lišek, stejně jako jiných menších šelem (kunovití, lasicovití) rysem zvyšuje možnost přežití řady jimi ohrožených jiných druhů (včetně chráněných a velmi ohrožených lesních kurů - jeřábek, tetřívek, tetřev). Tím, že koriguje stav a chování drobnějších šelem, ochrání řádově více kurů, než jich sám případně uloví. Některými lovci uváděný lovecký tlak rysa na vzácné lesní kury většina studiíí nepotvrdila. Největší, dlouhodobě stabilní výskyt jeřábka, tetřívka i tetřevů je zcela běžně vázán na území trvale osídleném rysem (nejen v ČR).

Na devastaci stavů tetřevovitých se podílelo zejména nevhodné lesní hospodaření, úbytek pestrosti lesů, hrabanišť, popelišť, zdrojů potravy (mravenišť i keřového patra), stejně jako přemnožení divokých prasat (chybí predátor -vlk). Ochránci přírody nevyhánějí sběrače borůvek z rezervací kvůli tomu, že by jim je nepřáli - ale aby zajistili nezbytný klid a potravu právě lesním kurům...

Jeden dospělý rys za rok spotřebuje přibližně šedesát kusů srnčí zvěře. Ne vždy však může celou kořist zužitkovat, také v prostoru, kde na něj srnčí zvěř není zvyklá, loví zpočátku více. Nic však nepřijde nazmar - je tak zajišťovatelem potravy i pro řadu ostatních zvířat (včetně ptáků, hmyzu). Rys nikdy srnčí zvěř ve svém teritoriu nevyhubí - naopak, velmi výrazně zlepšuje její zdravotní stav a celkovou kondici. Svým trvalým pobytem působí výrazně na odrůstání lesa prostřednictvím ovlivňování chování spárkaté zvěře (tj. srnčí a jelení zvěře). Jejím zastrašováním a přímou změnou, ovlivňováním jejího chování napomáhá výrazně tzv. přirozené obnově lesa. Jde zejména o možnost odrůstání listnatých dřevin (javor, jeřáb, buk, třešeň, lípa, jilm), stejně jako například jedle. Toto jsou přitom dřeviny, které jsou ve smíšených porostech spolu s příměsí smrku (nikoliv jeho monokulturou) dřeviny našich původních lesů - nejlépe adaptovaných - nejen na současné - klimatické poměry střední Evropy...

Myslivecké hospodaření s rysem v honitbě je možné. Ovšem není tak snadné dosáhnout pohodlných úlovků. Znamená-li myslivost pro někoho jen nástroj zisku, případně "mražáky snadno naplnitelné zvěřinou kdykoliv", pak má s rysem problém... A právě úspěšná konkurence rysa lovcům stojí nejspíš za řadou případů nelegálního lovu.

Lovem lišek a jiných malých šelem rys rovněž zajišťuje veterinární funkci v lese, je považován za významného přirozeného tlumiče vztekliny. Mimo přímou predaci i tím, že už jen svou trvalou přítomností v lese nepřímo ovlivňuje chování řady zvířat, včetně menších a drobných šelem.

V případě jiných druhů velkých šelem je velmi významné a prokázané např. také pozitivní působení stabilizované vlčí populace na zdravotní stav černé zvěře. Například slovenští odborníci uvádějí, že v letech 1994-98 celých 93% případů klasického moru prasat spadalo do oblastí bez trvalého výskytu vlků. Z hlediska působení na okolní živočichy je také velmi důležité, aby populace velkých šelem - zejména rozmnožující se páry či smečky - nebyly rušeny a rozbíjeny jakýmkoliv lovem.

Přemnožení predátora není možné, případný "akutní přebytek" zvířat lze řešit jejich odchytem a odprodejem do jiných oblastí k posílení tamních populací. Ne každé zvíře je vhodné k reintrodukci či posílení populace jinde, avšak řada ano, navíc by zde ČR mohla navázat na unikátní pozitivní zkušenosti z minulosti. Velké šelmy by si tak mj. mohly "zaplatit" část nákladů na svou ochranu...

