Daniela Drtinová

Kdo poškozuje dobré jméno veřejné služby ?

30. 11. 2013 / Radim Hreha

Pavlína Kvapilová, bývalá ředitelka nových médií ČT, vidí řešení svízelné situace zpravodajství České televize v zavedení institutu vnitroredakčního ombudsmana, který by v budoucnu obdobné problémy řešil na půdě televize. Řekla to v Rozpravách o českých médiích na FSV UK. Návrh přivítali dle článku v HN i další členové diskuse. "Vynikající nápad, já bych velice souhlasil, protože celý ten problém je o poměrech v redakci, o autoritativním rozhodování šéfredaktora, které vyvolává konflikty. Mě mrzí, že interní konflikt nahrává nepřátelům nezávislosti veřejné služby. To směřuje k poškození dobrého jména veřejné služby," uvedl například mediální odborník Milan Šmíd.

Milan Šmíd požívá úctu i kvůli své tradiční (hyper)korektnosti až přeopatrnosti. O to víc mne v souvislosti se stížnosti Daniely  Drtinové a Adama Komerse Radě České televize zaujaly Šmídovy obavy z „poškození dobrého jména veřejné služby“ o „nahrávce nepřátelům nezávislosti veřejné služby,“ ani nemluvě. Zdá se, že i Šmíd si uvědomuje soumrak jednostranné prorežimní polistopadové publicistiky v České (tedy naší) televizi . Množství nespokojených s kvalitou práce zpravodajství ČT už je nadkritické. Reflexe změny poměrů v redakci žádná.

Diskuze, která probíhala na FSV UK, smíchala ovšem do nepřehledného guláše několik dílčích problémů:

  1. změna kulturních a sociálních zvyklostí společnosti – rozpad „jedné společnosti“, generační segmentace diskursu, atomizace rodiny, mobilita, virtualizace, multimedializace a globalziace komunikace (cestování za zábavou, okažité video přenosy v HD kvalitě z druhé strany zeměkoule jsou dnes něčím všedním, co jen tak neohromí nikoho a samo o sobě nezaujme;
  2. změna podmínek působení institucí veřejné služby na rozšiřujícím se digitálním mediálním trhu, vliv množství a interaktivity nových médií, zejména sociálních sítí, vytvářejících názorově nesmírně pluralitní prostředí, stírání rozdílu mezi profesionální, občanskou a aktivistickou žurnalistikou;
  3. reflexe tohoto stavu a chování redakce zpravodajství během prezidentské a navazující parlamentní kampaně, přešlapy a nekorektnosti daleko za hranou etického kodexu ČT;
  4. nedostatek zpětné vazby v redakci – nedostatek komunikace mezi šéfy a redaktory, nedostatek kolektivní reflexe;
  5. neschopnost generálního ředitele reflektovat narůstající problém a nastavit v předstihu před supervolebním rokem kontrolní a monitorovací procesy tak, aby se nemusel na recepcích ptát politiků, jestli jsou se zpravodajstvím  České televize spokojeni...;
  6. podpásové útoky na ČT, plynoucí z neradostné situace v komerčních médiích, jejichž zisky z reklamy rapidně klesají a jejich akcionáři jsou netrpěliví a podráždění.

Proč jindy tak opatrně kultivovaný autor použil formulace, k jejichž specifikaci a zejména charakterizaci, by musel přizvat odborové bossy ČT, vedení FITESu a ARASu dohromady? A to ani nemluvě o tom, že eventuální produkci zmíněných lobbyistů by Šmíd jistě nepodepsal... Takže - jaký je důvod tak explicitně formulovaných obav o stabilitu ČT ze strany znalce českého mediálního prostředí ?

Autor výroku tak nejspíš implicitně odsoudil iniciativu zhrzené moderátorky Drtinové a obdobně přecitlivělého dlouholetého šéfa mediálních odborů, jehož eventuální subjektivní pocit nevyužití jeho odborného potenciálu, může býti snad i pochopitelný. Nicméně, Šmídovi se evidentně nelíbí forma nejnovější Komersovy revolty, které tentokrát sekunduje známá moderátorka a (polo)anonymní shluk redaktorů. Stížnost Radě ČT je totiž garancí její medializace. A ta podle Šmída „směřuje k poškození dobrého jména veřejné služby.“ Z logiky věci plyne, že pokud je tomu tak skutečně, pak nepřáteli veřejné služby jsou v první řadě Daniela Drtinová a Adam Komers.