Jak rysi a vlci ovlivňují obnovu a zdraví našich lesů?

Jakkoliv se vliv predátorů na les skrze ovlivňování jejich kořisti může jevit jako nepodstatný a na první pohled nevýznamný, jde opět jen a pouze o široce sdílený omyl! Dnes již existují důkazy i studie, dokládající podstatně efektivnější "obhospodařování" spárkaté i černé zvěře velkými šelmami, nežli člověkem (tj. myslivci, lovci obecně). Velmi výrazné je nepřímé pozitivní působení predátorů na obnovu lesa - zejména v citlivých a cenných lokalitách. Trvalá přítomnost predátora výrazně eliminuje škody na zejména mladých porostech, výrazně usnadňuje využití tzv. přirozené obnovy, výrazně snižuje náklady na obnovu lesa (snižuje nároky na oplocení, ochranu, atd.). Umožnila by zásadně změnt také formu obnovy lesa - upřednostnit přirozenou obnovu porostu ze semen z ponechaných plodících stromů - namísto nákladné, často neodpovídající umělé výsadby.

Velké šelmy tedy mohou být i "aktivními ochranáři" a spolutvůrci prostředí, v němž žijí...

Například z Jeseníků je známa řada cenných lokalit (rezervací), kde limitujícím faktorem obnovy přirozeného porostu je množství a chování spárkaté zvěře. Jsou známy i případy rezervací (např. PR Rabštejn), kde je keřové patro a odrůstání mladých stromků zcela devastováno či dokonce vyloučeno - a to bez ohledu na masivní přítomnost lovců (myslivců). Vše bez ohledu na velice vhodný terén pro výskyt a rozmnožování rysa ostrovida - který se v oblasti sice periodicky vyskytuje - avšak brzy po příchodu "záhadně mizí" (tj. je nejspíše plánovitě nelegálně zabíjen).

Existuje množství příkladů, kdy je zvěř do rezervací či jejich bezprostředního okolí přímo lákána a dlouhodobě se tam zdržuje, pravidelně dochází do blízkosti slanisk, přikrmovacích zařízení. Na jihovýchodním okraji CHKO Jeseníky se tak v současnosti praktikovaná forma tzv. "hospodaření se zvěří" bohužel mnohde přímo podílí na přímé likvidaci předmětu ochrany (lesního porostu a bylinného patra rezervací) a také na ohrožení stability, funkcí i existence lesa jako ekosytému.

Úkol pro lesníky i ochranáře: souběžně s návratem rysa a zajištěním jeho trvalého výskytu musíme do lesů vrátit také keře

Jednou z velmi významných okolností výrazně ovlivňujících řadu druhů i stabilitu lesního ekosystému a živočichů na něj vázaných, je vedle reliéfu území také jeho vegetační kryt. V této souvislosti bych chtěl upozornit na zcela zásadní chybu, opomíjenou co do významu i praktické funkce, velmi významnou i pro možnost trvalé existence velkých šelem. Touto skutečností je zdánlivá maličkost: nedostatek či ještě lépe úplná absence keřů - a zejména skupin keřů a keřového patra v mnohých našich lesích!

Z hlediska produkce biomasy (ať již rostlinného či živočišného původu), nebo z hlediska potravních vztahů a úkrytových možností, i žádoucí tvorby a ovlivňování mikroklimatu v našich lesích, je existence dostatečného počtu řady druhů našich původních keřů nenahraditelná! Dlouhodobé podceňování neexistence keřového patra v našich lesích má velký význam také pro schopnost lesa zadržovat vodu (vč. zachycení tzv. horizontálních srážek keři), i pro obnovu lesa.

Smutnou skutečností je až naprostá absence funkčního keřového patra zejména ve zcela přeměněných lesích nemalé části Jeseníků! Týká se to bohužel i cenných lesních rezervací. I v suťových a roklinových lesích RP Rabštejn se před okusem a devastací spárkatou zvěří zachránilo jen nemnoho lísek na nepřístupných skaliscích...

Zažitá lesnická praxe likvidace keřů jako tzv. nežádoucích konkurentů obnovy lesa či objemových přírůstků odrůstajícího porostu musí přestat - a naopak musí být nahrazena aktivní podsadbou keřů a jejich skupin do porostů! Tyto musí v porostech přežít i v době mýtní těžby a bránit tak úplnému odkrytí těžené plochy a zániku lesního mikroklimatu a symbiotických vazeb, např. hub.

Existence keřového patra a jeho funkce jako úkrytu či zdroje potravy nejenže snižuje škody na stromech, ale přímo ovlivňuje také chování zvěře v lese. (Keře jsou rovněž podstatně odolnější proti okusu.)

Znamenala by méně nutných oplocenek a nákladné péče o nově vysazené stromky, větší jistotu jejich ujmutí i odrůstání.

Nezastupitelný význam keřů v lesích

Typickým příkladem je produkce plodů, květů a na ně vázaná společenstva hub, hmyzu a dalších živočichů, pozitivní ovlivňování lesních půd co do struktury, živin a oživení (provzdušňování půdního profilu kořeny, opad listí, větviček, plodů a na ně vázaná půdní fauna a tvorba humusu jako brzdy zrychlené mineralizace), atd. Ohrožení půd zrychlenou mineralizací živin, obava z jejich vyplavování do spodních vod, jakož i rizika mobilizace kovů v převážně kyselých (či značně druhotně okyselených) půdách Jeseníků jsou přitom doloženy i lesnickými výzkumy.

Také omezení prodouvání a vymrzání přirozeného zmlazení (nových stromků) v případě, že "interiér" (vnitřní prostor lesa) je dále členěn hustými keři a jejich skupinami, vede dále ke zlepšování využití přirozeného zmlazení (odrůstajícího v přirozené struktuře a přirozeném druhovém zastoupení i rozmístění, vlastní účinné a levné "ochraně hustotou" na ploše) dále snižujícího nutnost nákladných výsadeb, jejich náhladného ošetřování, a k udržení mikroklimatu.

V neposlední řadě mají keře jako podrost v lesích mnohdy naprosto zásadní význam pro biodiverzitu (biologickou rozmanitost) lesa - která je přitom jedním z garantů jeho stability. Skupiny keřů a plně vyvinuté plodící keře jsou refugiem (útočištěm) řady vzácných druhů hmyzu a ptáků. Řada druhů našich ptáků je vázána na hnízdění v keřích, přičemž "alternativní" hnízdní možnosti v mladých porostech stromů jim nezajišťují stejnou úroveň jistoty vyvedení mláďat. I kdyby jen proto, že mladé stromky postrádají trnité větve a příslušnou potravní nabídku - malé stromky na rozdíl od keřů neplodí, mnohdy ani nekvetou...

Opad biologicky využitelného materiálu z keřů je každoročně objemově, energeticky a nutričně významný a snadno přístupný různým živočichům. Podporuje význam přechodových zón jak v lese - na jeho okrajích vnitřních či vnějších. Vnitřními okraji lesa jsou myšleny okraje palouků, mýtin, holin, mlazin atd. Tento tzv. ekoton (přechodové pásmo) poskytuje řadu úkrytů a širokou potravní nabídku mnoha ptákům, drobným savcům, hmyzu. Tito jsou pak kořistí dalších druhů, atd.

Význam keřového patra pro šelmy, legislativní opory pro návrat keřů

Také přímo s ohledem na výskyt velkých šelem je přítomnost keřů vysoce žádaným - ba často limitujícím - faktorem jejich trvalého výskytu. Například rys ostrovid může využívat kořisti z řad druhů na keře vázaných. Stejně tak jídelníček například medvěda ve středoevropském prostoru tvoří z 90% rostlinstvo, jeho plody, hmyz a jeho vývojová stadia...

Stabilní populace je populace, která se v daném prostoru pravidelně, dlouhodobě rozmnožuje. I z tohoto důvodu pro zajištění a udržení, zlepšení úkrytových možností (znepřístupnění části území) pro rozmnožování velkých šelem je existence keřů a jejich skupin velmi významná.