Ano, nicméně Šmíd se vystavuje podezření ještě z něčeho jiného. Nepřítelem „jeho“ představ o veřejné službě je nejspíš i kdokoliv, kdo nezametá špínu v redakci zpravodajství loajálně pod koberec, aby Drtinová a další mohli dělat zpravodajství a publicistiku dál beztrestně v rozporu s etikou veřejné služby i zákonem o ČT. Politická naivita Pavlíny Kvapilové schovaná umně za nadšením z interaktivity nových médií, vytváří na tomto propletenci zájmů pouze fíkový list. Na jedno použití.

O tom, že oba hlavní „rebelové“ sledují těsně po volbách především své osobní a politické zviditelnění, nemůže být pochyb. Hraje se předehra ke stejné hře, o jakou šlo minule – během televizní krize v zimě 2000. „Nadržování“ Zemanovi je směšný argument, ale pro určitou část vhodných aktivistů se hodí k obraně „těch pravých“ lidí i hodnot. Protože Drtinová si umí dopředu spočítat, že zpětná analýza její práce ukáže to, co je jasné většině diváků. A tak útoku na svou integritu předešla útokem na integritu druhých. „Cizí“ šéfredaktor, který ji a její kolegyně zjevně v mezích svých rozhodovacích pravomocí brzdil v propagandistickém rozletu, je snadný terč kolektivní nespokojenosti.

Je ale něco shnilého v organismu redakce. Vyplývá to zejména z  prohlášení ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala, jehož kredit je (přes jeho manažerské nedostatky) někde jinde, než Komersův. Šámal prohlásil, že Komers své připomínky, formulované ve stížnosti Radě ČT, nikdy neuplatnil na pracovních poradách, k tomu určených. Co k tomu dodat? Ambiciózních podrazáků bylo hodně v každé době, v současné obzvlášť.

Nicméně Šámal je ve funkci ředitele redakce. To není provozní ředitel, nákupčí kamer a kontrolor proježděného benzínu, ale ředitel koncepční. V jeho kompetenci je iniciovat kontrolní mechanismus i vnitroredakční diskuzi o etice práce - například se skrytou kamerou, o etice kladení uzavřených konfrontačních otázek v diskuzích, o tematické plochosti zpravodajství a hlavně publicistiky, o nevyváženosti tematické, genderové i věkové, o stereotypitě a jednostranné názorové orientaci „mluvících hlav“ (o liberálních ekonomech z nadnárodních bank a investičních firem, o politických komentátorech téměř výhradně pravicové orientace), o etice politické i agendové vyváženosti zpravodajství i o korektnosti publicistiky.

V jeho kompetenci je rozhodovat o nasazení svých podřízených na tu či onu práci. Vytvářet vnitřně pluralitní atmosféru se zdravou konkurencí (opakem je monopol Václava Moravce či Daniely Drtinové). A v jeho kompetenci je i rozhodovat o odvolání podřízených z obrazovky nebo i z místa v redakci - ale kvůli opakovanému porušování zákona či Kodexu, ne z falešných důvodů... Zodpovědnost redaktora je v práci před kamerou, odpovědnost manažera je v řízení – v bezchybné práci celého jím řízeného týmu. Autorita se nebuduje nemasným neslaným zastáním se svého šéfredaktora, ale systémovou předvídavostí a schopností personálních změn, ke kterým měl Šámal minimálně dva roky času.

O moderátorce Drtinové toho bylo už napsáno rovněž hodně. Jedni ji velebí, druzí zatracují.

Nicméně podívejte se na její pořady do archívu ČT. Její vstřícnost k nemotornému Karlu Schwarzenbergovi, či hladivý přístup k reprezentantům církve, příp. KDU-ČSL je podobiznou Bohu a církvi fanaticky oddané katoličky, modlící se pak ostentativně v chrámu při „svěcení krtečka“. Ve srovnání s „policejními výslechy“ levicových politiků těžko přehlédnutelný rozdíl. Je to obrovská škoda, že tak zkušená a řemesla znalá moderátorka na obrazovce nedokáže zakrýt své sympatie k lidem, kteří mají blíž k náboženství a nedokáže skrýt antipatie k těm, kterým Bůh nic neříká. Nicméně, ateistů je v Česku většina a jejich evidentní reprezentanti by neměli být ve veřejnoprávní televizi diskriminováni. A nejen Drtinovou.

0
Vytisknout
4754

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2013