Ačkoliv například jeden rysí samec obývá rozsáhlé teritorium (ve středoevropských poměrech cca 150- 300 kilometrů čtverečních), pak rysí samice si většinou vystačí s až o polovinu menší plochou. V době odchovu koťat je její lovecký "revír" z důvodu nutnosti chránit mláďata ještě výrazně menší. Existují data potvrzující, že v té době často nepřesahuje 10 kilometrů čtverečních.

Z tohoto titulu je bohatost potravní nabídky jakož i faktická možnost jejího získání (ulovení), klíčová. Právě zde je existence keřů v lesích okolo brlohů s mláďaty obrovskou výhodou. Dalo by se tedy hypotetizovat, že lesy s bohatým keřovým patrem a hojnou kořistí výrazně snižují rozlohu nejen teritorií, ale i celých domovských okrsků jednotlivých zvířat (rys) či jejich skupin (vlk).

Z důvodu zvýšení šance na zdárný odchov mláďat je například pro rysí matky vedle klidových (nerušených) zón určité rozlohy rovněž existence krytu keřů a jejich skupin nezastupitelná.

Pokud tedy zamýšlíme do našich lesů tak krásné a důležité zvíře trvale vrátit, musíme mu připravit podmínky ("pracovat s jeho biotopem"). Znamená to realizaci rozsáhlého programu návratu keřů do českých lesů.

V rezervacích, či tzv. "Evropsky významných lokalitách", by to v případě dobře zpracovaného tzv. plánu péče neměl být zásadní legislativní problém. V CHKO a NP, ale i v okolních lesích (například v tzv. přírodních parcích) lze využít jak jejich zonace, tak zřizovacích výnosů, plánů péče (keře jsou základem formování krajinného rázu), ev. také institut tzv. VKP (významných krajinných prvků) či tzv. ÚSES (biocentra, biokoridory, interakční prvky).

Tedy buď "VKP ze zákona", či těch, které by nově měly být zohledňovány i v CHKO (například skalní útvary a skalnaté a kamenité terény). Tyto se k programu návratu keřů do našich lesů hodí nejen pro svou vyhledávanost šelmami, ale také pro jinak obtížné intenzivní lesnické využívání.

Také v případě odrůstajících hospodářských porostů zhruba od věku 40 let je návrat keřů žádoucí. Jejich přehlednost totiž v tomto věku až příliš nahrává jiným predátorům - liškám a kunám atd., kteří se tak rozhodující měrou (kromě nevhodného lesního hospodaření) podílejí na likvidaci drobnějších druhů zvířat (včetně vzácných lesních kurů).

Péče o ÚSES je přitom ze zákona povinností správců a vlastníků. Dosud žel - ke škodě našich lesů, šelem i krajiny - v reálu mnohdy nedodržovanou, dostatečně nevynucovanou a nekontrolovanou...

Vztah lovu a velkých šelem

Role lovu (mysliveckého obhospodařování) v případě tzv. spárkaté zvěře a zvěře černé je významná, je důležité řádně dodržovat (ověřené) zásady pozitivního ovlivňování jejich populací. V případě nevhodně obhospodařované zvěře srnčí, jelení či černé dochází nejen k zhoršování jejího zdravotního stavu, ale také k enormnímu nárustu škod na lese. Mimo jiné v důsledku nárůstu počtu rozmnožujících se zvířat, díky zásadní změně jejich chování, kvůli absenci zkušených zvířat a chybějící možnosti předávání zkušeností v tlupách, atd.

S ohledem na populační dynamiku spárkaté a černé zvěře, snadnou celoroční dostupnost potravy, pohyb ve skupinách, veterinární hledisko, atd. je jejich odlov v dnešní - většinou tzv. kulturní - krajině logický a nezbytný.

Ovšem naopak lov velkých šelem se po řadě výzkumů a studií, s ohledem na dostupné údaje, z historie ukazuje naopak jako naprosto kontraproduktivní. "Rozstřílení" vlčích smeček či rysích populací vede k bezprostřednímu ohrožení jejich existence.

V případě vlků jde o zvířata s velmi složitou sociální strukturou (nejen prostě hierarchickou), a smečka vždy působí na své okolí i dovnitř jako jeden celek. Narušená smečka či populace způsobuje paradoxně větší "škody" (sama příroda ovšem termín "škoda" nezná), nežli stabilizovaná (tj. šelmy např. uloví více zvířat). Předvídatelnost jejich vlivu a chování na zvěř je v případě jakéhokoliv lovu u šelem rovněž obtížnější - ať už u jednotlivých zvířat či jejich skupin. Ztráta kteréhokoliv zvířete má například u vlků prokazatelně hluboký vliv na každého jedince ve smečce. Po zkušenostech ze Skandinávie (nejen) se nepotvrdila ani hypotéza, že legální "kvóta odstřelu" zabrání nelegálnímu pytlačení šelem...

Obdobně též odstřel teritoriálních samců rysa způsobí narušení nejen absenci několika kusů, ale lokálně/regionálně narušení a ohrožení celé populace (zejména té počtem zvířat malé). Ztráta rysí matky znamená smrt koťat, jejich smrt zpětně opět ovlivňuje vztahy v populaci.

Do "prázdného" území nově příchozí rys také většinou uloví více kusů zvěře a pokud je rušen, je tento počet ještě zvýšen (protože zvíře nemůže kořist celou konzumovat - nezkušenost, nejistota a stres, strach vrátit se k úlovku, atd.).

O velkých šelmách u nás dnes mnohdy rozhodují pytláci! Necháme to tak i dále?

Stejně jako již opakovaně v minulosti, také v současné době to jsou zejména pytlačící lovci, kteří berou osud nejen rysa, ale i dalších velkých šelem "do svých rukou" (resp. miřidel a zaměřovačů svých zbraní). Stávají se tak plošně nejzávažnějším, přímo působícím faktorem ohrožení existence všech našich populací velkých šelem.

Díky špičkovému vybavení, neomezené a vysoké mobilitě, organizaci a spolupráci, korupci a možnému plošnému působení - pytlačení nejen jedinců ze "zdrojové" populace, ale také jedinců migrujících - jsou tak pytláci dnes bohužel těmi, kdo o existenci velkých šelem v našich lesích významným způsobem "rozhodují"... Jak jsem již uvedl, v tak izolovaném pohoří jako jsou Jeseníky může být ztráta každého jedince nesmírně významná.

S ohledem na současnou legislativu nemá státní ochrana přírody na úrovní Chráněných krajinných oblastí (CHKO) žádné profesionální strážce, tzv. Přírodní parky (PP) pak ani jediného pracovníka (nejen na problematiku šelem, ale na celou agendu zajišťující často náročnou péči o cenné dochované a také plochou a pozicí nikoliv nevýznamné plochy)...

Pokud už jsou jeden či dva pracovníci obdobnou činností např. na Správě CHKO pověřeni, mají většinou ještě řadu dalších povinností (informovanost a osvěta rekreantů a návštěvníků, ochrana botanicky a jinak cenných mikrolokalit, správní agenda, atd).

Státní ani občanská ochrana přírody navíc kromě financí na udržení zkušeného a odborně zdatného, či doplnění chybějícího personálu nemá ani potřebné technické vybavení - aby s pytláky mohla alespoň "držet krok"... Často ji zbývá jen evidence mrtvých zvířat či jejich částí.

I telemetricky sledovaná zvířata mizí beze stopy...

Ekonomicky zruinované obyvatelstvo venkova buď nemá na přírodu čas, či z existenčních důvodů či obav o své zdraví mlčí.

Nejen pytláctví pro odstranění konkurence, ale nejspíše již i nelegální lov jako "výnosný byznys"...

Hnutí DUHA s odkazem na AV ČR uvádí, že dík aktivitě pytláků bylo v posledních dvou destetiletích na území ČR nelegálně zabito přes 500 rysů! Toto číslo může být ve skutečnosti ještě vyšší. Od druhé poloviny devadesátých let tak byl zlikvidován veškerý přirozený přírůstek populací i řada migrujících jedinců z okolních zemí...

A to dnes již o významu velkých šelem pro zdraví našich lesů dost víme, říkáme si "právní stát" a tvrdíme, že ochrana přírody je součástí vyspělé kultury země. Podle všeho co se děje v reálu kolem to však vypadá, že těmi kdo budou nelegálně "štváni a loveni" v příštím kole bezbřehé deregulace budou nejspíše snadné zisky lobby ohrožující "ochranáři a ekoteroristé" - zejména ti autentičtí...

Pokud je v ČR lov zvěře praktikován tak, jak k němu v současnosti dochází - zcela bez nezávislé kontroly - je vysoce pravděpodobné, že mezi pytláky figuruje řada běžných lovců. Z dlouholeté zkušenosti z CHKO Jeseníky musím konstatovat, že intenzita loveckých aktivit i rozšiřování loveckých zařízení - umístěných v řadě případů v lokalitách rysem vyhledáváných - fakticky neumožňuje existenci tohoto vzácného živočicha, pokud mu státní i občanská ochrana přírody nedokáže zajistit trvalou, soustavnou a odpovídající ochranu.

Doložení pytláctví je prakticky nemožné, pokud ochrana přírody nebude schopna organizovat trvalé hlídky prostřednictvím vyškolených profesionálních strážců. Osobně odhaduji jejich minimální nutný počet na jednoho až dva pracovníky na 100 kilometrů čtverečních.

V Karpatech a na Šumavě i v jejich okolí v tomto směru již řadu let vykonává Hnutí DUHA, místní ČSOP a Správy CHKO nesmírně záslužnou práci. Bez enormního osobního nasazení profesionálních pracovníků ochrany přírody, bez obětavosti a píle desítek (stovek?) členů odborně proškolených dobrovolníků - členů tzv. Vlčích a Rysích hlídek - by pravděpodobně na území ČR velké šelmy vůbec nemohly žít. Společnost pravděpodobně ani neví, za co vše těmto většinou mladším lidem vděčí... V této souvislosti zejména Hnutí DUHA a AV ČR realizovalo či překlady zpřístupnilo řadu odborných dat, údajů a studií. Více například na velmi pěkně zpracovaných internetových stránkých www:selmy.cz.

Obavy z rozsáhlého pytlačení na jihu Jeseníků

V Jeseníkách a okolních pohořích je bohužel dosud situace odlišná. Až na několik málo obětavců (lze nás spočítat na prstech jediné ruky) zde žádné hlídky neexistují. Pytláci tak mají prakticky zcela volné pole. Ani nepřímá kontrola neexistuje.

Osobně jsem v minulé zimní sezóně v prostoru jižní poloviny CHKO Jeseníky najezdil přes 1000 kilometrů na lyžích (bez ohledu na špatný zdravotní stav a mizerné vybavení), často i ve večerních a nočních hodinách, veden snahou alespoň poněkud komplikovat možnost nelegálního lovu. Řídce nalezené pobytové znaky doplnilo jediné "živé" pozorování rysa před cca 3 lety...

V situaci, kdy lovci obecně disponují neomezeným časem (tj. jsou v lese nejen dnes a denně, ale na rozdíl od starších generací kdykoliv a na jak dlouho chtějí), disponují prakticky neomezenou možností dopravy na libovolnou lokalitu v krátkém čase (vozidla 4x4, rozsáhlá a rozšířující se síť nezabezpečených lesních cest), technicky vyspělé prostředky lovu (kvalitní zbraně, optika, noktovizory) je zřízení profesionálních hlídek nutností.

Lovci a celé lovecké společnosti si vybudovaly (a dále posilují) vysoce sofistikovanou, často bezohledně umístěnou síť komfortních posedů, doplněných mnohde fotopastmi (schopnými on-line informace na mobil), návnadami v podobě krmení...

Obávám se, že ani státní ochrana přírody nemá v mnoha případech přehled o umístění mnoha zařízení, ať již v CHKO Jeseníky či souvisejícím PP Sovinecko.

Lov sám zde není nikým a nijak nezávisle kontrolován. Území je rovněž lovecky atraktivní z toho důvodu, že zde na zimní období sestupuje zvěř z vyšších poloh. Toto vše z něj vytváří území soustředěného loveckého zájmu - a to nejspíše i v případě nelegálního lovu.

Celý prostor tak dnes mnohdy více nežli les připomíná "továrnu na maso" a lokální škody na lese způsobené zvěří dosahují nemalých rozměrů. V regionu byl povolen rozvoj a provoz komerční střelnice uvnitř CHKO. Střelba v ní tak ruší řadu pro šelmy vhodných lokalit v rozsáhlém okolí...

Toto vše se přitom odehrává v prostoru, kde louky , pastviny zasahují hluboko do druhově i strukturou dosud mnohde zachovalých rozsáhlých lesních komplexů, a kde je tak přirozený potenciál jak pro slušné stavy zvěře, tak pro minimalizaci jimi působených škod. V území, kde zejména rys ostrovid má velice vhodné podmínky k trvalému životu (bohatou potravní nabídku, množství úkrytů), ale přesto vždy rychle po zjištění "mizí". Popisovaný prostor přitom představuje "vstupní bránu" pro migrující rysy jak z Karpat (přicházejí skrze Oderské vrchy a vojenský újezd Libavá, PP Sovinecko), tak ze Šumavy - skrze vrchoviny (Českomoravskou, Zábřežskou). V tomto prostoru by tedy mělo být možné zaznamenat soustavný výskyt jak jedinců migrujících, tak trvale se v území vyskytujících...

Keře a jejich skupiny bohužel v jesenických lesích chybí obdobně jako v lesích většiny ČR. Jejich omezený počet i v lesích jižního okraje Jeseníků tak znemožňuje výskyt i mnoha dalších druhů živočichů z podhůří. V případě jižního okraje CHKOJ, PP Sovinecko, Zábřežska, Hanušovicka jde o absenci výskytu například kočky divoké. V oblasti s nižší vrstvou a kratší délkou trvání sněhové pokrývky by přitom měla být běžným zvířetem... Legislativně je přitom další využitelnou oporou existence nadregionálních a regionálních biokoridorů - nejen na jihu Jeseníků...

Dostatek informací: ovšem přístupný bez rozdílu všem. Maličkost či problém?

Dnešní "zájemce" o nelegální odlov rysa či jiných velkých šelem riskuje díky personální, technické, legislativní a organizační slabosti ochrany přírody jen minimálně.

Ovšem oproti minulosti je zde také další významná změna: na rozdíl od minulosti, kdy se informace a schopnosti ze života zvířat předávaly jen omezeně (z generace na generaci), v současnosti existuje na internetu dostatek dat, která sledování i nelegální lov zvířat - a tedy i velkých šelem - nesmírně usnadňují. Bylo by naivní očekávat, že pytláci příslušné stránky - zcela anonymně -- nenavštěvují.

Získaná data mohou snadno široce sdílet, vyměňovat a často mohou být i díky svým finančním prostředkům daleko v předstihu před ochranou přírody. Důsledky jsou pak zřejmé... Spolu s technickými vymoženostmi dnešní doby v rukou pytláků se tak v reálu existence velkých šelem v naších lesích bez zásadní změny přístupu ochrany přírody postupně stává pouhou fikcí...

Co je třeba pro existenci velkých šelem udělat - aneb pár tezí na závěr

Závěrem bych chtěl apelovat na všechny přátele, podporovatele, ochránce i sympatizanty velkých šelem, aby veškerými prostředky a způsoby podporovali a prosazovali zřízení speciální strážní služby zaměřené na ochranu velkých šelem. Občanské aktivity, které dnes na Šumavě a v Beskydech díky obětavým dobrovolníkům situaci alespoň částečně zachraňují, v odlehlých Jeseníkách dosud zcela chybí. Navíc občanská aktivita správně má a může jen doplňovat a korigovat aktivitu oficiální státní správy i různých lobby. Jinými slovy: sebeobětavější aktivisté /občané nemohou ani nesmí zcela a plně nahradit (suplovat) nefunkčnost státní správy.

Má-li totiž být či zůstat státní ochrana přírody skutečnou řádnou správou nevyčíslitelných hodnot naší země a našeho národa, pak k tomu nezbytně potřebuje nejen lepší organizaci, nejen větší operativnost, ale také dostatek potřebných personálních, technických a finančních prostředků. Potřebuje jejich okamžité a významné navýšení - tedy opak toho, co státní ochrana přírody již mnohá léta zažívá. I zde "rozpočtová zodpovědnost, úspory a škrty" znamenaly závažné oslabení řádné státní správy.

Trvalý dohled, citlivější provozování a organizování aktivit turismu i dopravy potřeby velkých šelem respektující, jakož i zvýšená ochrana klidových prostor pro jejich rozmnožování jsou pro osud nejen jesenických rysů, ale všech dalších šelem nezbytné.

To musí být jasné i regionálním politikům, kteří často vidí v prosazení další silniční megastavby, satelitu či "areálu snů" smysl svého života, náplň své kapsy a zajištění následovníků - často pod záminkou "služby občanům" a "zvyšování zaměstnanosti"...

Velké šelmy i v současné době do našich horských a podhorských lesů patří. Chtějí jen naši ohleduplnost, respekt a úctu - potřebují jen to, abychom "trošku poodstoupili" a nechali je žít jejich způsobem. Bohatě se nám za naši snahu odvděčí - nejen ozdravěním populací ostatních druhů zvířat, ale zároveň mnohem lépe, než jen a pouze člověk, napomohou zajistit obnovu přirozených, stabilních lesů. Osobně jsem na základě bohatých zkušeností z lesů přesvědčen, že formy výrazného navýšení možností přirozené obnovy lesů (výrazná redukce nutnosti budovat nákladné oplocenky, snížená potřeba použití ochranných nátěrů a krytů stromků, masivní úbytek nutnosti umělé výsadby a s tím spojených prací) představují nejen možnost úspory desítek miliónů (v měřítku ČR možná i stamiliónů) korun, ale zejména možnost obnovy lesa v jeho přirozené struktuře a diverzitě. Lesa jako fungujícího prostředí pro život - ne jen pouhé "plantáže na dřevo" či "výrobny zvěřiny"...

Uvolněné pracovní síly by bylo možno věnovat například na rozsáhlý program obnovy retenčních schopností lesa, sanace nepotřebné části lesních cest a erozních rýh, vytvoření tisíců drobných zasákových ploch pod každým propustkem, lesních tůní a mokřadů, atd. Vše by spolu s ochranou přírody mělo znamenat nikoliv úbytek - ale naopak v měřítku venkova často významný přírůstek (!) pracovních příležitostí. A to při ochraně hodnot pro naši společnost nenahraditelných - odolnějších a zdravých lesů a krajiny obecně, doplňování a ochrany zásob vod a ochrany půdy. Tedy práce a pracovní příležitosti při řádné správě země bez nutnosti budování "hladových zdí" nových přehrad, kanálů a dálnic pro akceleraci hloupého "závodu ke dnu"...

Tématu lesa a vody, eroze a lesní dopravy a jejího vlivu na vodní poměry na základě autentických dlouholetých zkušeností a teréní praxe bych se chtěl věnovat v příštím textu.

Tak jako celá naše společnost stojí i ochrana přírody před zásadními otázkami potřebné přeměny, obhajoby principů a naplnění smyslu své existence. Vzdor neradostné situaci a mnohým vážným problémům bych jí úspěch velice přál. Stejně jako výraznou a účinnou pomoc a podporu občanské veřejnosti - kterou si jako jedno z mála "odvětví" za záslužnou a poctivou práci v posledních více než dvaceti letech bezesporu zaslouží.

0
Vytisknout
9065

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2013